Elektronická verze časopisu XB-1 na sebe stále nechává čekat a ani verze pro iPad prozatím stále nebyla zveřejněna, což je pro nás více než nemilé. Jako malý dárek pro všechny čtenáře, co čekají na elektronické vydání časopisu vám tak přinášíme krátkou povídku Milana Petráka, původně vydanou v červnovém čísle. V časopise se bohužel objevil problém s kurzivou, což mohlo mít vliv na čtivost povídky, berte tedy zveřejnění povídky na našich stránkách rovněž jako omluvu čtenářům a samozřejmě i samotnému autorovi, jenž se s touto povídkou probojoval do finále literární soutěže Daidalos. Stále doufáme, že vám v dohledné době budeme moci oznámit elektronické vydání alespoň pro iPady, na verzi pro čtečky se také pracuje. Všem tak děkujeme za trpělivost a podporu.

Milan Petrák: Deset deka vesmíru

Daidalos 2011 – finále

– Tak co? Co si dáš?

– Já nevím. Já nemám na nic chuť.

– Jak to, že nemáš na nic chuť? Nejsi nemocný?

– Ale ne.

– Hele, mají tady cucavá kvanta. Nechceš jich sáček koupit?

– Ani ne. Mě po nich bolí zuby.

– A co třeba tamhle ty zákusky zdobené kvantovou pěnou?

– Hm. Tak já si dám raději nějaký vesmír… Deset deka vesmíru.

– Deset deka? To se teda přejíš. Dobrý den, zabalte nám prosím deset deka vesmíru. Je čerstvý? Čtrnáct nanosekund po velkém třesku? To jde. Kolik jsme dlužni? Dvacet osm a půl kelvinů? Tady máte třicet kelvinů. To je v pořádku, drobné si nechte. Na shledanou.

* * *

– Jééé…

– Co je? Co se děje?

– Ten vesmír, co jsi mi koupila. On se nafoukl!

– Ukaž. No jo. To je hrozný, jak je nafouklý. Proč jsi ho hned nesnědl? Tady ty věci mají záruční dobu jedna milisekunda. Ty jsi ho tu nechal ležet čtrnáct miliard let. Teď ho můžeme vyhodit.

– Třeba bude ještě k jídlu. Ukaž!

– Chceš si zkazit žaludek? Jakmile se to jednou nafoukne, není to k jídlu. A navíc… No opravdu… Fuj, to je hnus!

– Co? Jakej hnus? Já nic nevidím!

– Copak to fakt nevidíš? Jak tady ten vesmír dlouho ležel v teple, tak v něm vznikl život. Brrr, to je odporné, jak se to tam na té planetě hemží.

– Jú, no jo. To je legrační.

– Fuj! Ani dívat se na to nemohu. Úplně se mi zdvihá žaludek.

– Hele, on se ten vesmír dál nafukuje. Co s tím budeme dělat?

– No co? Vyhodíme ho. Chceš si ho snad zarámovat?

– Já se na něj chci ještě dívat. Nech mi ho tady ještě prosím.

– Ten ti tu teda bude dělat parádu. Ale nejpozději za sto miliard let ho vyhoď. Nehodlám tu o něj zakopávat.

* * *

– Ten vesmír… On nějak zešedl!

– No bodejť! Tepelná smrt. Všechna místa v tom vesmíru mají úplně stejnou teplotu. Je úplně k ničemu.

– Tak já ho hodím do koše.

– Vždyť by se tam nevešel. Podívej, jak je velký, nakynul jako těsto. Hodíme ho do kontejneru na staré vesmíry. Pak ho odvezou do pekárny, tam do něj dají droždí, aby povzbudili vznik nepravděpodobných kvantových fluktuací, a zrecyklují ho na čerstvý křupavý vesmírek.

– To je divný. A co ten život, co se tam rozlezl?

– Vždyť jsem to řekl, že nastala tepelná smrt. Žádný život tam už není. Vesmíry mají úžasnou schopnost sebesterilizace.

– Aha, tak já ho teda odnesu do toho kontejneru.

– Nejdřív se nasnídej. Hodit ho tam můžeš cestou.

– Jéééé!!!

– Co je? Co tak křičíš?

– Já si chtěl vzít pudink a nemůžu. Ten život tam přeskočil.

– Z vesmíru nemůže na pudink nic přeskakovat. To je nesmysl. Ukaž… No jo, máš pravdu. Škoda toho pudinku. A to jsem do něj nasypala singularity, abys to měl křupavé. No nic, podej mi sprej.

