Ocenění

Vzpomínky na Jaroslava Velinského. Nezapomeneme.

Autor | Aktuality | Pondělí 20 února 2012 10.00

Nejen angloamerická science fiction měla, má a bude mít své velmistry, spisovatelé hodni toho označení se bezesporu objevují i u nás a nejsou to jen jména dávné minulosti jako Karel Čapek či Jan Weiss, ale také autoři moderní science fiction. Mezi takové lze zařadit Josefa Nesvadbu, Jaroslava Velinského, Františka Novotného či Ondřeje Neffa. Co jméno, to legenda žánru, člověk, jehož si můžete jen a jen nesměle vážit. Pana Nesvadbu jsem znal jen „od vidění“ a pana Velinského jen z letmých setkání, přesto je mi smutno, že Jaroslav Velinský v neděli ráno opustil náš svět a vydal se kamsi jinam, připojil se k pánům Čapkovi, Weissovi a Nesvadbovi… Opustil nás nejen uznávaný představitel žánru science fiction, ale i detektivky, skvělý trampský písničkář, člověk, který tu bude chybět mnohým, nejen nám čtenářům.

Martin Šust

Jaroslav Velinský
18. 12. 1932 – 19. 2. 2012

Nebudu se rozepisovat o tom, že jsem měl Kapitána Kida rád, o samozřejmostech se nepíše. Jen vzpomenu na kuriózní seznámení s ním.

Někdy v tom roce 1980 jsem psal eseje o historii české fantastiky.

Informací bylo málo a čerpal jsem i z katalogizačních lístků kterési knihovny. A tam jsem našel lístek Zápisky z Garthu, napsal Jaroslav Velinský, a byla tam jakási charakteristika. Pokusil jsem se o interpretaci a když pak kniha Něco je jinak vyšla, Kid mi napsal, že jsem blbej a že jsem knihu nečet, obé byla pravda. Tak začala dlouhá korespondence a ta trvala až do jednoho conu, na který Kid chtěl taky přijet. Já ho v dopise varoval, že bychom se neměli osobně setkat, že si přestaneme psát dopisy. No, nakonec to dopadlo tak, že Kid přijel, setkali jsme se, skamarádili osobně a dopisy si psát přestali. Toho nelituju. O to víc lituju, že, ale to snad ani nemá smysl rozmazávat.

Ondřej Neff

Poprvé jsem se setkal s Jaroslavem Velinským v Country rádiu, když jsme tam byli pozváni, on kvůli písničkám a já kvůli sci-fi. Když jsme čekali na chodbičce, dali jsme se do řeči. Byl jsem vyjukaný, protože jsem si povídal s člověkem, kterého každý znal a jehož Zápisky z Garthu mám rád do dneška, i když jsem je naposledy četl před mnoha a mnoha lety.

Kapitán Kid byl fajn člověk a já budu vždycky pyšný na to, že jsem si s ním mohl tykat.

Vlado Ríša

Spisovatel Jaroslav Velinský s editorem Antonínem K. K. Kudláčem.

S knihami Jaroslava Velinského neboli Kapitána Kida jsem se poprvé setkal jako kluk. Byly to detektivky, kterých napsal za život nejvíc, jeho scifárny jsem poznal až o něco později. Naše první osobní setkání bylo takříkajíc pracovní: pozval jsem ho jako zvláštního hosta do svého semináře tvůrčího psaní na Literární akademii, kde jsem tehdy učil. Od prvního okamžiku mě fascinovalo, jak se podobal svým literárním hrdinům a především jak jeho pohled na svět odpovídal jeho stylu psaní, věc to u spisovatelů nikoli tak samozřejmá jak by se zdálo. Humor příjemně suchý, nesentimentální romantika, za kterou se chlap nemusí stydět, touha objevovat stále nová místa a příběhy, tohle se objevovalo i v těch nejdrobnějších jeho textech, zcela koncentrovaně pak v takových mistrovských dílech jako Dzwille (do smrti budu tvrdit, že tohle je nejkrásnější kniha české fantastiky vůbec) nebo Englerlingové. Považuji za čest, že pro mé antologie Kid vytvořil několik výborných povídek, i když jinak povídky psal ukrutně nerad. A že jsem mohl trochu napomoci obnovení jeho kontaktů s prostředím fanoušků fantastiky. Když jsem s ním mluvil naposledy, těšil se jako správný scifista na nový software, který mu měl umožnit psát na počítači ovládaném hlasem (vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neměl jinou možnost). Představuju si, že tam kde je teď zase píše jako zastara a až se jednou uvidíme, že si všechny ty nové knihy přečtu a že si při jeho oblíbené Tullamorce budeme dlouho povídat jako kdysi…

