Worldcon 2014: Plejáda možných budoucností
Londýnské Docklands rozhodně nepřipomínají špinavý přístav minulosti…
V letošním roce se v Londýně konal Worldcon, světové setkání autorů a fanoušků SF, fantasy a hororu – výjimečná událost vzhledem k tomu, že v Evropě bývá jednou za dekádu, a navíc šlo o zatím největší Worldcon ze všech a rekordy překonalo i množství hlasujících v cenách Hugo. Jak con probíhal a co zajímavého přinesl do budoucna? Dopustím se menší odbočky: V kalifornské trilogii Kima Stanleyho Robinsona se postupně setkáváme se třemi možnými budoucnostmi tohoto amerického státu, jsme zavedeni do různě dystopických i utopických společností… a něco podobného zkusíme i zde. Podíváme se prostřednictvím letošního Worldconu, kam může světová i česká fantastika směřovat.
Zářivá budoucnost v supermoderním prostředí
Letošní Worldcon se konal v londýnských docích. Ale jestli si představujete špinavou čtvrť plnou opilých námořníků a přístavních dělníků, jste nějakých sto let pozadu. Docklands dnes představují prosperující areál plný luxusních bytových domů typu pražské Mariny, vyhlídkové lanovky Emirates Air Line, supermoderních kancelářských budov a samozřejmě obrovského konferenčního centra ExCeL London, místa conání. ExCeL sám je zhruba půl míle (přes tři čtvrtě kilometru) dlouhý, a tak se tam rekordní počet účastníků – téměř šest tisíc – pohodlně vešel, a dokonce ani nedošla strava (boky celé hlavní chodby jsou lemovány rozličnými fast foody). Problémem bohužel bylo, když se značná část lidí z tohoto počtu chtěla dostat na stejný program. Cokoli s G. R. R. Martinem tak bylo lepší předem vzdát, pokud jste nebyli připraveni stát přes půl hodiny ve frontě.
Sály konferenčního centra ExCeL byly střídavě plné i poloprázdné…
Jádrem každého conu ale není samotné prostředí – jsou to pořady. A ty měly na Worldconu, jako nejspíše všude, trochu kolísavou kvalitu. Bylo možné se setkat se skvělými panely i přednáškami, ale i s takovými, které zklamaly – ať už proto, že se tematicky nedržely anotace a diváci se dočkali něčeho úplně jiného (obvykle bohužel ne lepšího), nebo čistě proto, že nepřinesly vůbec nic nového a proběhly spíše jako zabíjení času. Vědecko-technické pořady, které jsem stihla navštívit, mi připadaly jasně slabší oproti přednáškám tohoto typu třeba na FF. Chvílemi byly až obsahově prázdné a namířené na nejen laické, ale spíše se ani moc nezajímající publikum. Na druhou stranu, literární panely z větší části kladly zajímavé otázky a přinášely často i neméně zajímavé odpovědi, byly tak zábavné i přínosné. Podobné by stálo za to uspořádat i u nás (náběh k tomu už máme). Přenesme se několik let dopředu a představme si, jak by vypadaly cony nabírající podobný směr jako výše popsané aspekty Worldconu… V této budoucnosti je místo pro moderní, ale poněkud strohé, aseptické a šedivé prostředí, davy navzájem se neznajících lidí, nekonečné řady fast foodů, fronty na všechno a pasivní sledování pořadů bez zřetelných možností vlastního zapojení. Je možná zářivá, futuristická, technicky na špičce – ale utopie to asi téměř pro nikoho z nás není.
Upíro-vlkodlačí apokalypsa?