– Na co sprej?

– Nastříkám do toho pudinku entropii. Přece nechceš, aby se ten život dál rozlezl.

– Ne, to ne. Tady je ten sprej

Sss, sss, sss, sss….!

– No vidíš. A je to.

– Hm. Ale z toho pudinku je teď šedivá břečka.

– Co bys čekal, když jsem do něj nahustila tu entropii. Stejně se nedal jíst. Viděl jsi, jak byl chycený.

– Ale ten život…

– Život už není. Posprejovala jsem ho a je fuč.

– Není fuč! Hemží se v guláši!

– To je zlý sen…!

Sss, sss, sss, sss!

– Musím koupit nový sprej. Tenhle už dochází.

– Udělala jsi břečku i z guláše. Jestli to půjde takhle dál, tak nebudeme mít co jíst.

– Neboj, z toho guláše to už na žádné další jídlo nepřeskočilo. Konečně jsem se toho zbavili.

– Jééé!!!

– Co zase řveš?

– Tam…

– Co?

– Tam v rohu…

– No ale no… co to…?

– Co to je? Já se bojím.

– To jsou přece… no ale jak se tam…?

– Tak co to je? Řekni mi to!

– To jsou lidi. Dvanáct miliard lidí. Takovou návštěvu jsme v obýváku ještě neměli.

– Jak se sem dostali? Co s nimi budeme dělat?

– Neboj. Jde o nepravděpodobnou kvantovou fluktuaci, která zmizí během několika nanosekund.

– Ale co si tu s nimi do té doby počneme?

– Nějak to vydržíme. A nekňourej. Kdybys včas snědl těch svých deset deka vesmíru, nemuselo se to stát!

– Nejsme žádná kvantová fluktuace. Jsme lidé a jediné, co chceme, je najít stabilní místo k žití, ze kterého nás už nebudete vyhánět..

– Jste krátkodobá kvantová fluktuace! Jinak byste se nemohli dostat do mimovesmírných struktur!

– Tohle na nás nezkoušejte! My dobře známe Gilbertův teorém a víme, že ze dvou pozorovatelů, jejichž společná existence je nepravděpodobná, může existovat jen ten, který je o své existenci více přesvědčený. A to jsme my!

– Co? My jsme stoprocentně přesvědčeni o své existenci. Jsme Vymyšlení Strašidelní Jídložrouti. Nic není reálnějšího než my. Zatímco vy tu nejste, protože jinak byste museli opustit svůj vesmír, a to byste se museli pohybovat rychleji než vlna na roztřeseném pudinku.

– Myslíte rychlost světa? Tu jsme nepřekročili. Stačilo nabrat zrychlení při průletu kolem kombinace singularit.

– Jenomže v guláši jste neměli co dělat, protože i když se míchá guláš seberychleji, gravitační pole kolem kousků masa není dost silné, aby vás vypudilo mimo vesmír.

– S tím na nás nechoďte, obecnou teorii relativity jsme neporušili, protože jsme využili transformaci hmoty na proud gravitonů. Zameťte si před vlastním prahem. Druhá mocnina vlnové funkce vašeho těla je záporné číslo. To pro vaši existenci není moc dobré, co?

– Jen ne tak zhurta. Mimochodem, nemáte hlad?

– Samozřejmě že ne. Fyzických potřeb jsme se už před třemi sty tisíci let zbavili.

– No vidíte. My máme každou chvíli hlad. Tato potřeba činí naši existenci reálnou, ať je naše kvantová funkce jaká chce. Ehm… Kde jste?!

– To já jsem je poslal pryč.

– Ty? Jak se ti to povedlo?

– Viděl jsem, že jsi v úzkých a oni mají navrch, tak jsem vzal zrcadlovou osu symetrie, co nám podpírá spíž, a vzájemně jsem prohodil vaše psychické stavy. Teď jsou v úzkých oni.

– Ty jsi ale šikula. Příjemně jsi mě překvapil.

– Viď? Mimochodem, co se to tam blýská?

– A sakra!

– Co je? Proč se tak třeseš?

– Ty jsi to zvoral! Přehodil jsi na ně i naši žravost, ale nechal jsi jim zarputilost a oni přežili.

– Ne, to nemůže být pravda!

– To co vidíš, je lesk dvanácti miliard čelistí! Ženou se na nás! Sežerou nás!

– Nééé…!

– Uááá…

Mňam mňam mňam…

ilustrace Jan Hora