Ocenění

Caesar na válečné stezce (recenze)

Autor Jiří Sivok | Aktuality | Pondělí 24 Červenec 2017 19.40

Už v roce 1968 mohli diváci zahlédnout Charltona Hestona, o jehož záda se na vraníkovi opírala unavená Linda Harrisonová, v dnes kultovním sci-fi snímku Planeta opic. Přes mnohá pokračování a nepříliš povedený remake režiséra Tima Burtona z roku 2001 zavítalo před šesti lety do kin Zrození planety opic, které díky novátorskému přístupu k látce sklízelo velmi kladné ohlasy u diváků i kritiky. Nedávno vstoupil na scénu třetí díl plánované trilogie uvozující původní příběh zrozený v podobě románu francouzského spisovatele Pierra Boullea a spolu s ním se vrátil rovněž vůdce opičího národa Caesar. Válka o planetu opic začala a na počest původního snímku se v ní vrací i výše zmíněná němá Nova. Dokázali tvůrci uspokojit nemalá očekávání diváků rozbouřená zaoceánskými přívaly chvály, jež se objevily po prvních novinářských projekcích?

Valka-o-planetu-opic-plakat

Zrádný Koba sice Ceasarovou rukou zemřel, ovšem figurky na válečné šachovnici byly znovu rozestaveny. Opičí vůdce se se svou tlupou stáhl do úkrytů v lesích a skalách a vysílá zvědy hledat bezpečnější místo pro život – daleko od lidí. Stárnoucí Caesar stále touží po míru, ale po chladnokrevném nočním přepadu speciální jednotkou, jež měla za úkol zabít právě jeho, zůstávají ležet v tratolišti krve někteří z jeho nejbližších. A tak začíná strastiplná cesta za pomstou, protože ta je jedna z nejsilnějších motivací, kterou nám může film podobného ražení nabídnout.

Válka o planetu opic zřejmě rozdělí diváky na dva tábory. První skupina, která se těšila na bojovou akci plnou střetů s ozbrojenými vojáky, bude zklamána. Navzdory epickému traileru, slibujícímu krvavý střet, se nám dostává pouze dvou krátkých bitev na začátku a v samotném závěru. Vše mezi tím je spíše klasická road movie, v níž sledujeme Caesara a jeho tři věrné na cestě za nelítostným plukovníkem, jenž stojí za nočním přepadem. Právě tento styl zabodoval v letošním Loganovi, a pokud tedy patříte do druhé skupiny, a potrpíte si spíše na silný příběh zabarvený správnou špetkou zármutku a nenávisti, přičemž vám nevadí pomalejší tempo vyprávění, jsou nové opice právě pro vás.

V průběhu filmu sbíráme střípky informací, jež nám po cestě připravil režisér Matt Reeves, který má na svědomí i druhý díl s názvem Úsvit planety opic. Provázání obou snímků je opravdu znát a v případě, že jste neviděli předchozí filmy, přijdete o spoustu zážitků a souvislostí. Ačkoli byl Koba ve druhém dílu vnímán jako vysloveně záporná postava, Caesar se mu v mnoha ohledech podobá a sám si je toho ve svém pomstychtivém zaslepení vědom. Woody Harrelson se zde představuje jako plukovník McCullough a jím ztvárněná postava není jednoznačným záporákem – má hloubku i motivaci, za niž by se nemusely stydět jiné letní blockbustery. A pokud je snad ještě něco potřeba vychválit, pak je to Andy Serkis v roli Caesara a nadmíru reálné digitální obrazy opic obecně.

Bohužel, jakmile dojde na závěrečnou bitvu, neubráníte se pocitu, že by to přece jen chtělo uspokojivější finále tolik chválené filmové trilogie. Rovněž útěk opic z jejich vězení je nadmíru snadný a málo uvěřitelný, jako by se tvůrci filmu nad touto částí příliš nezamýšleli. Poslední výtka pak patří českému překladu v titulcích, nemohu se zbavit dojmu, že originálnímu označení „donkey“ pro zběhlé opice by slušel přímý překlad na „osel“ než zde zvolený „pičák“.

NÁZOR MICHALA SIROTKA

Válka o planetu opic je poměrně netradiční počin, alespoň pokud jde o vysokorozpočtové produkce. Je to velkolepé i komorní, a přitom výrazně temnější, než jsme u podobných filmů zvyklí. Přitom se snímek nevyhýbá předvídatelnosti, klišé a logickým problémům. Trailery jsou skutečně zavádějící – diváci, kteří očekávají řežbu, se nejprve dočkají psychologického road movie dramatu vyprávěnému ve sledu mlčenlivých scén, aby se snímek následně překlenul do konfliktu ve stylu Most přes řeku Kwai. Na válku sice dojde v samotném závěru, ale tvůrcům jde primárně o atmosféru, hloubku charakterů a psychologii. Stylově jde o starou filmovou školu od dlouhých záběrů až po mimořádně vydařený retro soundtrack. Někomu to může znít jako rajská hudba, ovšem osobně bych dal přednost, kdyby Válka o planetu opic dokázala lépe pracovat s napětím a přihrála více konfliktů, ať už válečných nebo těch mezi postavami. Tempo připomíná znaveného šneka na poušti a dlouhých záběrů na smutné (případně zamyšlené) oči je tu zkrátka příliš.

