Skvělé příběhy mohou začít úplně nenápadně. V úvodu tohoto si spisovatel Neil Gaiman a výtvarník Charles Vess řekli, že by bylo bezva, kdyby další díl z komiksové série Sandman vzdal hold Williamu Shakespearovi a jeho Snu noci svatojánské. Sešit číslo 19 nazvaný Sen noci svatojánské vyhrál Světovou cenu fantasy za nejlepší krátkou povídku, což bylo vůbec poprvé, kdy v této kategorii uspěl komiks. A také zřejmě naposledy, protože pravidla byla hned upravena tak, aby se jí kreslené příběhy už nemohly účastnit. Dvojice Gaiman/Vess samozřejmě nic takového ani v nejmenším neočekávala a v té době se pohybovala kdesi v arizonské pustině ve společnosti dalších přátel. Když zpráva dorazila, rozjely se velkolepé oslavy.

Jedním z nejprestižnějších katalogů, které zachycují širokou škálu trendů a jmen současné fantastiky, je pravidelná ročenka Spectrum. Pokud se výtvarníkovi podaří v ní umístit, jde jistě o dobrou reklamu, ovšem pokud se mu podaří vyhrát jedno z ocenění a ještě dosáhnout toho, že právě jeho obraz bude umístěn na obálce, pak na sebe strhne stejnou pozornost jako zářivý neónový poutač. V roce 2011 tento vavřínový věnec ukořistil francouzský výtvarník J. S. Rossbach a přestože nelze tvrdit, že by byl v oboru dříve neznámý, právě toto jej teprve posunulo mezi evropskou špičku. Jeho upírský portrét, který kombinuje realistické i abstraktní prvky, nabízí svěží a originální přístup v rámci žánru...

Bratři Hildebrandtové popírají všechny marketingové poučky o tom, že když chcete být úspěšní, je třeba vymezit si žánr, ve kterém pracovat, a jednoznačně stanovit cílovou skupinu, pro kterou bude produkce určena. Tato autorská dvojice se totiž pohybovala napříč všemi myslitelnými zákoutími ilustrátorské práce. V sedmdesátých letech malovali pro dětské knihy, pak přišly slavné tolkienovské kalendáře, na které navázaly původní filmové plakáty Hvězdných válek, ilustrovali fantasy hry pro firmu Wizards of the Coast, komiksy od Marvelu a poslední část produkce Grega Hildebrandta tvoří obrázky skromně oděných pinup dívek. Přes nablýskaný styl po uvolněnější přístup u deskových her až po tradiční kresbu...

Když se v polovině osmdesátých let minulého století Angus McBride poprvé začal věnovat fantasy, bylo mu už něco přes padesát. Uchytil se díky rostoucí popularitě žánru meč a magie, který požadoval přesně to, co McBride uměl dokonale – bojové scény. Do té doby se totiž věnoval ilustrování vojenských historických knih. Sice se nikdy nevyhýbal malování moderních dějin, ale mnohem víc ho zajímala starší období, od starověku po středověk. A tak snad nepřekvapí, že samostudiem získal hluboké znalosti v egyptologii a že se zabýval starověkými okultními proudy i dějinami černého kontinentu. Historické ilustrace samozřejmě vycházely z jeho znalostí o minulé době.

Právě jste dočetli příběh o rychlovarné konvici, která za nocí sní, jak ovládne svět, a ve dne terorizuje své majitele? Pak jste spadli do tenat technohororu, subžánru, který má místo nervů elektrické obvody a místo krve mu v žilách koluje nemrznoucí kapalina. Zdálo by se, že pro spojení technologií se strachem, mrazením v zádech a všemi těmi báječnými pocity, které horor vyvolává, se v dnešním světě nabízí nepřeberné množství témat. Realita ale spíš připomíná poušť, ve které tu a tam narazíte na osídlené místo. Beletrie, film i počítačové hry většinou opakují tři okruhy příběhů: superpočítače s mocenskými úmysly, proměnu lidí v zombie a mrtvoly, které se snaží běžnými telekomunikačními prostředky kontaktovat živé...

