„Byla zase noc. Hostinec U pocestného kamene spočíval v tichu a to ticho se skládalo ze tří částí.“  Tak začíná debutový román amerického spisovatele Patricka Rothfusse Jméno větru, první díl trilogie Kronika královraha. A už z oné kratičké ukázky je jasné, že příběh Kvotheho, muže s tragickým a temným osudem, který má během tří nocí vyprávět o svém životě, nebude tuctovou fantasy. Však také právě Jméno větru před několika lety odstartovalo skvělou edici Fantastika nakladatelství Argo a nyní se, při příležitosti vydání dlouho očekávaného druhého dílu, dostává na české pulty podruhé, tentokrát v jednosvazkovém vydání. A nutno říct, že se pořád jedná o jednu z žánrových událostí roku.

Andrea Cortová je fascinující postava. Jako dítě  se účastnila nevysvětlitelného bokajského masakru, po němž je většinou vesmíru vnímána jako masová vražedkyně. Jako dospělá je však také špičkovou vyšetřovatelkou Diplomatického sboru, který nad ní drží ochrannou ruku. Její metody jsou originální, nasazení stoprocentní a výsledky více než uspokojivé. Což platí i o literárním podání jejích dobrodružství, jak nám je servíruje americký spisovatel Adam-Troy Castro… Se zvláštní vyšetřovatelkou se mohli čtenáři setkat nejprve v povídce Unseen Demons (jako Neviděné démony Cortová označuje bytosti zodpovědné za masakr na planetě Bokaj) z roku 2002, ale naplno zazářila až v autorově debutovém románu Vyslanci mrtvých z roku 2008 (česky vydalo Argo 2010).

Lidstvo kolonizuje vesmír. To není v science fiction nic nového. Stejně jako záhadné artefakty, cestování mimo běžný prostor a nejrůznější cizí rasy. Občas se ovšem objeví autor, který všechny staré fígle použije novým způsobem nebo se soustředí na věci, u kterých si následující generace budou říkat: Proč to někoho nenapadlo dřív?! Podobným autorem je China Miéville a jeho Ambasadov jen tak nezapadne...Veškeré propriety space opery jsou totiž jen záminkou, proč si střihnout čistě lingvistický román o podstatě jazyka, sdělení a vztahu slov k realitě... A neříkejte, že to nezní zajímavě? Buď jak buď, Ambasadov je rozhodně jednou z nejzajímavějších fantastických knih roku., která bohatostí svých motivů a nápadů vynahrazuje i poněkud chladnější postavy.

Těžko byste v současnosti hledali známější, populárnější a mimo fanouškovskou komunitu diskutovanější fantasy, než je Píseň ledu a ohně amerického spisovatele George R. R. Martina. Že vám název díla nic neříká? A co takhle Hra o trůny? Protože právě podle prvního dílu série je nazvána i televizní adaptace HBO. Tam už se jistě chytáte. A zatímco v televizi vyvrcholila druhá série, na pultech domácích knihkupců se objevil dlouho očekávaný pátý díl, Tanec s draky. Vítejte tedy zpět v královstvích Západozemí i zemích za Úzkým mořem. Sedm království sice již takřka vykrvácelo k smrti, ale přesto se stále vynořují nové a nové konflikty napájené těmi nejpřízemnějšími lidskými pudy, ambicemi a záští. Zima se blíží… vlastně již stojí na prahu. A s ní i nelidská hrozba Jiných.

Nejtemnější cesta je jednou z knih, které jsem vzpomínal ve svém výročním přehledu za rok 2011. Zmínil jsem tehdy, že kniha rozhodně není pro každého – především ne pro ty, kteří chtějí pouhou oddechovou zábavu. Nyní je načase si pořádně vysvětlit, pro koho tedy Kay píše a proč jej mnozí (včetně mé maličkosti) považují za jednoho z největších spisovatelů současnosti (ne, skutečně mi nevypadlo slůvko "fantastiky" – a i k tomu se dostaneme...). Nemá smysl rozebírat děj, mnohem důležitější je, co se v jeho průběhu stane s postavami. Ostatně, celou trilogii můžeme popsat parafrází z Nejtemnější cesty: je truchlohrou nad hříhy dobrých lidí. Kay sice nabízí velké Zlo, ale jeho pozornost je věnována těm, na které dopadlo...

