Ocenění

Vlastislav Toman: Věčně mladý, precizní a nadšený (část 2.)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Úterý 16 Červenec 2013 8.45

Vlastislav Toman je jedna z bezesporu nejzajímavějších postav nejen tuzemské komiksové scény, ale i fantastického žánru. Autor povídek, knih, scénářů ke kultovním komiksům a také dlouholetý šéfredaktor populárního abíčka. O tom všem jsme si povídali v rozhovoru, který se nakonec změnil v celkem obsáhlý rozbor jeho dlouholeté práce, a proto jsme ho rozdělili do dvou částí. Vždyť v příštím roce tento neopomenutelný nestor domácí publicistické a fantastické tvorby oslaví už osmdesáté páté narozeniny! Jak je ovšem z autorových slov vidět, životní vitalitu má takovou, že by mu ji mohl leckdo závidět. Však se sami přesvědčte na následujících řádcích…

Mám pocit, že Strážci jsou dnes bráni dost kontroverzně. Mluví se o komiksu na zakázku ze strany režimu, aby lidé zapomněli na Rychlé šípy atd. Jak to tedy skutečně bylo? Osobně mi přijdou Strážci vizuálně a občas i obsahově dost podobní Rychlým šípům, co je toho příčinou? Přeci jen kluby, výpravy, dobrodružství…

O Strážcích se toho, bohužel, napovídalo i napsalo hodně, a leckdy to byly mylné závěry. Zejména od těch, kteří v té době nebyli dětmi ani dospěláky, a řídí se jen pohledem a názory, které jsou jim dnes předkládány. Strážce jsem nenapsal na zakázku režimu, jak naznačujete, ale potřebovali jsme je jako časopis pro své tehdejší aktivity. Nebylo třeba zapomínat na Rychlé šípy, ale pokračovat v tom, co jim Jaroslav Foglar dal do vínku – být příkladem! Foglar vycházel z prostředí, ve kterém jako kluk žil a později i s dětmi jako skautský vedoucí pracoval. To bylo rozhraní třicátých a čtyřicátých let, začátek 2. světové války. Nereflektoval tehdejší situaci, například jen okrajově zaznamenal odsun českých občanů z pohraničí po jeho zabrání Německem. Rovněž po válce nikterak neprožívají osvobození Československa, ale i jiné události, které se až do roku 1948 odehrály. (Výjimkou je závěrečný odjezd na Stavbu mládeže.) Jeho hrdinové a jejich spoluhráči i protihráči žijí v jakémsi nadčasovém prostoru. Mají však všechny přirozené vlastnosti kluků (občas i děvčat), jaké k nim patří v podstatě kdekoli na světě. Mění se jen prostředí!

Foglar současně vytvořil prototyp dětské party, co do počtu (do jisté míry odpovídá skautské družině) i složení. To je zhruba ± 4 až 6 členů. Jeden vedoucí a jeho zástupce, asi dva tři s různými zájmy a schopnostmi. A nesmí chybět (česky řečeno) srandista, neboť kapka humoru v pravou chvíli je kořením příběhu! Jak sám Foglar uvádí, seriál s Rychlými šípy mínil jako agitku pro zakládání čtenářských klubů, které vymyslel pro časopis Mladý hlasatel. Nečekal, že bude mít takový úspěch, a to ho přiměje k dalšímu pokračování! I stalo se. Legendární Rychlošípáci v lecčems přežívají dodnes.

V ABC jsme v roce 1960 vyhlásili dlouhodobou hru Volá vesmír. O pronikání lidstva do vesmíru byl tehdy velký zájem – družice Země, sondy k planetám, příprava letu člověka… To byl motiv jako hrom! Děti měly zakládat raketové posádky, rozdělit si funkce jaké by asi posádky měly mít – velitel, astronom, konstruktér, biolog, lékař/zdravotník, zpravodaj… Zájem byl veliký, posádek (RP) přibývalo a hra pokračovala. Otiskovali jsme různé tréninky, testy, modely, soutěže. V tehdejší jednotné Pionýrské organizaci ČSM věc nebývalá, protože RP existovaly především mimo pionýrské skupiny a oddíly, zejména v místě bydliště dětí. To byl začátek zájmových klubů ábíčka. K raketovým posádkám záhy přibyly hlídky ochrany přírody a dívčí kluby i další, například setonovské, ba i Foglarovy turistické. Jak to bylo možné?