Číst rozhovory s Johnem Howem nebo sledovat jeho veřejná vystoupení je radost. Kromě zajímavého a osobitého glosování výtvarné profese a naší současnosti bývají plné humoru i popichování kolegů včetně ironického nadhledu na sebe samého. S nadsázkou o ilustrátorech říká, že jde o potencionální spisovatele, kteří však neumějí psát, a proto vyprávějí příběhy obrazem. Zručnost, s jakou je umí vyprávět on, mu otevřela dveře do týmu Petera Jacksona při natáčení trilogie Pán prstenů. Spolu s Alanem Leem vytvořili vizuální koncepci všech filmů a své role si rozdělili zhruba tak, že Lee kreslil a jaksi reprezentoval světlou stranu, zatímco na Howea připadly temné síly. Což samozřejmě nemělo nic společného s jejich charakterovými vlastnostmi.

Známí filmoví režiséři si občas docela rádi odskočí k televizním projektům. Stačí vzpomenout hollywoodského mistra napětí a jeho sérii Alfred Hitchcock uvádí, kde jako jeden z prvních filmařů vsadil na expandující oblibu televizního vysílání. Že jsou seriály zase v kurzu a že se jejich tematický záběr nemusí držet zaběhnutých kolejí telenovel a detektivek, potvrzuje enormní úspěch Hry o trůny nebo Živých mrtvých. Televizní stanice reagují na obecné trendy, stávají se přístupnější zajímavým nápadům než velká filmová studia, věnují nemalé prostředky do nákladných výprav, triků a přitažlivého obsazení, protože vědí, že když uspěje první řada, dá se spoléhat na to, že si diváci rádi najdou i její pokračování...

Jednoho dne do domu v Dartmooru, v zapadlém a kouzelném koutě Anglie, který patří výtvarníkovi Alanovi Leemu, dorazil poštou balíček. Když ho rozbalil, našel v něm dva filmy - Nebeská stvoření a Zapomenuté stříbro - od jakéhosi režiséra jménem Peter Jackson. Tento člověk, o kterém Lee v životě neslyšel, mu v dopise popsal svoje plány na filmové zpracování Pána prstenů a zdvořile se ho tázal, zda by nechtěl na projektu spolupracovat. A protože šlo o zásilku, jakou člověk nedostane každý den, zvědavost Leemu nedala a filmy si pustil. Ty ho zaháčkovaly ještě víc, a tak zvedl sluchátko a následoval telefonický rozhovor mezi etablovaným výtvarníkem a režisérem s hlavou plnou megalomanského projektu.

Od úspěchu prvního sexuálního idolu Lary Croft se to sázkami na jistotu ohledně atraktivního vzhledu ženských protagonistek v herním průmyslu jen hemží. Feministické studie se tomuto tématu věnují s neutuchající oblibou a rozčilují se nad vyvinutými hrdinkami i nad primitivními schématy typu sexuální dračice a nevinná princezna. Žádají nápravu a argumentují tím, že hraje stále více žen, a zdůrazňují dopady, jaké mohou mít takové idealizované vzory na vývoj mladých dívek. Nikdo asi nezpochybňuje negativní vlivy sexuálních stereotypů, ovšem počítačové hry vycházejí ze stejných principů jako současná literatura nebo film a sledují stejné kulturní trendy...

Co by byla fantastika bez draků? A co by byli fantastičtí draci bez Todda Lockwooda? Tyto mytologické bestie se pro něj staly posedlostí i značkou a v oboru je dodnes zaveden jako „ten chlapík, co maluje draky“, i když se věnuje mnohem širší oblasti témat. Pouhá láska ke tvorům, kteří symbolizují nebezpečnou sílu a zároveň noblesu, proměnlivost, záhadnost, by však k úspěchu nestačila. Kromě výtvarných kvalit za ním stojí i Lockwoodův detailní přístup. Vymyslel pro tyto majestátní bytosti funkční anatomii, aby byly uvěřitelní, aby jejich tělo mohlo fungovat ve světě fyzikálních zákonů. Protože jestli něco nesnáší, tak draky, kteří vypadají jako aligátoři, co mají do těla zapíchnutá křídla připomínající koktejlové slunečníky.