Cayce Pollardová se živí jako lovkyně trendů; nežije v odlidštěném světě, protože tam by nemohla (a ani Gibson sám) postřehnout změny. Nejmocnější a nejbohatší společnosti si ji najímají pro jedno krátké ano, nebo ještě kratší ne pokaždé, když chtějí přijít na trh s novým logem, novou značkou. Cayce netuší, jak to funguje, ale přesně ví, co uspěje a co nikoliv. A během jedné podobné, skvěle placené, ale vlastně tuctové prácičky jí zaměstnavatel nabídne nejpodivnější úkol jejího života: najít autora podivuhodných, po síti distribuovaných  klipů, kolem kterých se vytvořila specifická subkultura, k níž patří i sama Cayce. Mise, která se z intelektuální a fanouškovské obsese stane bojem o život… protože ve světě po 11. září 2001 se nedá věřit ničemu a nikomu.

Havaj je ráj. Tvrdí to místní, turistické agentury i tisíce návštěvníků. Ale tam, kde je ráj, je i peklo. A Havaj není jen zemí luxusních resortů, nádherných pláží a dechberoucích scenérií… je také zemí majestátních sopek, krvavé historie a temných bohů. Bohů, kteří se čas od času probudí a požadují zpět své panství… Což je přesně ta situace, která nastane v loni vydaném románu Dana Simmonse Ohně z ráje. Jeho čtení je – přestože se oficiálně jedná o horor – dost vtipnou záležitostí, ovšem vzhledem k aktuálním úspěchům snímků The Descendants (český titul necháme blahovolně hnít ve škarpě mimoňských překladů, ale ano, je to ten film, kde hraje George Clooney) a Cesta na tajuplný ostrov 2 z něj zpětně dělá jednu z nejzajímavějších knih minulého roku.

Green Lantern u nás donedávna nepatřil k nejznámějším superhrdinům. Což neberte nijak pejorativně. To je prostě fakt. A všechny poznámky, které jste mohli kdy slyšet o jeho druhořadosti, svědčí pouze o stavu českého povědomí stran komiksu. Ve Spojených státech rozhodně kope první ligu popularity. Zda se i u nás někdy zařadí k "velkým jménům", to je ovšem ve hvězdách. Loni uvedený film ani zdaleka nevyužil svůj potenciál a český čtenář si může spravit chuť zatím jen u dvou komiksů, které ovšem rozhodně nebudou aspirovat na titul superhrdinský komiks roku. Loňské Tajemství zrodu i aktuální Žádný strach totiž ocení spíše fanoušci, kteří už mají s Green Lanternem zkušenost, a pak ti, kteří do žánru nevkládají žádná velká očekávání a chtějí se pouze bavit.

O fantasy se často traduje, že se jedná o pohádkově laděné příběhy, které si o nějakém skutečně velkém tématu či literární kvalitě mohou nechat tak akorát zdát. Na Knihožroutovi se snažíme vybírat v rámci žánru, který náš trh ročně zásobuje několika stovkami titulů, ty knihy, jež tuto poučku vyvrací, nebo naplňují žánrová očekávání způsobem, jenž si zaslouží pozornost a pochvalu. Ovšem Tisícerá myšlenka je i v kontextu podobných děl zjevení. Zjevení o to zářivější, že se nejedná o žádný "magický  realismus" (jako kupříkladu Tiché a poklidné místo), osvobozující dobrodružství (Rudá moře pod rudou oblohou) či ironicky krutou satiru (Hrdinové), ale o to nejklasičtější tolkienovské vyprávění, které ovšem jakoukoliv pohádkovost nejen odmítá, ale zcela programově potírá...

Edice Fantastika nakladatelství Argo se za pár let své existence stala jedním z nejzajímavějších projektů, jaké na českém trhu v rámci sci-fi a fantasy literatury naleznete. Nabízí vyvážený mix starých osvědčených klasik (Nadace Isaaca Asimova nebo Poslední jednorožec Petera S. Beagla), dosud neobjevených pokladů žánru (Fionavarská tapisérie G. G. Kaye či Malý, velký Johna Crowleyho) a to nejzajímavější ze současné tvorby. A právě do posledně zmíněné ohrádky patří Američan Robert V. S. Reddick se svou tetralogií Dobrodružství Chathrandu. Ta boduje především důrazem na námořní tematiku, kterou umně propojuje s motivy klasické fantasy, ale i špionážního románu. Druhý díl, Krysy a Královské moře, vyšel na sklonku minulého roku...

