Atticus OʼSullivan si poklidně žije v Arizoně, kde provozuje okultní knihkupectví a občas poseká vdově MacDonaghové trávu. Prostě fajn klučina s irskejma kořenama. Jenže on je fajn klučina s irskejma kořenama už nějaký dva tisíce let. Je totiž druid. Poslední žijící. A v Arizoně se schovává, protože chce žijícím, byť posledním druidem ještě nějaký čas být. Plán se celkem daří, jenže pak se něco pokazí. Poznáte to snadno – doma se vám promenádují božstva, snaží se vás zabít víláci, policie je nějaká vlezlá, místní konvent čarodějek má šílená polská jména a upíří právník, který vám doslova pije krev, je najednou třeba snad každou hodinu. Vítejte u série Kroniky železného druida amerického spisovatele Kevina Hearneho.

Vleklá a krvavá mezihvězdná válka mezi Mantichorou a Havenem stála miliony životů a oba státy se během ní změnily k nepoznání. Z na obranu zaměřené Mantichory se stalo vzmáhající se císařství a v troskách roztahovačného molochu Lidové republiky Havenu se pomalu a bolestivě rodí stát, pro který nejsou vznešené ideály jen prázdným pojmem. Zatím poslední bitva skončila drtivým vítězstvím Mantichory a zdá se být jen otázkou času (a doplnění prořídlých stavů), kdy její vesmírné námořnictvo přetaví technickou i morální výhodu v naprostý triumf. Jenže v hlubinách vesmíru se vzmáhá hrozba, proti které by byl i spor s Havenem na vrcholu sil jen kamarádským pošťuchováním...

Zinzi měla rodinu, práci, budoucnost. Jenže pak zjistila, jak moc velkým svinstvem umí být drogy. Výsledek? Žádná práce, jeden mrtvý bratr a zavržení ze strany rodiny. A samozřejmě jako bonus lenochod; zvířecí familiár všem demonstrující její vinu. Protože takhle to v Zinzině světě chodí: ti, kdo mohou za něčí smrt, získávají zvířecího – doživotního – společníka (možná si na něco podobného vzpomínáte z Pullmanova Zlatého kompasu, ale tady to opravdu není výhra). Moc, která za tím stojí, nikdo nechápe. Ale co taky potřebujete chápat, když to vidíte? Zvířetníci jsou prostě zločinci, žijí v ghettech (pokud je rovnou nepopravují) a jejich život či smrt normální lidi nezajímají...

Mladík Šam ap Súrap moc neví, co se životem. Momentálně asistuje lékaři krtkovlaku Médés. Sice ho to nebaví a kolikrát spíš překáží, ale na druhou stranu tak může být očitým svědkem posedlosti kapitánky Nafiové obrovským krtkem jménem Parod Jack. Ten hon přece sleduje s napětím celé Kolejmoří! Na jedné straně kapitánka s umělou paží, na straně druhé gigantický, nepolapitelný tvor žluté barvy. Jenže pak se Médovi a jeho posádce připlete do cesty opuštěný vrak vykolejeného vlaku a Šam učiní zásadní objev. Vypuká hon, do kterého se zapojí nejen vlakaři, ale i armáda, piráti a ti nejpodivnější průzkumníci, jací kdy cestovali po kolejích.

Šéfa stavební firmy na vzestupu potká bizarní nehoda, asociální student se usouloží k smrti na hotelovém pokoji s nafukovací pannou a zakřiknutý knihovník si na rogalu zahraje na Ikara. Zdánlivě vtipné historky z černé kroniky. Jenže proč se o ně zajímá démonský gangster Rashil? A proč se v novinách začínají objevovat podivné šifrované zprávy? Na scénu přichází Felix Jonáš a jeho tým. Spolek hrdinů a jedné hrdinky, pro které je i označení perverzní psychopat hodně velkou pochvalou. Nechtějí zachránit svět, nechtějí konat dobro. Jde jim jen o sebe. Prostě dokonalí Pražáci v takových normálních, paranormálních detektivních příbězích z Prahy a okolí.