Nejspíš nikdy nevznikalo tolik fantastických časopisů jako dnes. A nejspíš nikdy jich ani tolik nezanikalo. Obrat je vysoký; delší dobu se na vrcholu udrží jen nepatrný zlomek magazínů, a ani ty nejsou zdaleka za vodou, do značné míry nevyjímaje „velkou trojku“, jejíž prodeje v posledních desetiletích postupně klesaly. ČR je v rámci Evropy jedinečná tím, že má hned dva tištěné žánrové časopisy, dokonce oba publikující literární tvorbu. Tento status quo je ale poměrně křehký – a ač se to nezdá, příliš stabilní není ani angloamerický trh, který v současné době prochází řadou změn. V panelu zaměřeném na to, jak se dnes může obyčejný čtenář vyznat v záplavě vycházejících povídek, zazněly hlasy považující nynější stav za utopický i dystopický – někdy i obojí zároveň, záleží jen na momentálním úhlu pohledu. Kolik čtenářů si dnes v průměru najde nová SF, fantasy či hororová povídka – i když se podíváme jen na platící časopisy a vynecháme obrovská kvanta těch neplatících? Jaké věci se doopravdy čtou? Autor a překladatel Dirk van den Boom v panelové diskusi překladatelů měl na několik různých otázek v zásadě totožnou odpověď: Pokud se chce svými profesemi dobře uživit, musí poslouchat nakladatele, který ví, co z produkce se nejlépe prodává. „Fucking vampires!“ zvolal několikrát během panelu na celý sál. Nejsem si zcela jistá, ve kterém smyslu myslel fucking, ale vsadila bych se, že v obou hlavních interpretacích zároveň. Nakonec možná vhodná replika do překladatelského panelu…
Pohled do budoucna ze samotné Tardis samozřejmě mnoho napověděl…
Druhá budoucnost se jeví poměrně zřetelně: Je to svět, kde na policích knihkupectví, v e-shopech i na conech nejvíc táhnou upíři, vlkodlaci, čarodějové (nebo jaký trend momentálně vede), ideálně v romantickém a erotickém provedení. Většina ostatní produkce si mnoho čtenářů nenajde a i ti čtenáři, které by třeba zajímala, se v ní kvůli množství méně známých publikací a jmen nevyznají. Připravme se cenit tesáky a naučme se na ostatní významně dlouze zírat jako ve správném upírském filmu, protože filmy přece potáhnou nejvíc…
Formování budoucnosti
Kim Stanley Robinson doufá, že popsáním možné budoucnosti ji pomáháme vytvářet – a moc každého jednotlivce na utvoření lepší budoucnosti je patrná i z jeho románů a povídek. Věci se nevyhnutelně mění, žádný lidský status quo není navždy, a když už změna probíhá, můžeme jí zkusit dát směr. Aliette de Bodardová, českým čtenářům už dobře známá svými povídkami v XB-1, se svěřila, jak si před lety nedovolovala ani doufat, že by jako Francouzka mohla mít v angloamerické fantastice úspěch, a dokonce vyhrát nejprestižnější žánrové ceny. Dnes jí mohou poličku zdobit Nebuly a nominována byla i na Huga a další slavná ocenění.
Rozhovor s Kimem Stanley Robinsonem – jedna z věcí, na kterou se můžete těšit…
Překvapení Johna Chu, když na nedělním předávání cen Hugo vyhlásili jeho jméno jako vítěze v kategorii nejlepší povídky, bylo nelíčené. Ještě ten den při obědě popisoval, jak dlouho neměli čínsko-američtí autoři mnoho šancí, pak se náhled změnil s hvězdným nástupem Teda Chianga, ale stále byl v povědomí jen on – a pak se vynořil Ken Liu, čínští autoři v Liuových výborných překladech… Po minulém týdnu snad v širším povědomí čtenářů fantastiky zůstane i Chu, mimochodem také talentovaný překladatel. Leccos by k tomu mohl dodat i Neil Clarke, který má s Clarkesworldem skutečně světové plány… ale psst, podrobnosti jsou ještě tajné. Zatím můžeme zůstat u veřejného plánu ovládnout svět s armádou kyborgů. Elizabeth Bearová si myslí, že právě prožíváme renesanci fantastických povídek. Kameron Hurleyová po dvojnásobné nadílce Huga vyjádřila překvapeně a s nadějí, že fantastika snad nyní prožívá věk stále rozmanitějších a tím i zajímavějších prací. Cheryl Morganová pomáhá na svět v angličtině řadě překladových prací (nedávno například chorvatské antologii Kontakt, původně představené jen v malém nákladu pro účastníky Euroconu v Záhřebu). Na Worldconu proběhly i pořady zaměřené právě na překladovou fantastiku, a to oběma směry. A jak do toho zapadáme my?
