Andrew Baker začal s filmovými 3D návrhy teprve před pár lety, ale už ho můžeme považovat za nastupující hvězdu jedné obzvlášť významné společnosti. Specializuje se na design postav a zvířat, realistických či zcela smyšlených, na čemž mělo velký vliv prostředí, v němž vyrůstal. Pochází z Jižní Afriky a byl silně ovlivněn otcem a sestrou, protože oba se věnují malování divoké fauny. Naučit se anatomii a chápat jak fungují živé organismy, bylo pro něj přirozeným procesem, proto také jeho postavy mají solidní základ, hmatatelné maso a kosti pod kůží a srstí. K výtvarnému umění měl vždy otevřené dveře, přesto dlouho váhal, zda se tím směrem vydat...

Podle průzkumů věří kolem padesáti procent obyvatel Velké Británie na duchy a dvacet procent dokonce tvrdí, že přímo zažilo paranormální jevy. Odborníci taková čísla vysvětlují často tím, že lidé potřebují věřit v něco mimo racionální svět, kterým jsme zahlceni. Ale určitě má nemalý vliv i britská mytologie, pohanské kulty a historie, neboť všechny tyto tradice jsou dodnes na ostrovní půdě živé. Důkazem mohou být umělci, kteří z nich stále vycházejí a nepůsobí ani zastarale, ani šíleně (a jestli ano, pak jen trochu...). Po několika článcích zaměřených na technologie a science fiction na chvíli ubereme z pedálu plynu a na skok se vrátíme do světa křehké fantasy.

Na jméno japonského ilustrátora, designéra a sochaře Yasushi Nirasawu jsme už v našem seriálu jednou narazili. Bylo to v textu o bratrech Shiflettových, jejichž start významně ovlivnila kniha Creature Core. Tato publikace není ničím jiným než souborem Nirasawových článků a fotografií, které původně vycházely v časopise Hobby Japan, specializovaném na hry na hrdiny a deskové hry, akční figurky, ale i na populární výtvarné umění v širším kontextu, na anime a manga. Každý měsíc tu zveřejňoval obrázky původních návrhů i soch, které na jejich základě vznikly. Na stránkách časopisu si vytříbil styl, jímž se následně proslavil i za hranicemi své vlasti.

Ze všech moderních subžánrů fantastiky má jen málokterý tak mohutný výtvarný potenciál jako retrofuturismus. Rozvíjí se jako o život i na scéně, kde jinak o science fiction člověk sotva zavadí, například v módě a v uměleckém řemesle. Stojí za tím samozřejmě hravost a přímá inspirace konkrétním kulturním obdobím, které čemukoli inspirovanému věkem páry dodává jakýsi punc opravdovosti. Retrofuturistické stroje mají na rozdíl od moderních bezduchých technologií osobnost, která vzniká pouze z něčeho, co má v sobě kus historie. Tento aspekt oslovuje i belgického výtvarníka Stéphana Halleuxe, jenž záměrně staví své objekty ze starých, opotřebených předmětů a nechává na nich vyniknout patinu času.

Na konci devadesátých let pronikl na mezinárodní uměleckou scénu výtvarník Kenji Yanobe, nepřehlédnutelný mohutnými objekty a černým humorem. Japonská společnost citlivě reaguje na problematiku využití jaderné energie a toto téma se objevuje ve všech odvětvích kultury, ale málokdo je pojal tak z gruntu jako právě Yanobe. Už třicet let se zabývá hrozbou, která nad moderní společností stále visí – samozničením. Nastavuje jí zrcadlo prostřednictvím objektů, které mají simulovat předměty běžné denní potřeby, jaké by mohly existovat ve světě spáleném nukleární katastrofou – protiradiační obleky, záchranné moduly, roboty pro domácnost, anebo tištěné příručky přežití.