Valka-o-planetu-opic-obr01

Režijní práce je však místy perfektní. Precizní kamera, střídání atraktivního prostředí, naprosto dokonalá práce animátorů. Během několika minut jsem úplně zapomněl, že sleduji CGI postavy, a užíval si každičký detail. Může vás zklamat, že tu lidé nemají dostatek prostoru a jsou více méně redukování na ploché figurky. Výjimkou je němá holčička a záporák v podobě šíleného plukovníka McCullougha (v kvalitním podání Woodyho Harrelsona). Síly oponenta z předchozího dílu ale bohužel nedosahuje. Důležité jsou tu prostě opice a především Caesar, prošedivělý a unavený z bojů, které si sám nevybral. Nutno dodat, že Andy Serkis předvádí v roli novodobého „Mojžíše“ vynikající výkon a celý film je postaven právě na jeho motivech a vnitřním boji.

Homo sapiens, byť vojensky silnější, jsou tu už na druhé koleji a dávno jim odzvonilo. Řítí se do vlastní zkázy a jde vlastně jen o to, jestli společně s nimi padne i opičí druh. Fanoušky rozhodně potěší odkazy na původní film z šedesátých let, ať už jde o dívku Novu nebo vysvětlení, proč se v budoucnu z lidí stali němí poloidioti. Válka o Planetu opic je pomalý a meditativní snímek, v němž se najde nejeden silný moment, ovšem jako celek nefunguje nejlépe. Zkrácení stopáže a přidání více zvratů by mohlo pomoci ke stejně pohlcujícímu zážitku, jako tomu bylo u předchozích dílů. Přesto nelze neocenit práci filmových tvůrců, kteří to zkusili jinak, než na co je dnešní publikum zvyklé.

NÁZOR MIROSLAVA ŠTROBLA

Závěr opičí trilogie je rozhodně jedním z letních blockbusterů, které stojí za pozornost, přestože se úrovní vyprávění a vykreslením postav opět nedokázal přiblížit špičkovému prvnímu dílu. Matt Reeves je dozajista dobrý režisér, ale ani společně s Markem Bombackem nedokázal připravit dostatečně kvalitní scénář. Je samozřejmě okouzlující sledovat cestu k původní Planetě opic napříč úžasně nasnímanými obrazy – film nabídne divákovi spousty záchytných bodů a vysvětlivek, některé motivy si pouze vypůjčí a použije je jinak. Pro samotný příběh ovšem tyto detaily nejsou podstatné. Jakmile se Válka o planetu opic promění v drama z prostředí válečného tábora, rychle začne ztrácet dech a známé klasiky světové kinematografie s podobným námětem ji nechávají daleko za sebou.

Valka-o-planetu-opic-obr02

Tvůrci zmiňovaná inspirace filmem Most přes řeku Kwai, provázaným skrze spisovatele Pierra Boullea s Planetou opic, se odehrává pouze na úrovni maximálně symbolické. Opice totiž nejsou pro tábor nijak zvlášť důležité, slouží pouze jako tupá pracovní síla a neposkytují lidem, jichž je v táboře celkem dost, prakticky žádnou přidanou hodnotu (na rozdíl od stavebních inženýrů z Mostu přes řeku Kwai). Čistě z pragmatického hlediska zde není důvod, proč opice jakkoli šetřit a proč Caesara jako jejich vůdce vůbec trpět. Woody Harrelson coby hlavní záporák se do role despotického vůdce lokální armády nemůže v žádném případě vejít během jediného monologu, který přednese Caesarovi. O mnoho více prostoru ale nedostane, zatěžují ho jiné problémy, čímž je film v této vězeňské fázi konečně opravdu zajímavý, protože veškerý konflikt mezi lidmi a opicemi je podružný. Ve skutečnosti se odehrává jiný konflikt, mnohem větší, ovšem divák ho jen tuší, protože z opičí perspektivy není důležitý a závěrečná bitva má proto převážně komický charakter.

Teprve čas a výdělky ukáží, zda bude tato linie Planety opic pokračovat nebo nikoli. Se závěrečným dílem trilogie by ovšem bylo namístě dopřát filmu ta nejvyšší ocenění, na něž má opičí sága nárok už od Zrození planety opic. Vizuální efekty jsou prvotřídní, herecký výkon Andyho Serkise v roli Caesara pokrývající různé životní etapy této postavy zcela mimořádný a hudba v podání Michaela Giacchinoa, v níž se výrazně prosazují motivy z původní Planety opic, by také neměla ujít akademické pozornosti. Přestože i tento díl zcela opustí předchozí lidské obsazení a jednotícím prvkem tak zůstanou pouze představitelé opičí říše, je Válka o planetu opic blízká Úsvitu planety opic a i přes veškeré výhrady jde o důstojné završení velkého vědecko-fantastického příběhu.

257 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.