Se Strážci prožila mládež vyrůstající s ábíčkem mnohá dobrodružství…

Na podzim roku 1962 přišel Jaroslav Foglar do redakce s nabídkou spolupráce. V té době platil jakýsi zákaz/nezákaz Foglara tisknout. Podařilo se mi však určitou diplomatickou cestou zákaz pro nás zrušit: „Když to bude vhodné pro pionýrskou organizaci, tak ano!“  (Píši o tom podrobně ve své knize Můj život s ABC – ábíčkem, Nakladatelství Ostrov Praha, 2005) Foglar samozřejmě navrhoval Rychlé šípy, ale to nebyli pionýři. A tak přijal naši nabídku psát komiks, který dostal název Kulišáci, tedy pionýrská RP. Byla v ní i děvčata! Náměty prakticky dostával od redakce, o současném trendu zájmů a činnosti dětí toho moc nevěděl. Kulišáci vycházeli tři roky, pak se Foglar omluvil, že už nemá náměty, ale jinou práci – poté, co se objevil v ABC, si ho najednou troufli i jiní tisknout a spolupracovat s ním.

A tehdy jsem se rozhodl, že zkusím psát komiks o dětech z let šedesátých z našich zájmových klubů! Představitele jsem si vybral ze svých kamarádů z dětství, které jsem prožil v Plzni na Petrohradu a Slovanech. Na rozdíl od Rychlých šípů jsem časem odtajnil své vzory; jedním za Strážců jsem byl i já, jako Hadži. Neváhal jsem do příběhů nasadit i děvčata a dospělé přátelé děcek, včetně pionýra. Strážci a ti okolo prožívali své příběhy s aktuálním odrazem doby let šedesátých až osmdesátých. Tehdy ještě byly pro děti zajímavé kluby, výpravy, dobrodružství, ale i kamarádské vztahy, ba i organizovanost. Po zhruba třiceti letech mnohé z toho už dnešní dětská generace ani nezná, ba ani prožít nemůže – když žije ve virtuálním světu počítačů, her a internetu.

Vidím, že jsme se díky Rychlým šípům a Strážcům dostali k velmi rozsáhlé odpovědi. Tak jen poznámka k té podobnosti vizuální. Když Strážce kreslila Libuše Kovaříková (Libka), byli odlišnější, nato pak František Kobík zejména Zrzka přiblížil Rychlonožkovi.

Tehdy mě nenapadlo ani ve snu, že o patnáct let později budu šéfredaktorem

časopisu já a Jaroslav Foglar mně přijde nabídnout spolupráci.“

Na vašich stránkách jsem si přečetl, že jste členem Sdružení přátel Jaroslava Foglara, jaký je váš vztah k tomuto spisovateli a potažmo jeho nejznámějšímu komiksu Rychlé šípy?

Už jsem se zmínil o tom, jak jsem umožnil Jaroslavu Foglarovi spolupracovat s ábíčkem. Jako kluk 9-11letý jsem začal číst Mladého hlasatele, Rychlé šípy a foglarovky. Po válce jsem četl i Vpřed a to už jsem si nějak v duchu řekl, že dělat takový časopis by asi bylo fajn. V letech 1947/48 jsem několikrát byl v redakci Vpředu. Chtěli jsme v Plzni nabídnout plzeňským klubům prostory v místní svazácké skupině. Seznámil jsem se jak s Foglarem, tak i dr. Karlem Burešem, jeho kolegou. Ten pak ve Vpředu uveřejnil moji první povídku Písnička z mládí (květen 1948). Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že o patnáct let později budu šéfredaktorem časopisu já a Jaroslav Foglar mně přijde nabídnout spolupráci. Překvapilo mě jen, že když jsem mu své návštěvy v Vpředu připomněl, po chvilce přemýšlení řekl: „Vy jste byl z Plzně, že?“

Nedávno vydaná sbírka připomenula Tomanovu povídkovou SF tvorbu.

