Ocenění

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Autor | Aktuality | Středa 20 Prosinec 2017 10.05

Tváře překladu aneb Rozhovory překladatele Romana Tilcera s jeho kolegy je zajímavý cyklus článků, jenž by se měl pravidelně objevovat na webu XB-1 každých čtrnáct dnů. Jako pátá nám rozhovor poskytla Anna Křivánková (*1982), známá především díky početným překladům populární mangy. Na Karlově univerzitě v Praze nejprve úspěšně završila magisterské studium japanologie a následně získala doktorát z Dějin a kultury zemí Asie a Afriky. Přeložila například mangy Ghost in the Shell (za překlad získala cenu Muriel) či Zápisník smrti, ale také řadu románů z japonského jazyka aj. Podílela se na tvorbě knih Made in Japan a Planeta Nippon. Žije v Praze, v roce 2007 uzavřela registrované partnerství.

Krivankova_portret

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu a komiksy do češtiny?

Vlastně za tím od začátku byla prostá potřeba dostat se k něčemu, co tu nebylo. Už jako dítě jsem si oblíbila sci-fi literaturu, tu mám ostatně ráda doteď, ovšem postupem let jsem se přiklonila spíš k fantasy – kdo ví, třeba je to tím, že optimistická vize budoucnosti, jakou sliboval klasický Star Trek, se mi zejména ve světle událostí z posledních let začíná jevit jako extrémně nereálná, a tak v sebeobraně utíkám do světů, které už si na skutečnost ani nehrají (tolkienovské období u mě nicméně stále ještě nenastalo, možná přijde až s prezidentskými volbami).

Každopádně v 90. letech tu ještě tolik přeložených startrekovských knih nebylo, a tak jsem si je musela kupovat v angličtině a překládat si je sama, což mě hodně bavilo. Když se mi pak někdy v šestnácti letech zalíbil japonský komiks, situace se opakovala – žádný tu nebyl, a tak jsem si to málo, co se dalo sehnat, musela horko těžko překládat sama přímo z japonštiny, protože pirátské překlady do angličtiny, které tehdy byly k dispozici na internetu, často nebyly moc dobré, a navíc se nezřídka stávalo, že moje oblíbené komiksy nebyly přeloženy vůbec.

Začala jsem se tedy učit japonsky, což potom vedlo k tomu, že jsem vystudovala japanologii a nakonec se přichomýtla k překládání z japonštiny. Nejprve jsem pro Odeon přeložila několik knih od Jasutaky Cucuie, což je uznávaný autor širokého rozsahu, ačkoliv se proslavil především sci-fi žánrem. Potom přišly další knihy japonských autorů – mj. Nacuo Kirino – a současně komiksy, které jsem nejprve překládala pro nakladatelství Hanami a v současnosti i pro nakladatelství CREW.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Jak je mým dobrým zvykem, momentálně překládám několik věcí najednou, ovšem o většině z nich ještě nemohu mluvit, protože zatím nebyl zveřejněn patřičný ediční plán. Nicméně mohu prozradit, že jednou z nich je poslední Ghost in the Shell: Human-Error Processor. V lednu mě pak mj. čeká román Literally od Lucy Keatingové a další svazky ze sérií Fullmetal Alchemist: Ocelový alchymista a Tokijský ghúl.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

Momentálně ano, ovšem znamená to dlouhé pracovní dny, velmi málo volného času a hodně stresu. V poslední době se živím výhradně překládáním historické či romantické fikce z angličtiny a komiksů z japonštiny (nabídky na překlad japonských románů přece jen nechodí tak často, protože si je jen málokdo troufne vydávat), přičemž na to první mívám zhruba měsíc, zatímco na komiks někdy pouhý týden. Pokud tedy nechci ani jedno odbývat, musím překladu věnovat většinu dne a často i velkou část noci, a zejména v poslední fázi překladu toho moc nenaspím.

Do toho ještě chodí korektury, takže je pořád co dělat, a přestože překládám velmi ráda a baví mě to, náročné pracovní tempo se podepisuje zejména na rodinném a společenském životě. Otázkou samozřejmě je, jak dlouho lze takové tempo vydržet. Na jednu stranu je dobré, že mohu pracovat z domova a o tom, kdy a jak dlouho budu překládat, si rozhoduju sama. Na druhou stranu je však těžší oddělit práci od soukromého života, a většinou se nakonec přistihnu, že vlastně pracuju pořád – a to je neudržitelný stav. Vyšší honorář by mi v mnohém pomohl, protože bych mohla trochu zvolnit a překládat méně románů, což si ovšem v současnosti dovolit nemohu.