„Tyto legendy si psi vyprávějí u večerních ohňů, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí u kamenného krbu a štěňata tiše sedí, a když vyprávění skončí, zvědavě se ptají: ,Co je to Člověk?‘ vyzvídají. Nebo: ,Co je to Město?‘ Či snad: ,Co je to Válka?‘“ Clifford D. Simak štěně nebyl. Clifford D. Simak byl velmistrem žánru science fiction. A přesto si podobné otázky kladl také. Protože právě o tom jsou ty nejlepší, časem prověřené klasiky žánru. Nikoliv o robotech a nových motorech a branách do jiných dimenzí, ale o zdánlivě jednoduchých otázkách, na které ale neexistuje jednoduchá odpověď. Město k takovým klasikám bezesporu patří.

Američan Brandon Sanderson patří k nejzajímavějším autorům fantasy nového tisíciletí. Pomalu, ale jistě si rozšiřuje okruh fanoušků a přichází se stále ambicióznějšími plány. Přitom se ale s úctou chopil i úkolu dokončit po zesnulém Robertu Jordanovi jeho ságu Kolo času (přestože to pro něj znamenalo obětovat několik let své kariéry a rozhodně už nebyl někým bezejmenným, kdo by po podobné nabídce prostě skočit musel). Pokud bych na něm měl vyzdvihnout jednu jedinou věc, byla by to schopnost vzít i tak konzervativní žánr, jakým je bezesporu klasická fantasy, a přesvědčit čtenáře, že nabízí něco nového, originálního a převratného – a to aniž by popřel, na čem žánr stojí.

Dan Davis je elektrotechnický inženýr. Žije svou prací  pro malou firmu, kterou si založil s přítelem z armády. Pracuje na čím dál dokonalejších robotech pro domácnost, hostí svého kocoura Peta zázvorovou limonádou a také se zamiloval do krásné Belle. A to se ukáže jako osudová chyba, protože lidská samička Belle má ošklivé móresy a pořádně ostré drápky. Chudák Dan to zjistí příliš pozdě a je připraven o svůj podíl ve firmě, je odloučen od milovaného kocoura a jako zlatý hřebíček do rakvičky je uložen na třicet let do hibernace. Po probuzení jej čeká zcela jiný svět… ale také překvapivá možnost, jak se i přes propast let pomstít. Román Dveře do léta od R. A. Heinleina vydalo nakladatelství Laser-books v knižní řadě Mistrovských děl SF.

V nakladatelství Plus se v posledních letech objevilo hned několik knih mapujících klasickou pulpovou fantastiku – jmenujme alespoň souborné vydání díla Howarda Phillipse Lovecrafta – ovšem v loňském zde ještě přitvrdili. Edice Pandaemonium by měla nabízet temnou fantastiku autorů, které by za pulpové neoznačil snad ani průměrně vzdělaný český ministr kultury. A těžko najít lepší jméno pro úplný začátek než Henryho Jamese, jehož duchařský příběh Utažení šroubu patří k nejslavnějším dílům anglicky psané literatury vůbec. Strašidelné příběhy jsou mile starosvětskou literární rozkoší a jejich decentní, ale působivé vzezření je nejlepší možnou poznámkou do dalších děl edice.

Mezi králi Zeleného moře, které bude dlouhá staletí po jejich smrti známé jako Egejské, se šíří neklid. Mocichtivý mykénský panovník Agamemnón chce válku a jeho trójský protějšek, vlastní silou a bohatstvím opojený Priamos, mu ji je ochoten dát. Mezi těmito muži a jejich městy jsou chyceni lidé prostí i urození, slavní i neznámí… Ve víru nadcházejícího boje bude zlomeno nejedno srdce a přísaha, přátelé proti sobě pozvednou zbraně a nejčistší hrdinství i nejodpornější zbabělost vyraší na těch nejneočekávanějších místech. Štít hromu je posledním dílem slavného autora, dílem, které možná nedisponuje vší kvalitou, které byl Gemmell schopen, ale rozhodně disponuje vší jeho upřímností a vírou.