Halloween bude sice až za měsíc, ale přípravy na něj už v zemích, kde se svátek slaví, dávno začaly. Ať má k jeho pronikání do střední Evropy člověk postoj jakýkoli, dnes už se jeho komercionalizované stránce nevyhne ani v běžném českém obchodě. Nákupčí bohužel často netuší, že tento mystický den má i estetický rozměr, který si v ničem nezadá s atmosférou Vánoc či Velikonoc. Jeho esenci zachraňují umělci podobní Williamovi Bassovi, který současnou podobu Halloweenu v jednom rozhovoru specifikoval následovně: Moderní pojetí vypadá tak, že se všechno točí kolem sériových vrahů a znetvořených mrtvol. A přihodil bych k tomu ještě i pár vraždících klaunů.

Roboti kanadského sochaře Lawrence Northeyho se už objevili v nejednom odborném časopisu a nejedné publikaci o současném designu. Nezapřou náklonnost ke steampunku, ani k ideálním tvarům dokonale čistých linií art deco, ale především to jsou potomci bezstarostné science fiction čtyřicátých až šedesátých let minulého století, která byla ohledně mechanických společníků lidí a jejich budoucího využití nabita pozitivními náladami. Northey sošky vyrábí nejen jako umělecké objekty, ale i chytré hračky, které zpívají, cvakají a hýbají se, nebo svítí jako lampa-robot Dave. I když se zdá, že se musejí prodávat samy, úspěchu bylo třeba trochu pomoci, přičemž se opět potvrdilo, že známá tvář bude tou nejlepší reklamou.

Od vydání debutového románu Michela Fabera Pod kůží uplynulo už čtrnáct let. Širší veřejnost tenkrát zaujal nejen několika nominacemi na literární ocenění, ale především díky v rámci žánru ojedinělému stylu a hlasu, který vědeckofantastické premisy využívá k identifikaci neduhů moderní doby a zprostředkovává skrze ně kritické a výmluvné výpovědi o našem světě. Přestože podobné prohlášení může znít jako pouhý reklamní text z knižní předsádky, v tomto případě tomu tak skutečně není. Zprvu jen naznačená, později však přesvědčivě rozvinutá agónie hlavní hrdinky je poutavou variací motivu cizince v cizí zemi, včetně krutého poznání, že tím cizincem je především sama sobě.

Science fiction není pro autorku Tess Gerritsenovou typický žánr. Začínala s romány pro ženy a v současné době je nejvíce známá díky seriálu Rizzoli & Isles: Vraždy na pitevně, který byl založen na jejích knihách. Mezi těmito dvěma obdobími psala thrillery z lékařského prostředí a sem zapadá i Gravitace. Gerritsenová je zkušená spisovatelka, což dokazuje na každé stránce tohoto románu. Cesta jejích hrdinů se neustále dramaticky mění a komplikuje a autorka je žene pořád nemilosrdně dál. Jako si neodpočinou oni, tak si neodpočine ani čtenář. Tohle je typ knihy, který přečtete za dva dny a kvůli které zapomenete vystoupit na té správné zastávce autobusu.

Chcete úspěšně podnikat se sběratelskými předměty? Pořiďte si Randyho Falka (anebo jeho adekvátní náhradu). Falk není výtvarníkem, přesto ho fanoušci akčních figurek znají víc než umělce jeho domovské společnosti NECA. On je tím, kdo v potu tváře shání licence, aby ohromil splněním sběratelských snů, které se zdají nesplnitelné. On je typem člověka, který když si umane, že konkrétní dílko chce mít ve své produktové řadě, tak vytrvá tak dlouho, dokud ho nepoloží před sebe na stůl. Na vztahu s fanoušky fantastiky mu záleží tak moc, že bere na svá bedra veškerou komunikaci NECA na sociálních sítích a informační frmol okolo nich a jezdí na cony, aby mohl osobně představit horké novinky.