Krivankova_knihy

Z Anniny příruční knihovničky si knížku jen tak nepůjčíte…

Pokud bys dostala možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Hrozně ráda bych přeložila Anja kóro (Cesta temnou nocí), což je jediný román mého oblíbeného spisovatele Naoji Šigy (1893–1971), ovšem zaprvé netuším, kdo by ho tu vydal, a za druhé mám dojem, že už se do jeho překládání pustil přinejmenším jeden kolega japanolog.

Z komiksů bych hrozně ráda přeložila krátkou sérii Boččan no džidai (Za časů mladého pána), což je geniální napůl historický, napůl fiktivní komiks, v němž jako hrdinové vystupují členové bundanu neboli japonské literární komunity na přelomu 19. a 20. století.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkala?

Opravdu velkou zkouškou je pro mě celá série Ghost in the Shell. Její autor Masamune Širó si totiž libuje nejen v dlouhých, vágně stylizovaných větách, ale především v tom, čemu jsme ve startrekovském fandomu víceméně láskyplně říkávali technobabble. V první části to nebyl zas až takový problém, nicméně ta druhá představovala v tomto směru pravou překladatelskou noční můru, která je ještě umocněná tím, že jde přece jen o starší dílo a některé technologie, které autor představuje, už jsou ve skutečnosti překonané. Působí to pak celkově trochu divně a člověk se jen těžko brání pocitu, že to celé měl podat nějak jinak a líp.

Co se týče překladů z angličtiny, dala mi teď celkem zabrat nová steampunková pohádka Podivousek: Lapač písní od Miry Bartókové, ve které byla spousta slovních hříček, zvláště co se týče jmen vystupujících postav. Navíc jde o první ze tří knih, přičemž druhé dvě ještě nejsou napsané, takže jsem neměla možnost si je přečíst a teď se v noci budím hrůzou, že mě potká nějaký „hodor“.

Pokud jde o Podivouska, název se ti moc povedl. Podělíš se s námi o pár dalších jmen, která jsi musela pro český překlad vymyslet?

Díky, mám radost, jestli se ti ten název líbí. Byla s ním celkem práce, protože kromě toho, aby protagonistovo jméno vystihovalo určitý smysl, muselo také začínat na určité písmeno. A i tak se pořád bojím, aby z toho nakonec nebyl ten „hodor“. U dalších jmen už to bylo jednodušší, z pana Sneezweeda se celkem přirozeně stal pan Kýchplevel, z Trinket zase Tretka, atd. Porážku jsme nakonec uznali až u jisté tajemné postavy, která se v originále jmenuje Belisha. V textu bylo velmi okrajově zmíněno, že její jméno souvisí se světlem, což mi na první pohled nedávalo mnoho smyslu, protože jméno Belisha nese úplně jiný význam. Teprve chvilka googlování odhalila, že „Belisha beacon“ je název pro výstražný maják u přechodu, pojmenovaný po britském státníkovi Lesliem Hore-Belishovi, který se zasloužil o instalaci těchto značení ve městech britského impéria. Pro české děti je to ovšem trochu ztracený vtip, a i když jsme si na chvilku pohrávali s divokými variantami jako Semafóra, bylo rozhodnuto, že se postava nakonec bude jmenovat prostě Beliša.

Krivankova_kočky

Překládání je osamělá práce, u které jsou kočky vítaným rozptýlením…

Kromě toho, že překládáš, ses také jako autorka spolupodílela na knihách Made in Japan a Planeta Nippon, které se zabývají novodobou japonskou vizuální kulturou. Věnujete se v nich i otázkám převodu anime a mangy do češtiny?

Vlastně ne. Na konci Planety Nippon je kratší bonusová kapitola, která shodou okolností připadla právě mně, a v té je stručně shrnuto, jak se manga, anime apod. postupně dostávaly k nám, jaké tu vznikaly fanouškovské kluby a nakonec i „domácí“ manga, ale o překládání tam není nic. Shodou okolností jsem ale na tohle téma měla nedávno přednášku v rámci konference pořádané Centrem pro studium populární kultury, kde jsem rozebírala negativní reakci části českého fandomu na překlady mangy, spočívající především v odmítání české transkripce a překladu určitých japonských termínů – jako např. šinigami – do češtiny. Ta odmítavá reakce mi hodně připomíná to, čemu kolega překladatel Viktor Janiš říká „efekt Malého prince“– tj. pokud si čtenář, zejména v mládí, zafixuje českou podobu kanonického textu, těžko si zvyká na jinou podobu, i kdyby byla v nějakém ohledu přesnější či obecně lepší.