V pátek 24. února se na smíchovské pobočce Městské knihovny Praha křtila kniha Edity Dufkové Zpráva z Hádu. Hosty přivítala nejen sama autorka, ale i šéf nakladatelství Laser-books Tomáš Jirkovský a redaktorka Helena Šebestová, hrdou kmotrou se stala spisovatelka Františka Vrbenská. Pokud se snad někdo domnívá, že křty poctivých, klasických hard sci-fi jsou nudné, tato akce ho musela vyvést z omylu.  Kniha si smočila obálku v šampaňském, hosté rty ve víně a zakousli něco sýra i vybraných uzenin a autorka se doslova vykoupala v palbě dotazů nejen na knihu, ale i na ni samotnou. A protože mezi tazateli nebyla nouze o jména jako Leonard Medek, Jan "Praotec Trekkie" Pavlík, Jana Rečková či František Novotný, je jasné, že následující diskuse by patřila k ozdobám nejednoho conu.

Po celosvětovém zhroucení ekonomiky i starých technologií  je svět pod nadvládou kalorických firem. Jejich zbraní jsou geneticky modifikované rostliny, které jediné dokáží vzdorovat šíleným nemocem a podmínkám. Vše se zúžilo na krutý boj mezi mutujícími nemocemi a vývojem nových variant odolných plodin. I v Thajsku, jednom z mála států, které přežily nástup nové éry. Ale přetože se zdánlivě celý svět změnil, pořád platí, že moloch neustálých vzestupů a pádů je nenasytný… Někde v Krung Thepu, jinak známém jako Bangkok, se nalézá semenná banka, největší národní dědictví. Někteří se jej snaží chránit, jiní se jej snaží získat pro své pány. A ještě jiní se snaží získat zpět své postavení či prostě přežít. Budoucnost, kterou popisuje Paolo Bacigalupi ve svém prvním románu, je krutá a vražedná...

Pro ty z vás, kterým chybí horor - mrazivý, temný, bezútešný a pořádně krvavý... Carla je začínající redaktorka, která si u městečka Dead River pronajme chatu, v níž chce dokončit pro svou kariéru zásadní práci a následně se trochu odreagovat ve společnosti své sestry a několika přátel. Místo příjemně strávené pracovní dovolené však odhalí to nejčernější zlo. Zvrácenou rodinu, kterou nejlépe poznáte skrze její vlastní chutě: "Ulovili už každé zvíře, ale lidskému masu se nic nevyrovná. (…) Když v hrnci necháte vařit kus srnčího nebo medvědího masa, zůstává ležet na dně jako kámen. Ale lidské maso bylo prostoupené životem. V hrnci poskakovalo a kroužilo. Všechno ostatní bylo pouhé maso, pouhé jídlo."

Někoho by mohlo překvapit, že hned na první stránce fantasy románu narazí na citát z Bertolta Brechta… a pak třeba i na Montesquieua. Ten někdo asi neměl ještě to potěšení, přečíst si nějakou knihu Joea Abercrombieho. Tento nadějný britský autor zatím publikoval pět románů, v jejichž mottech či přímo názvech cituje v podstatě kohokoliv od Ludvíka XIV. po staré klingonské přísloví. Zavánělo by to nezvládnutými ambicemi, případně velikášstvím („Jak si může fantasy pisálek brát do úst velikána jako Goethe?!“), jenže po otevření jakékoliv z jeho knih rychle zjistíte, že Abercrombie si to dovolit může. Jeho dílo je inteligentní a vyznačuje se jasnou vizí a až smrtící dávkou ironie. U Hrdinů, jeho zatím posledního počinu, je to zatím nejmarkantnější.

Literárních událostí roku je za těch tři sta šedesát pět dní asi tolik, co ve středověku zaručeně pravých hlav Jana Křtitele. Existuje tedy důvodné podezření, že některé z nich nebudou ty pravé. Žádné pochybnosti však nepanují u knihy Vyhlídka na věčnost od Jiřího Kulhánka. V české fantastice není slovutnějšího autora. Snad ani Viewegh si nemůže dovolit vydávat jednu knihu za pět let a důsledně odmítat reedice svých starších děl (takže jejich cena na různých aukcích jde do tisíců). Za těch šestnáct let, co uplynulo od vydání jeho románové  prvotiny, se už řada autorů pokusila ohrozit jeho pozici jasné české jedničky (neúspěšně) a bezpočet knihkupců se stalo alergickým na dotaz: „Už vyšel nový Kulhánek?“