Proseděli jsme pak spolu dost hodin v redakci a povídali si. On zkušený novinář a vedoucí oddílu, já celkem mladý šéfredaktor a kdysi vedoucí svazáckého souboru v Plzni, ale i pionýrský pracovník. Byl jsem také u něho doma a na chatě v Pikovicích, pak ještě v Křišťanově ulici. Poslední rozhovor jsem s ním dělal roku 1993 pro víkendovou přílohu Haló novinTřináct otázek pro otce třinácti bobříků. Myslím, že náš vztah byl vztahem dvou kolegů ze dvou různých dob. Mrzí mě však, že ve svých pamětech a vzpomínkách na spolupráci s ábíčkem zapomněl, tedy nezmiňuje se o ní.

Co můžete říci o komiksu Ahoj Evropo: Strážci času IKS, který vycházel v letech 2000–2003? Jak vlastně vzniknul a kde se vzal původní podnět k jeho vytvoření?

Když se Česká republika připravovala na vstup do Evropské unie, hledala Česká rada Pionýra možnosti, jak dětem přiblížit Evropu i jednotlivé členské státy. Výsledkem byly sešity Ahoj, Evropo, vždy jeden stát a jeden sešit, kde budou základní informace, historie, malý slovníček turisty, oblíbená hra a jídlo tamních dětí, galerie osobností – a k tomu komiks.

Byl jsem osloven a nabídku přijal. Zvolil jsem stroj času a pětici mladých studentů z roku 2101, kteří se na časostroji dostávali do minulosti i současnosti států EU. Proč jim říkám Strážci času IKS? Záměrně. Je to třetí generace Strážců – tu první znáte ábíčka, druhá si říká Strážci z bílých domů a žije na sídlišti roku 2000 (15 pokračování vyšlo ve Velké knize komiksů ABC, svazek 4 – BBart 2003). V Ahojích vyšlo deset příběhů a jedenáctý na pokračování ve zpravodaji Mozaika Pionýra, celkem 145 stran/tabulí, které kreslili podle mého námětu a scénáře Michal Kocián a Vladimír Bican. Škoda, že se zatím nenašel nakladatel, který by Strážce času IKS vydal v souboru jako knihu. Myslím, že by to zejména děti zaujalo.

Který ze svých komiksů máte vy osobně nejraději?

Zase nemohu odpovědět jednoznačně. Řekl bych Kruana a Malého boha, ale Strážci jsou kus mého dětství a námět, jak se nenudit. A co takový John Carter a princezna Thuvie z Ptarhu nebo Ztracený svět? Jak říkávají rodiče: „Všechny naše děti máme rádi…“

Parta Strážců nové generace, samozřejmě v science fiction hávu…

Vytvořil jste pěknou řádku komiksů, máte v paměti všechny procesy vzniku jednotlivých námětů a jejich následnou realizaci do komiksové podoby? Který komiks měl například nejdelší a nejkomplikovanější „porodní bolesti“?

Těžko po létech vzpomínat na některé porodní bolesti. Obvykle mám námět, vím začátek a jaký by měl být konec. A to, co je pak mezi tím, se někdy zadrhne. Když je čas, změním práci a téma, čekám až se to vyvrbí. Ovšem dělat deset sešitů Ahojů se Strážci času, to tedy byl záhul! Nejen hledat náměty a motivy v historii i současnosti, ale dát tam i trochu dobrodružství, napětí, humor, ba i poučení a informace… Vždyť jsem mimo to měl i jiné závazky.

Kam se dnes hnu, vždy objevím bývalé čtenáře.“

Dlouhá léta jste byl šéfredaktorem ABC, sledujete tento časopis i dnes? A jak se vám líbí jeho současná podoba?

Jak by člověk nemohl sledovat své dítě? Třicet pět let od samého porodu jsem tam pracoval a s partou bezva lidí jsme ábíčko dotáhli na (zřejmě) nejoblíbenější a největší časopis své doby! Kam se dnes hnu, vždy objevím bývalé čtenáře. Časopis samozřejmě sleduji, s redakcí jsem v kontaktu a se šéfredaktorem Zdeňkem Ležákem se čas od času scházíme, povídáme si – jako kdysi já s Foglarem – o tom, co by mohlo a mělo být, hledám nápady, a občas přispívám. Nedávno to byl komiks Pirátova dcera (kreslil Jirka Petráček), a další chystám. Ábíčko má velmi dobrou úroveň a řekl bych, že opět plní své prvotní poslání – přibližovat dětem techniku, přírodu a vědu – v dnešním prostředí a za daných možností. Kéž by byly ještě širší!

