Liberec ve stínu Rudé věže (recenze)

Autor Michaela Šlapáková | Aktuality | Středa 7 března 2018 17.50

Píše se rok 2025 a ze světa, jak ho známe, zbyla jen iluze. Česku vládne mág Radek Rener, jemuž se podařilo objevit skrytý zdroj magie na úpatí Jizerských hor. Kromě prastaré síly však osvobodil i nebezpečné bestie, jako jsou harpyje nebo draci. Teď panuje z Rudé věže, kterou nad zřídlem své moci vystavěl. Česko se pod jeho vládou stalo nejsilnější světovou mocností. Svým poddaným zajišťuje bezpečí a prosperitu, život bez nemocí… Utopie? Ale vůbec ne! Další svazek edice Brokilon Alternativa, tentokrát zaměřený na alternativní Liberecko, je víceméně klasickým fantastickým příběhem se všemi svými klišé, která z něj prosakují do našeho světa. A autorka románu, Karolina Francová, staví na třecích plochách, jež takové spojení nutně přinese…

Třísetstránkový román Ve stínu Rudé věže je úvodním svazkem trilogie, kterou autorka nazvala dle jedné z klíčových událostí, k nimž v příběhu dojde – Purpurová noc. A zatímco první barva (rudá) může spolu s příslibem vyprávění o novém, absolutistickém zřízení v Česku vyvolat konotace s „rudou nadvládou“ tak, jak ji známe z naší historie, teprve druhá barva (purpurová) v tomto případě poskytne to správné vodítko. Avšak kniha Karoliny Francové není jen fantasy, kde se na antracitově černém draku prohání muž v ledově modrém oblečení, ale i příběh, v němž lidé jezdí limuzínou, dívají se na televizi a vodí děti do školky. A právě tohle spojení magie s realitou a skutečnost, že je děj zasazen do míst, která tuzemský čtenář zná, připisuje na konto Karoliny Francové první plusové body.

Za zajímavým námětem naštěstí nepokulhává ani jeho zpracování, byť si (zcela nefeministicky) troufám tvrdit, že román reprezentuje to, co bychom mohli nazvat typicky ženským stylem psaní. Jeho hlavními hrdiny jsou (vesměs) krásní mladí lidé s dokonalými těly (jejichž popisem se tu nešetří – především pokud jde o chlapy). Francová přitom sahá ke známým archetypům – silný, drsný a potem čpící sexy bojovník versus „žensky“ působící, šlachovitý tajemný mág. Dlouhovlasá femme fatale, která kvůli svému prokletí nemůže navázat vztah s mužem, versus sexy blondýnka, co s muži žádný problém nemá, avšak chybí jí rodinné zázemí… a jak už to tak blondýnky mívají, některé věci nedomyslí a pořádně svým blízkým zavaří. A přestože nelze autorce upřít originalitu při líčení mnohých – včetně opravdu drsných – erotických scén, hnacím motorem je tu láska, mezilidské vztahy a pokřivené rodinné vazby, které soupeří s touhou po moci.

Je nasnadě, že sám temný mág ani ti, kdo z různých pohnutek touží jeho vládu svrhnout, nejsou čistě zlí či dobří. K tomu dopomáhá i způsob vyprávění přeskakující mezi postavami a střídající různé úhly pohledu. V retrospektivě se tu navíc odhaluje pozadí současných událostí, což jen potvrzuje autorčin um vypořádat se s dramatickými, dynamickými scénami (např. sama Purpurová noc). Díky tomu příběh o nadvládě jediného muže kupodivu postrádá stoprocentního záporáka – a máslo na hlavě mívají i klaďasové. Oproti klasickým fantasy tu nejde o „velká gesta“, ale o lidskost, se kterou se hrdinové, rozmanitým způsobem dotčení magií, musejí potýkat.

Ke klišé vypůjčeným z řadových fantasy jako by se román otevřeně přiznával. Magie, s níž se tu pracuje, vyžaduje záležitosti, které čtenáře zběhlého v žánru nikterak nepřekvapí – neumělé říkanky, které fungují coby zaklínadla, runy, magické artefakty, ale i potoky krve nebo rituální obětování. Tohle vše ovšem v realisticky podaném prostředí působí jako rozbuška. Kouzla viděná optikou „běžných lidí“ odhalují, že to, co považujeme za „normální“, může být často ještě šílenější než magie. A právě tento rozpor se autorce daří podat tak, že nepůsobí křečovitě ani kýčovitě – i proto, že i samotné postavy reflektují, jak „divné“ je setkat se s magií, která ještě nedávno náležela pouze do říše pohádek a k níž je tu často přistupováno spíše jako k vědní disciplíně.

Pokud snad čtenáře neodradí prvních několik stránek plných nejapného flirtování (na necelých deseti stranách si lovec bestií Nataniel Skalický zaflirtuje hned dvakrát – samozřejmě s hlavními ženskými postavami) a dá knize šanci, čeká na něj odměna. Kniha, byť s průhlednou zápletkou a v zásadě předvídatelným vyústěním, sleduje promyšlený příběh z originálního světa, plný neotřelých způsobů, jak naložit s notně otřelými motivy. A přestože je příběh vyprávěn tak nějak „ženskýma“ očima a důraz klade mimo jiné na „milostnou magii“ a rodinná pouta, nebojte se, ani zdaleka nejde o červenou knihovnu – i když by se její hrdinové dle autorčina popisu na obal podobného titulu docela hodili…