Antonín K. K. Kudláč

Jestli na někoho platí slovní spojení renesanční člověk, tak na Kida. Psal sci-fi, westerny, detektivky a písně a všechno to bylo dobré a oblíbené. Jediný problém byl, že se narodil ve špatné době a taky ve špatné zemi. Nebýt téhle zatracené kombinace, mohl být jedním z nejslavnějších spisovatelů a skladatelů písní na světě. Jenže jak mu Bůh, na kterého Kid, pokud vím, nevěřil, nadělil vrchovatě talentu, tak mu zase nedal moc možností, aby se jím pořádně proslavil. Psal do šuplíku, jeho věci nemohly vycházet a když už, tak měl smůlu na nakladatele.

Posledních pár let jsem se snažil ho ukecat, aby vydal všechny příběhy se svým hrdinou Buckem Lee, šerifem z města Compliment. Není to fantasy ani sci-fi, ale je to zatraceně dobrá dobrodružná literatura. Teď mi nezbyde než začít obrážet nakladatele, aby mi tohle přání, které bylo i Kidovo, splnili.

Leoš Kyša

V kruhu přátel s Tomášem Němcem, Leošem Kyšou, A. K. K. Kudláčem a Leonardem Medkem.

Sbohem kapitáne

Naposledy jsem Jaroslava Velinského viděl krátce po předávání cen Akademie SF v 15. května roku 2010 na křtu Hvězd české sci-fi. Pro tuhle knihu napsal další z dobrodružství Christyho Bigse. Tento hrdina byl zároveň iniciátorem jednoho z prvních našich setkání. Ale k tomu se dostanu později.

Těžší bude vzpomenout si, kdy jsme se setkali poprvé. Vydám se proti proudu času, jak daleko to jen půjde.

Určitě to bylo mnohem dřív než v roce 2008, kdy byl v anketě Aeronautilus vyhlášen velmistrem žánru, k čemuž jistě napomohlo i vydání čtvrtého příběhu Christyho Bigse Fialky pro královnu rok předtím. I dřív než 24. června 2006, kdy se potkáváme před kostelem sv. Jakuba Většího ve Stodůlkách na svatbě A. K. K. Kudláče. Tam jsem si připomněl radost, jakou mi (a doufám, že i jemu) udělala Akademie, když mu před rokem udělila Cenu za celoživotní práci pro SF.

A to se stalo deset let potom, co na svém úplně prvním ročníku tatáž Akademie ocenila jedno z největších děl české fantastiky Velinského Engerlingy. Nasadila tím české SF laťku tak vysoko, že se jen málokomu podařilo pod ní jen nepodběhnout.

Osobně jsem se s Kapitánem Kidem poprvé setkal na Draconu 1993, když přispěl do slavné sbírky SF&F Workshopu Let na měsíc.

Ale ani to nebylo úplně první setkání, za to mohu považovat četbu rukopisu připravované knihy Stalo se zítra, který mi někdy okolo roku 1984 půjčil Ivo Železný. Tehdy, jak si dnes uvědomuji, se propojilo naše poslední a první setkání,  a já jsem navíc poznal, že autor první moderní české fantasy, novely Den a noc (s Christy Bigsem jako hlavním hrdinou), je vlastně i tvůrcem pozoruhodných Zápisků z Garthu, které mě kdysi svou výjimečností, podobně jako mnoho dalších čtenářů, přesvědčily o tom, že SF může být něco víc, že je přinejmenším schopna klást stejně znepokojivé otázky jako ostatní literatura, ale činí tak navíc prostřednictvím tajemství, které vnáší do života pocit jedinečnosti a úžasu.

A za to už budu Jaroslavu Velinskému navždy vděčný.

Kapitáne, dám si Tvé knihy na hromádku a znovu si je všechny přečtu.

Zdeněk Rampas

Kapitán Kid… Ovlivnil můj život víc, než sám kdy tušil. Bylo mi dvanáct nebo třináct, když otec odněkud přinesl pásku s asi tuctem nahraných písniček. Tehdy jsme neměli ponětí, čí vlastně jsou, ale tuze se nám líbily; až asi o tři roky později mi jednou padl do ruky jakýsi portovní zpěvníček, kde jsem jednu z nich našel i se jménem autora. Tahle čím dál ohranější páska byla spolu s deskami Greenhorns/Zelenáčů a s alby dua Vodňanský Skoumal tím, na čem jsem vyrůstal. Všech dvanáct jsem si záhy vtiskl do paměti (konkrétně Čtyři způsoby, jak zabít nevěrnou ženu byly vůbec první písní, kterou jsem se o své vůli zpaměti učil), a právě na nich – a později na básních E. A. Poea a Františka Gelnera – jsem se také učil, jak skládat rýmy a dávat veršům rytmus.