V případě mangy je to tak, že se s ní fanoušci poprvé často setkávají v anglickém překladu, případně v českém fanouškovském (čili rovněž pirátském) překladu, vzniklém většinou právě z toho anglického. Tím pádem si zafixují japonská jména v Hepburnově transkripci a zvyknou si na to, že se některé termíny kvůli „cool efektu“ nepřekládají nebo že se ze stejného důvodu ponechávají japonská honorifika apod. Oficiální české překlady ovšem v naprosté většině užívají českou transkripci, honorifika nahrazují přijatelnými českými ekvivalenty, z šinigamiho se stane např. smrtonoš a tak dále. Je to nutné, protože je samozřejmě třeba zpřístupnit dílo všem čtenářům, nejen těm zasvěceným, ale mnoho fanoušků to vnímá jako nevítaný deodorizační efekt, což se může negativně promítnout do prodeje dané série.

Komiksy pouze překládáš, nebo je i sama navrhuješ k vydání?

Pouze je překládám, ačkoliv mám určitý poradní hlas. Myslím si ovšem, že si nakladatelství CREW dobře uvědomuje, že můj vkus už zdaleka neodpovídá vkusu současného mladého čtenáře. Mám raději starší věci, nad kterými by možná mnozí dnešní mladí fanoušci ohrnuli nos. Občas se mi stává, že studentům na přednášce něco doporučím a oni mi pak opatrně, aby neurazili, sdělují, že to sice nebylo špatné, ale že je to moc neoslovilo, protože je to takové ohrané téma podané ohraným způsobem. A já mám chuť tiše kvílet, protože dotyčné dílo je ve skutečnosti základ všeho a připadá jim ohrané jenom proto, že než se k němu prokousali, přečetli jeho nesčetné variace.

Mezi tvými komiksovými překlady jsou i Myšlenky smyšlenky, dvoudílná antologie povídek, které čerpají inspiraci z japonského folklóru. Dokáží takové příběhy oslovit milovníky mangy, a pokud ne, najdou si u nás své čtenáře?

Myšlenky smyšlenky se mi osobně hrozně líbily a domnívám se, že je to asi to nejlepší, co u nás od Hanami vyšlo. O to víc lituji, že se jim shodou nejrůznějších nešťastných okolností nedostalo pořádné redakce, takže když si je dnes pročítám, chytám se za hlavu a přeju si, abych je mohla přeložit jinak a líp, a aby to po mně dostal do ruky schopný redaktor. Nevím, jestli ta mírně odfláknutá česká verze také alespoň částečně nemůže za to, že nevzbudily větší nadšení… Možná. Každopádně velký dojem neudělaly a kromě již zmíněného problému za to asi může i to, že jde o takovou mangu nemangu, tedy viděno z pohledu západního čtenáře, který si pojem manga ztotožňuje s určitým – převážně mainstreamovým – stylem, a to jak výtvarným, tak vyprávěcím. Myšlenky smyšlenky jsou v tomto směru hodně netypické, a přestože mně osobně přišly okouzlující, pro hodně čtenářů chtivých „normální“ mangy byly až příliš divné. Na druhou stranu jsem zaznamenala nějaké kladné reakce i od lidí, co mangu normálně nemusí. Takže asi opravdu hodně záleží jak na osobním vkusu, tak na tom, aby se člověk oprostil od jakýchkoli očekávání a užil si Myšlenky smyšlenky jako jedinečné dílo, nikoliv primárně jako „mangu“.

Jak jsi podotkla, nevychází u nás moc japonských románů. Dá se očekávat, že se situace zlepší, nebo jsi spíše skeptická?

Těžko říct, osobně mám dojem, že se to v blízké budoucnosti nijak dramaticky nezlepší. U autora z odlišné kultury z hlediska vydavatele vždycky existují obavy, do jaké míry se mu podaří oslovit domácí publikum. Myslím, že jde mnohdy o obavy naprosto plané, protože japonská kultura a společnost nám někdy mohou připadat hodně odlišné, ale mnohé problémy a emoce jsou naprosto univerzální a dokáží oslovit kohokoliv. A i kdyby ne, stejně by mohlo být dost prospěšné nesoustředit se jen na to podobné, ale pokoušet se pochopit i to, co nám přijde neznámé a divné.

Krivankova_stul

… a pokud jsou i kočky málo, nastupuje Facebook.

Přeložila jsi tři sci-fi romány Jasutaky Cucuie, který v rámci satiry dotahuje různé jevy až k absurditě, například v Konci zlatého věku, kde se japonští důchodci vzájemně vyvražďují, aby se o ně vláda nemusela starat. Je to něco, co si překladatel může užít, nebo už je toho na člověka někdy moc?