Jak vzpomínáte na léta strávená v ábíčku? Ve své době to byl určitě jeden z těžko sehnatelných a nejvyhledávanějších časopisů u nás… Jaký to byl pocit „šéfovat“ časopisu, o který byl takový zájem?

Šéfovat ábíčku jsem se napřed musel naučit. To nebylo jako vést svazácký soubor nebo režírovat divadlo, jako kdysi. Rozsah mých povinností byl široký a přibyla i ekonomika. Ta platí v každém režimu – vyděláš/proděláš, a podle toho budeš hodnocen. Nás především hodnotili podle plnění ideologických plánů. Ještě štěstí, že šlo o techniku, přírodu a vědu, tady se tolik nepolitikařilo. A jak se práce dařila, musel člověk dávat pozor, aby mu sláva nestoupla do hlavy. Jenže jsme chtěli stále něco měnit, vylepšovat, rozšiřovat. To množné číslo platí! Bez dobré party, a já ji většinou měl, bychom brzo zkrachovali – i za tehdejšího režimu. Hlavním cílem se stalo zvyšování nákladu ábíčka, což se podařilo až v osmdesátých letech. V roce 1989 jsme se dostali na 315 000 výtisků! V Česku musí být na stovky tisíc pamětníků-čtenářů. Stále je potkávám a rád poslouchám jejich vzpomínky na to, či ono, co jim časopis dal a přinesl, nebo je i naučil.

Existovaly nějaké hranice ze strany režimu, které ABC nemohlo překročit, nebo jste měli v rámci možností volnou ruku? Jak v té době vlastně probíhala cenzura takovéhoto periodika?

Ano, jistě jakési hranice existovaly, ale buď jsme se s nimi nesetkali, nebo je uměli obcházet. Nejdříve to byla HSTD, čti Hlavní správa tiskového dohledu. Její pracovníci seděli v tiskárně a četli všechno, co šlo do tisku. Obvykle jen zavolali, že to či ono by se mělo změnit – dokonce i podle pravidel pravopisu! – jindy, že se o tom či onom nesmí psát. Například nějaký utajený nový typ letadla, auta apod. Někteří cenzoři třeba navrhli, jak a co upravit. Snad to bylo tím, že v ABC se netiskly takové ty běžné politické kecy, ale zajímavosti.

Jiné to bylo v sedmdesátých a pozdějších letech. To už řádil Český úřad pro tisk a informace (ČUTI). Cenzorem musel být šéfredaktor a oni jen shromažďovali prohřešky, které pustil. Když jsem pustil něco velkého, nebo těch menších renonců bylo víc, rozhodli o správním řízení! To bylo málem jako u soudu. Také jsem tak jednou dopadl, když kolega Baudis v článku o spotřebě papíru uvedl podle údajů OSN (tuším), že Sovětský svaz je ve spotřebě papíru až na pátém místě ve světě! Dostal jsem pokutu šest tisíc korun! Prý jsme měli napsat, že Amerika hýří s papírem nejen na tisk, ale především na kdeco, zatímco Sověti na knihy a tisk. Asi dvakrát jsem ještě dostal upozornění na závady v článcích, ale to už bylo jen slovní nebo písemné.

Na rozhraní padesátých a šedesátých let byl stranickými ideology komiks

považován za prostředek ideologické diverze Západu.“

Jak vůbec bylo v té době nahlíženo na komiks jako takový ze strany režimu? Máte nějaké vzpomínky, kdy jste třeba něco prosazoval a…?

Na rozhraní padesátých a šedesátých let byl stranickými ideology komiks považován za prostředek ideologické diverze Západu. Přesto kreslené a obrázkové seriály (!) v dětských časopisech vycházely, ale některé byly podrobovány kritice. Šéfredaktoři a autoři dětských časopisů z vydavatelství Mladá fronta tehdy vyvolali setkání s kritiky seriálů, ideology a novináři, a podařilo se nám dokázat, že rozhodující není forma (= kresba), ale obsah díla! Že je dobrý a špatný román, povídka, ba i báseň, esej, a právě tak je tomu i u komiksu. A vyšlo nám to! Kupodivu. Ovšem stejný problém se objevil znovu v sedmdesátých letech. I tehdy jsme zvolili podobnou taktiku, a k našemu překvapení – vyšlo to i tentokrát! I když ne tak snadno, jak se to teď řekne.