Citace vypůjčená z postapokalyptického světa Falloutu sedí i na román Paola Bacigalupiho z roku 2012, u nás nedávno vydaný u nakladatelství Plus. V jeho budoucím světě ani nemusela vybuchnout atomová bomba, aby rozložila Spojené státy a vrhla je do nové občanské války. Stačila konzumní nenasytnost a ignorování vlivu člověka na ekologii planety. Autor ironicky zasadil rozvrat rovnou do hlavního města světové velmoci. V Kapitolu místo debat volených zástupců lidu znějí rozkazy jedné z ozbrojených armád, která se snaží udržet svůj kousek města proti požehnanému počtu nepřátel. Ulicemi pobíhají ozbrojení vojáci, dřou tu otroci a švindlují obchodníci, jejichž touhu po zisku neotupí ani to, že jim jde o krk.

Dnes máme příležitost nahlédnout do kuchyně nezávislého autora a producenta v jedné osobě, jehož úspěch vyrostl na originální myšlence a odvaze vrhnout se do nejistého povolání po hlavě. Touto osobou je Matt Doughty, který se skrývá za značkou Onell Design, pidifirmou, v níž zaměstnává sebe, svoji rodinu a pár přátel. Inspirován nekomplikovaným designem hraček z 60. až 80. let minulého století, dokázal platnost okřídleného přísloví, že v jednoduchosti je krása. Vymyslel systém, který nyní používají i další úspěšní nezávislí tvůrci akčních figurek. A také se mu povedlo přehrát tvořivý proces na druhou stranu a vybudit kreativní snažení u sběratelů. Ať už jim je deset, anebo sto let.

O téhle skupině jsme se už zmínili v minulém článku, jenž byl věnován Toddu McFarlanemu. V devadesátých letech u něj pracovali skvělý výtvarníci, některým však začala být práce pod jeho jménem málo a rozhodli se vydat vlastní cestou. Čtyřka ve složení Jim Preziosi, Eric Treadaway, H. Eric Mayse a Christopher Dahlberg odešla společně v roce 1999, když už měli vymyšlený plán, jak získat prověřeného obchodního partnera. Zaměřili se na oživení značky Masters of the Universe od společnosti Mattel. Podobu konkrétní realizace nadhodili na schůzce s jejími zástupci a přesvědčivě je získali na svou stranu. Nové studio Four Horsemen pak vrátilo do hry svět He-Mana i další pozapomenuté hrdiny.

Kontroverzní osobnost Todda McFarlanea bývá cílem obdivu i vášnivé kritiky. Komiksový výtvarník a scenárista, jenž v osmdesátých letech zazářil kreslením příběhů populárního Spidermana a později vytvořením postavy Spawna, už za svůj život vyzkoušel i méně obvyklé profese včetně investice do vlastnického podílu v hokejovém klubu NHL. Navzdory pevné pozici v komiksu vystavěl své současné impérium na produkci filmů ve studiu Todd McFarlane Entertainment a pak také na produkci sběratelských předmětů v chválené i zatracované firmě McFarlane Toys. V době největší slávy se McFarlane nezdráhal do jejího portfolia zařadit i provokativní a extrémní motivy...

Na krátkém medailonku Jima McPhersona si můžeme krásně ukázat, v kolika oborech se může prosadit výtvarník, který se naučí skvěle využívat digitální technologie. McPherson je dost starý na to, aby pamatoval celý proces změny, kterou přineslo rozšíření počítačů. Začínal v osmdesátých letech jako klasický filmový odborník na masky, loutky a kostýmy a o třicet let později nedá dopustit na počítačové programy, především ZBrush. Když Tim Bruckner připravoval knížku Pop Sculpture, přizval právě McPhersona, aby přispěl pojednáním o digitálním modelování. A také uvidíme, jak dobře se všichni tito specialisté mezi sebou znají a narazíme opět na jména, o kterých jsme už psali v předchozích dílech našeho seriálu.