A život šel dál. V osmdesátém čtvrtém roce, ne moc dlouho po tom, co jsem se vrátil z vojny, vyšla v edici Třináct Tmavá studnice. Přiznávám, že jsem okolo té knížky dlouho obcházel dost rozpačitě. Že Jaroslav Velinský a Kapitán Kid jedno jsou, to už jsem věděl; jeho první LP přišlo na pulty těsně předtím a samozřejmě jsem je okamžitě koupil. Ovšem to, že byl skvělý písničkář, nezaručovalo, že bude stejně skvělý i prosaik, a co hůř, obálka byla odstrašující. Nakonec jsem neodolal, knihu si koupil, přečetl – a byl jsem ztracen. Od té chvíle jsem kupoval všechny další, jakmile se objevily, a díky obcházení antikvariátů dohledal i ty předcházející. Tak jsem objevil i jeho prvotinu, Leonoru/Zápisky z Garthu. A dámy a pánové, já žasl. Protože Leonora, do té doby mi neznámá, je patrně vůbec nejlepší česká sci-fi; rozhodně v mém osobním žebříčku. (K čemuž podotýkám, že ve fantasy – a v české fantastice vůbec – beru za absolutně nejlepší rovněž Kidovo Dzwille. Nemusíte se mnou souhlasit, pro ctitele akčních stříleček ta kniha není vůbec, ale nic podobného tu nikdy dřív nebylo a nejspíš už ani nebude.)

A život šel ještě dál. Časem se i ze mne stal jakýs takýs spisovatel, začal jsem jezdit na cony a v Ústí na Bohemiaconech začal potkávat Kapitána Kida i osobně. A potom na každoročních setkáních jeho čtenářského klubu. To už jsme si i tykali, jenže stejně to bylo vždycky jenom letmo, v houfu lidí, kteří s ním rovněž chtěli pohovořit, tudíž na každého zbyla pouze krátká chvíle…

Loni začátkem léta jsem se konečně dokopal k tomu, zajet za ním do Libouchce na návštěvu. Byl to nádherný zážitek: dlouho do noci jsme seděli čtyři – já, on, jeho kytara a do čtvrtice láhev jeho oblíbené tullamorky –, klábosili o životě, o knížkách, o muzice, on občas něco zazpíval a zahrál… Tu noc si ponesu s sebou do konce života.

Byla první – a poslední. Já u něj byl z pátku na sobotu; v úterý na to měl jít do nemocnice, aby mu udělali bronchoskopii a zjistili, proč občas vykašlává s hlenem krev. Tam na to ještě nepřišli, důvod odhalilo až další vyšetření o čtrnáct dní později. Co následovalo pak, byla smutná jízda: chemoterapie, ztráta sil… Přesto ještě dokončil jednu knihu, detektivku Kočičí princ. Psát nemohl, proto ji diktoval dcerám…

Dneska ráno Kapitán Kid doplul do posledního přístavu.

Sbohem, Kide.

P. S.: Opisováním se člověk učí. V mojí Runeround je pasáž – jedná se přibližně o první půli druhé kapitoly –, kterou jsem se tehdy před lety záměrně snažil psát jeho stylem. Přesto vím, že ke kvalitě jeho nejlepších věcí se nikdy ani nepřiblížím.

Leonard Medek

Foto: web Kapitána Kida a archiv Leoše Kyši.

2 325 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 4 »

  1. Komentáře by Slarque — 20.2.2012 @ 10.41

    Další smutná zpráva. Také už jsem dávno zjistil, že se některé jeho starší práce špatně shánějí. A vůbec nezáleží na tom, že jsem od něho četl více dobrodružných a detektivních příběhů než SF. Ale na knihy jako je Dzwille se nezapomíná. Asi bych si ji měl zase přečíst.

  2. Komentáře by Roman Štědronský — 20.2.2012 @ 21.01

    Jak jsem tu zprávu včera zachytil, jako první jsem si pustil jeho písničky, v čele s melancholickými Nezralými malinami a broukal jsem si. Druhý krok bude už potichu, až se začtu…

  3. Komentáře by Ellie — 27.2.2012 @ 15.09

    Děkuju za krásnej článek.

  4. Komentáře by Martin Sust — 27.2.2012 @ 20.31

    Není vůbec zač, váš otec si to plně zaslouží. Myslím, že nadpis není nic jiného než pravda.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.