Časopis ABC stále vychází a je tu pro všechny holky a kluky dodnes.

Máte nějakou osobní představu, jestli dnešní mládež může uspokojit časopis podobného ražení? Mám pocit, že současný trend je pravděpodobně někde jinde a většina mládeže má naprosto jiné zájmy, nemyslíte?

To, že ABC stále existuje, i když jeho náklad je podstatně menší, ukazuje, že i v generaci 21. století (jak zní podtitul časopisu) jsou děti, které věda, technika a příroda zajímá. Proto vznikly i některé další časopisy s podobným zaměřením, konkurenti. Jak ukazují problémy našeho národního hospodářství, věřím, že poroste zájem o technicky vzdělané lidi se zájmem o ochranu přírody! Tištěný časopis i jeho internetové stránky jim potřebné informace přináší. Jen ajťáci ekonomiku nespasí.

Jak se vy osobně díváte na dnešní fantastiku a sci-fi literaturu jako takovou? Sledujete nové směry a postupy, které se v ní objevují? Přeci jen věci jako kyberpunk, splatter, steampunk apod. jsou věci, které moc nezapadají do doby řekněme „bradburyovské éry“… tedy vědeckofantastické literatury, jak se psala před nějakými lety…

Fantastika a sci-fi dnes, její nové směry a postupy… Každá doba vychází ze stejného prostředí, ale s jinými prostředky. Platí to i pro komiksy. Buď jsou ke čtení, nebo propadnou, tedy dobré a špatné. Přece nebudu rozhodovat jako ti komunističtí ideologové.

Máte nějaké oblíbené současné autory, kteří píší moderním stylem? Vidíte u nás nějakého autora, který by snesl přísná měřítka, tak aby se mohl prosadit v celosvětovém měřítku?

Upřímně. Nemám tolik času, ba ani peněz, abych sledoval, co u nás vychází nebo kdo něco někde publikuje. Vím, že zájem je uspokojován především českými vydáními zahraničních autorů. A vydání české tvorby v zahraničí? Něco přece existuje, například Lucie Lomová vydává ve Francii či Alois Nebel vyšel v Německu a Polsku.  Ovšem v cizině sotvakdo sleduje českou produkci, jsme příliš malá země. To by musel vyrazit do světa nějaký agent a nabízet. Podívejte, společnost NewsLab vydala elektronické aplikace mých kruanovských komiksů pro tablety a chytré telefony nejen v češtině, ale i v anglické verzi. Jenže, kdo a kde je v zahraničí bude hledat? To by chtělo reklamu – a na tu peníze nejsou. Přesto věřím, že když se nějaký dobrý český komiks objeví, šanci může mít. Náhoda je… no, doplňte si sám, pane kolego.

Bohatá komiksová tvorba z časopisu ABC vystačila na samostatný svazek encyklopedie.

Dostáváte dopisy či jiné ohlasy od čtenářů vašich příběhů? Máte nějakou zajímavou zpětnou vazbu, která vás opravdu potěšila nebo naopak něco, co vás zvedlo ze židle?

Dopisy dostávám, i když jich – naštěstí! – není záplava. Jsem tak trochu jako Jaroslav Foglar, snažím se totiž odpovědět každému. Mejly jsou v tomto směru výborným prostředkem komunikace. Nemusím shánět známky, obálky, chodit na poštu, mohu připojit i obrázek, sken apod. Mohu volit i hlasový kontakt na skypu, ICQ… Jak už jsem se zmínil, daleko častěji se náhodně setkávám s lidmi, bývalými čtenáři. Třeba je to lékař, ke kterému přijdu, prodavač, opravář, náhodný kontakt při cestě vlakem…

A co mě může zvednout ze židle? Když (zejména) na síti objevím nějaký článek, text, dokonce stránky, kde se píše o mně nebo o mých komiksech a knížkách, a jsou tam chyby nebo dokonce výmysly! Také se stalo, že nějaký chytrák dal na jednu úložnu do prodeje mé komiksy! Tedy zlodějna! A to samozřejmě nevím o všem, co by mohlo a také je zneužito.

No, a jsme na konci, že?

Ano…

551 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.