Horor v českých zemích dlouho stagnoval, ba přímo paběrkoval. Vedle jediné superhvězdy, Stephena Kinga, se občas objevil nějaký osamocený titul, ale nikdy ne autor, který by podnítil větší zájem o žánr jako celek. Dean R. Koontz je prostě spotřební, snadno zapomenutelné zboží, horory Dana Simmonse pohřbily špatné překlady (a skutečnost, že je vnímán primárně jako autor science fiction), Clive Barker se přeorientoval na temné fantasy (včetně výborné, makabrózní série pro dětské čtenáře Abarat) a dokonce i Joe Hill (Kingův syn) bojoval s nepřízní čtenářstva. Ovšem v posledních dvou letech se začalo blýskat na časy a Kniha hrůzy, vydaná těsně před Vánoci, je tím nejlepším dárkem fanouškům žánru minimálně za posledních pět let.

Román Mlhy Věčnosti, zakončení dvoudílného cyklu Válka snů amerického spisovatele Johna C. Wrighta, nepatří ke knihám, o kterých by se mocně diskutovalo a které by se umisťovaly ve výročních žebříčcích popularity. To ostatně platilo i o dílu prvním (Poslední strážce Věčnosti, Laser-books 2010). Přesto se v obou případech jednalo o jedny z nejnápaditějších a nejlepších fantasy roku. Problém je, že kvality Wrightova díla nejsou z těch, kterých by si běžný český čtenář fantastiky kdovíjak vážil. Wrightův cyklus je pro mnohé těžkým oříškem. Generace strážců proti zlu, magické zbraně, proroctví a bájné krajiny... Od začátku prostě obě knihy obsahují tolik vysmívaných klišé a motivů, že to, slovy klasika, nemůže být náhoda. A také není.

Říkali mu mnoha jmény. Pro některý byl Mahásamátman, pro jiné Sidhártha, pro jiné Buddha… a pro někoho prostě Sam. Říkalo se o něm, že je bůh, a říkalo se o něm, že proti bohům bojuje. Jeho nepřátelé se mu stávali spojenci a dávní spojenci usilovali o jeho život. Byl Pánem světla a svými činy změnil svět lidí i bohů. Po letech čekání konečně vychází slavný román Rogera Zelazného Pán světla. Vedle neméně známé série Amber nejslavnější autorovo dílo, za které získal v roce 1968 cenu Hugo a které je i nyní jednou z fantastických knih roku. Hned ze začátku musíme ovšem poněkud upravit předchozí tvrzení: po letech čekání se konečně objevil nový překlad Pána světla. Český čtenář se měl totiž možnost s románem setkat již v roce 1995.

„Svítalo. Hostinec U pocestného kamene spočíval v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.“ Věta, která v mírně obměněné podobě otevírala román Jméno větru, vítá i čtenáře Strachu moudrého muže a dopředu oznamuje, že v příběhu jsme se sice posunuli o nějaký ten kus dál, ale důležité věci zůstávají zachovány. Poctivost vyprávění, poetičnost a bohatost významů… To jsou hlavní kvality knih Patricka Rothfusse. Však právě kvůli nim se na ně tak dlouho čeká. Je to ovšem čekání, které se vyplatí. Rothfuss opět pokračuje ve dvou liniích. Ani to se nemění. Kvothovy vzpomínky podané v ich formě rámcuje v er formě zachycené dění v hostinci U pocestného kamene, kde v ústraní žijící legendární hrdina a padouch vypráví o svém životě...

Blíží se pětasedmdesáté narozeniny Vůdce. Média omílají pořád dokola jeho památné projevy, Hitlerjugend a další stranické organizace zvyšují počet svých akcí a životem i dějinami zklamaný detektiv Xavier March stojí nad mrtvolou u Havelského jezera. Původně tady ani neměl být, služba připadala na jeho kolegu, jenže ten zaspal. A na Marche tak spadne případ, který může otřást Třetí říší, která v roce 1964 zdánlivě bez potíží ovládá celou Evropu. S knihou Roberta Harrise (v poslední době spojovaného s předlohou k Polanského filmu Muž ve stínu) se český čtenář mohl seznámit už v devadesátých letech a v roce 1994 pak v Praze natáčela HBO filmovou adaptaci s Rutgerem Hauerem v hlavní roli.