Letošní vítězové cen Hugo (a Ceny Johna W. Campbella) poslušně pózovali…
S následky Worldconu se v XB-1 budete setkávat postupně, a to ještě delší dobu. Máme pro nás přichystané rozhovory s Kimem Stanleym Robinsonem, Elizabeth Bearovou a Aliette de Bodardovou, další autoři (Scott Lynch, Hannu Rajaniemi) přislíbili pozdější rozhovor e-mailem. Od všech zmíněných zároveň určitě v časopisu uvidíte i povídky! A v jednání je ještě víc… Pracovně byl tedy Worldcon rozhodně zajímavý, ale řekla bych, že účastníkovi conu, který nechce shánět rozhovory nebo si poprvé naživo promluvit s editory, jež znal do té doby jen online, Worldcon oproti domácím conům až tolik nenabídne (alespoň pokud daného fana neláká zahlédnutí známých tváří). Nicméně vraťme se na závěr k našim předpovědím! Náš poslední obraz budoucnosti je s pořízenými rozhovory a slíbenými povídkami poměrně zřetelný zhruba do poloviny příštího roku, pak se již začíná rozostřovat. Je to obraz, který může být ten nejzajímavější, nejdobrodružnější a nejutopičtější ze všech – anebo nemusí. Může zahrnovat české autory, editory a výtvarníky vydávající se do světa – anebo nemusí. To závisí jen na nás. Tenhle obraz teprve čeká na to, až ho svými činy přivedeme k životu.
Takhle vypadá čerstvě předaný nefalšovaný Hugo 2014…
2 602 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora
Dobrý článok, ďakujem. Takže české cony majú lepšiu atmosféru?
Pro mě ano, ale do určité míry to bude tím, že na českých conech znám obrovské množství lidí, zatímco na Worldconu jsem kromě českých účastníků předem znala jen Neila. Bylo ale příjemné tam další lidi poznat, i když v takovém davu to šlo obtížně – kromě v rozhovorech zpovídaných autorů a několika dalších, které jsem poznala přes Neila, jsem si popovídala, jen když jsem s někým sdílela stůl u jídla nebo čekání na program nebo při čekání ve frontě na Brány Anubisovy (v reportáži jsem to ani nezmínila, ale ta hra nebyla moc povedená… lepší zůstat jen u knížky).
Ale i když odhlédnu od obrovského množství neznámých lidí, pořád šlo o kongresák narvaný fast foody. To k atmosféře moc nepřispěje. Asi byla z jistého pohledu lepší než u conů pořádaných jen ve školách, ale prostředí mi přišlo takové sterilní a nenápadité. Ovšem kam jinam ve velkoměstě narvat přes pět tisíc účastníků? Zajímalo by mě, jak by vypadal Worldcon někde víc v přírodě a rozložený mezi víc budov, trochu ve stylu Chotěboře. Ovšem to by šlo asi těžko.
Ale co se týče atmosféry, musím pochválit Fan Village, kde se v horní části vystavovalo a prodávalo a v dolní se konaly křty a autogramiády, stály tam stánky možných pořadatelů budoucích Worldconů a spousty organizací, TARDIS, železný trůn a hřiště na famfrpál… sice poněkud dvourozměrný oproti potterovské variantě, ale přece se tam hrál. A právě ve Fan Village se večer konaly party. Tam atmosféra působila fajn, ale pořád se tam pohyboval dav navzájem se neznajících lidí a jednotlivec se tam mohl jen těžko nějak zorientovat a zapojit.
Tedy: těžko dosáhnout příjemně komorní atmosféry u tak obří akce uprostřed velkoměsta, kam se sjedou lidé z celého světa. Ale někomu jinému tohle může naopak vyhovovat.
BTW, Neilův supertajný projekt dnešním dnem už přestal být supertajný:
http://clarkesworldmagazine.com/clarke_09_14/
Na cony jezdívám od roku 2008, nikdy mě nenapadlo o tom udělat reportáž:P