„Neboj, ještě neumírám,“ vysoukal ze sebe s úsměvem, když trochu zakašlal, chytil se za prsa a mně přelétl po obličeji soucit. Byl podzim roku 2011. Saša Kramer už třetím rokem „přecházel rakovinu“. Doktoři mu věštili mnohem méně času. Podílel se na historii moderní české science fiction, aniž bychom znali jeho jméno. Když se po listopadové revoluci v Praze zakládal Syndikát autorů fantastiky, Ondřej Neff na schůzku přivedl nenápadně vyhlížejícího pána s živýma očima, který se plaše usmíval. Ondřej překvapeným fanouškům oznámil, že to je Alexandr Kramer, někdejší signatář Charty 77, spoluautor jeho historie světové sci-fi Všechno je jinak a autor poloviny povídek z knih Jaroslava Veise Experiment pro třetí planetu (1976) a Pandořina skříňka (1978). Pracoval jako překladatel v podniku Tesla Karlín a jeho jméno se v tisku až do roku 1989 objevit nesmělo.

Kramer byl ctitel a znalec anglo-americké sci-fi, měl doma velkou knihovnu anglických paperbacků a na jeho starších „veisovských“ povídkách je znát, že jejich kmotrem bylo dobře odkoukané řemeslo doplněné tuzemským smyslem pro ironii a grotesku. Když se pak od klasičtějších sci-fi příběhů odklonil k filozofujícím anekdotám v pozdějších povídkách publikovaných pod jménem Miroslav Kostka, začal přízeň žánrových čtenářů ztrácet, ačkoliv on sám si své pozdější tvorby cenil mnohem více.

Tři knihy na kterých jméno Alexandra Kramera bohužel nenajdete.

Záhy přestal psát sci-fi úplně a dělal to, co by dělal vždy, kdyby tu panovaly svobodné poměry – novinařinu, kterou vystudoval ve stejném ročníku jako Jaroslav Veis. Byl novinovým komentátorem, nakonec zakotvil v deníku Právo, kde se začal specializovat na důkladné rozhovory s politiky. Vyprodukoval jich několik stovek, sebraných do šesti knih. Nechápal jsem, jak může člověk pronásledovaný komunisty sloužit novinám, které měly ještě donedávna předponu „Rudé“. „Víš, Ivane, já jsem vždycky byl a pořád jsem, z celého srdce levičák,“ usmál se skoro omluvně a zapálil si další z nekonečné řady cigaret, kterých se nedokázal vzdát ani teď, kdy sám začal nabírat popelavě bledou barvu.

Kramer se podílel i na vzniku Encyklopedie literatury science fiction.

Vydání antologie Puls nekonečna, která nesla ve svém podtitulu i jeho jméno, ho nesmírně potěšilo, byť na křest přijít odmítl. Ve svém barrandovském sídlištním bytě vypadal tehdy smířeně, spokojený za každé nové ráno. Zeptal jsem se ho, jak se člověk může vyrovnat s vědomím brzkého konce. Jak se z toho nezbláznit. „Když máš takové bolesti, že na ně bereš morfium, tak se takovými úvahami nemáš čas zabývat,“ odpověděl mi. Odcházel jsem z bytu, který sdílel se svou pečující manželkou, s podepsanou smlouvu na povídku pro Puls nekonečna, v diktafonu natočený doslov k povídce, který napsat nemohl, protože by ho to příliš vysilovalo. Od úterý 29. května Saša pobývá v tom pulsujícím nekonečnu a nechci se plést, ale pravděpodobně právě pořizuje rozhovor s Kurtem Vonnegutem. Jednou si ho přečteme.

Alexandr Kramer zemřel 29. května 2012 ve věku právě dožitých 66 let.

Ivan Adamovič