Mně to přišlo senzační. Popravdě, tohle je asi jediný překlad, který jsem si kdy prosadila sama. V Odeonu plánovali vydat tři Cucuie – začalo se Peklem, a zhruba jsme tušili, že budeme dělat i Papriku. Ale o prostřední knize pořád nebylo rozhodnuto, tak jsem se přimluvila za tuhle, protože mi ten námět připadal skvělý. A také ta kniha vzbudila obrovský ohlas, i když mnohdy dost pohoršený. Dost mě při tom pobavilo, kolik lidí tepalo do autora, že vůbec může napsat něco tak strašného, a jen ať si počká, až bude sám starý, pak že uvidí. Nějak jim přitom ušlo, že autorovi bylo v době napsání díla už před sedmdesát. Další lidé zase odmítali, že by se kdy v Japonsku mohlo něco takového stát, protože je to přece země, kde mají stáří v úctě. To je takový podobný mýtus, jako že Japonci neznají sprostá slova. Nuže, Japonci znají sprostá slova a ke svým starým lidem se dokáží chovat zrovna tak bezohledně jako jiné národy. A ta myšlenka, že se budou důchodci navzájem vyvražďovat, aby ohleduplně ulehčili státu, si mimo jiné dělá i ďábelsky trefnou legraci z toho, jak obrovský důraz je v japonské společnosti kladen právě na to, abyste neobtěžovali své okolí. Na což, mimochodem, spousta Japonců také z vysoka kašle.

Zmínila jsi, že v současnosti děláš na jedné knize zhruba měsíc, to je opravdu ukrutné tempo. Navíc překládáš doma, to pak bývá těžké před prací utéct. Prozradíš nám, co děláš, když si chceš odpočinout?

Na jednu stranu to není zas tak šíleně ukrutné tempo, uvážíme-li, že knihy, které překládám z angličtiny (protože na překlad japonské beletrie samozřejmě potřebuju mnohem více času), jsou většinou spíše odpočinkové. Tím je samozřejmě nechci shazovat, jen tím myslím, že to není žádná Virginie Woolfová nebo James Joyce – jsou to celkem jednoduché texty plné dialogů a ten překlad pěkně odsejpá, takže není problém udělat třeba dvacet či víc stránek denně, pěkně kousek dopoledne a kousek odpoledne.

Jenže na druhou stranu, tohle zase platí jen za předpokladu, že i všechno ostatní jde dobře, tj. že se nezaseknu na komiksu, nerozbije se kotel, nebudu muset běžet s kočkou k veterináři, neuváznu u přípravy přednášek, vlastního psaní či nějaké jiné práce nebo že mě neschvátí záchvat akutní lenory. A poněvadž se takové věci dějí celkem pravidelně, je to tempo vinou okolností a nedokonalé organizace nakonec hektičtější, než by muselo být – a chvíle na odpočinek jsou velmi krátké (v důsledku čehož je člověk unavenější, překládá pomaleji, čas na odpočinek se opět krátí, a tak pořád dokola).

Nicméně, když už tedy čas mám, snažím se ho využít. Dřív jsem tyhle kratochvíle ráda věnovala hraní – nejraději mám RPG, strategie nebo simulátory, především Simsy – ale v poslední době od počítače nebo jiné konzole radši vstanu, protáhnu záda a odpojím mozek u nějaké sladce nenáročné činnosti, jako je mytí nádobí, kydání kočkolitu nebo zalévání kytek na terase. Pokud si mohu dovolit chvíli delší, jdu na chvilku ven, nebo – častěji – vezmu právě rozečtenou knížku, zabořím hlavu do nejbližší kočky a po dvou stránkách spolu sladce usneme.

Povíš nám, který z dosavadních překladů ti sedl nejvíc – a čím to bylo?

To je dost těžké rozhodování. Z japonské beletrie to asi byl Konec stříbrného věku, protože byl zábavný, šlo mi to dobře od ruky, a navíc mě trochu perverzně rozveselovalo vědomí možné kontroverze neboli – jak se říká u nás doma – že bude trochu řevu. Z komiksů jsem překládala nejraději svou oblíbenou sérii Death Note (Zápisník smrti), která mě vždycky uchvacovala jak kresbou, tak mazanými antihrdiny. A z anglické beletrie mi kromě zmíněného Podivouska docela učarovala oddechová historická romance Sestry z Versailles od Sally Christie, vyprávějící příběh pěti skutečných žen – aristokratických sester z rodu Neslé, které se postupně (a někdy i najednou) staly milenkami Ludvíka XV. Čekala jsem trochu tuctový příběh, ale nakonec z toho bylo opravdu poutavé a vtipné čtení, což je vždycky velké plus. Není nic horšího, než když člověka ten překlad nebaví.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

tvare-prekladu-logo

1 806 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.