Honza Vojtíšek je hororový nadšenec každým coulem, čemuž odpovídají i jeho aktivity a zájmy. Nebo alespoň většina… Pořádá přednášky, vydává elektronický hororový čtvrtletník Howard a v současnosti vydal vlastním nákladem už druhou povídkovou sbírku Útočiště. Oproti debutu Z druhé strany zde – až na jednu výjimku – najdeme příběhy z doby nedávné. Je tak třeba předeslat, že jde o tvorbu vyzrálou, jako by autor konečně našel poklidný úkryt, ze kterého vysílá svá ponurá, drásavě hrůzná, často vulgárně erotická a především nepříjemně existencionální díla. Jeho hrdiny jsou často lidské bestie na cestě plné bezbřehého zla, kterého se náš svět ještě nepřesytil.

První, co vás na knize zaujme, je parádní obálka, která dává jasně najevo, o co v knize půjde. Tento skvost má na svědomí Miroslav Bula a poděkovat se sluší i trojici slečen, jež mu stály modelem. Abych se však hned na začátku jenom nerozplýval, tak hned po nezbytném úvodu a potřebných informacích najdete v knize jistou naivní básničku. Je to taková parodie na socialistickou říkanku o východoněmeckém platidle. A upřímně, jde o blbost jako vrata… myslím, že mě tíží v žaludku ještě teď. Přejděme raději na hororově symbolických třináctero povídek. Honza Vojtíšek pracuje na železnici a už úvodní povídka Já to slyšel nás zavede do nádražáckého prostředí, respektive do jednoho vagonu, kde sedí muž pošilhávající po svůdné dívce sedící naproti. Cítíme, že autor má ve vlacích něco odježděno, dočkáme se tak detailního popisu vagonu i cestujících. Krátký příběh klade důraz na čtenářovu fantazii a jde o pěkný rozjezd z nástupní stanice hned na úvod. Hned poté přestoupíme na Rychlík č. 666, který k nám jako nejstarší práce sbírky přijíždí až z roku 1998. A je to poznat, protože se na cestě po kolejích místy trochu ztrácí a spolu s ním i čtenář. Cesta mladé díky za svým novým příběhem se zde odehrává docela jinak, než by čekala. Vše se zvrhne do snového masakrózního hororu, který místy připomíná ranou tvorbu Cliva Barkera vezoucího se na vlně LSD. Na další stanici nás z vlaku vyhodí a čeká nás rovnou Souboj, jenž – přestože autor nemá nadpřirozená monstra příliš v lásce – pojednává o upírech, ovšem s notnou dávkou černého humoru. Oproti předchozímu příběhu je rozeznatelná autorova větší vyspělost při mísení dvou linek vedoucích k pěknému vyvrcholení. Něco podobného si vyzkoušel i v následujícím Nesprávném odrazu, kde nás odmění hned dvojitou pointou. První sice odhalíte hned, ale na druhou si budete muset počkat až do samotného konce. Mord je vždycky nepříjemnou záležitostí a tady je okořeněn ještě pořádnou porcí děsu a lidského hyenismu.

Na řadu přichází titulní Útočiště, jeden z vrcholů této sbírky. Krásná pointa, dravý tah na branku a napětí hutně se valící celým příběhem. Začátek je jako ze současného českého thrilleru, krátce na to však skončíme v pekle nadprůměrných duchařských historek. Ovšem Jeho sestra mě příliš nenadchla. Jedná se o hříčku, která nemá pro širší veřejnost hlavu ani patu, pokud tedy nechodíte na večírky hororových fanoušků, nečtete jejich fóra a neznáte jejich přezdívky. Ještěže přichází Expresní zásilka, která vše vrací do správných kolejí. Příběh messengera, který na svém kole lítá jako šus mezi dvěmi adresáty, kteří si evidentně vyřizují něco hodně osobního, vám pointu opět jenom napoví, ale vyzní o to působivěji. V nadprůměru zůstaneme i při návštěvě Zahrady, ve které se popereme o holý život v přítomnosti hutné barkerovsko-lovecraftovské atmosféry. Další hororově úchylná masáž se jmenuje Velbloudí noha, u níž prozradím jen tolik, že z všemožných sexuálních úchylek si Vojtíšek vybral gerontofilii. Tušená pointa je vyšperkována závěrečnou scénou, která jako většina povídky útočí spíše na žaludek než na podbřišek. Následuje sekce povídek s divnými názvy, kterou odstartuje Přišel. Odešel. Zůstali mrtví., v níž se v rámci sbírky zcela výjimečně dostaneme až do časů budoucích, a to rovnou do bizarního vězení, kde si jedna z odsouzených odpykává doživotní trest. V rámci pochybné možnosti volby musí obsluhovat dalšího vězně, jenž disponuje velmi zvláštními schopnostmi. Hororem to zavání jen okrajově, spíše bych zvolil označení drsný SF thriller. V povídce …přesto živé. Pod tunami prachu. se opět objevují reálné postavy tuzemské hororové scény, ovšem tentokrát s o něco lepší pointou a navíc si vyrazíme na natáčení amatérského filmového hororu do pěkně rázovité Karviné. Sama. V noci. Sebe. pak považuji za druhý vrchol této knihy. Příběh mladé Marty, která má problém s dosažením orgasmu, je příjemně erotickým hororem s dobrou atmosférou a povedenou pointou. Poslední kraťoučká Už to déle nevydržím se drží černohumorného střihu a jako závěrečná tečka si vyslouží uznalé zamručení, i když si vystačí s necelou stránkou textu.

Při srovnání obou autorových sbírek nezbývá než konstatovat, že Honza Vojtíšek jako autor vyspěl. S precizností vybrušuje svůj styl a tlačí káru domácí hororové tvorby vlastními silami. Leckdy sice narazí na výmol, jindy se ale rozjede obdivuhodnou rychlostí. Vzhledem k tomu, že knižně publikujících tuzemských autorů hororu je jako šafránu, musíme s ním bezesporu (a v mém případě i rádi) počítat. Po dvou povídkových sbírkách, několika krvavých zářezech v různých antologiích a časopisech už dost možná nastal čas na ucelenější dílo, které by autora posunulo o další krok vpřed. Pokud je u nás horor ve fantastice spíše minoritní záležitostí, bylo by jistě dobré, aby z děsuplného podhoubí konečně vyrašilo něco ambicióznějšího. Něco, co by překročilo bariéry oddělující pár opravdových nadšenců od širší čtenářské obce, alespoň v rámci fantastického žánru. Honza Vojtíšek se jeví jako jeden z mála tuzemských autorů, kterému by se něco takového mohlo povést…

Honza Vojtíšek: Útočiště

brožovaná, obálka Miroslav Bula, 160 stran, cena 124 Kč

vydalo nakladatelství Nová forma v roce 2014