Ocenění

JWP podniká svůj Druhý krok nikam

Autor | Aktuality | Pátek 24 Červen 2011 6.00

I když se Procházkova nová povídková sbírka honosí přízviskem „profilová“, lze ji brát rovněž jako volné pokračování vřele přijatého souboru Totální ztráta rozměru (2003), vždyť obě sbírky mají překvapivě společnou pouze jedinou povídku, což je dobrá zpráva pro všechny, kdo vlastní předchozí svazek příběhů „buldozeru české fantastiky“. Ať už je to ale jakkoli, žádný fanoušek české fantastiky by si neměl nechat ujít průřezový sborník jedné z autorských legend, zvláště když obsahuje hned tři dříve nevydané práce. Nakladatelství Brokilon nenechalo nic náhodě, obálka výtvarníka Jana Patrika Krásného a grafika Lukáše Tumy vypadá věru lákavě a obsah doplňuje doslov Jiřího Popiolka a autorský medailonek Martina Fajkuse. Už teď je jasné, že tahle kniha vtrhne na domácí scénu s pořádným řevem, jak se na ďábla se jménem JWP sluší…

Jiří W. Procházka: Druhý krok nikam

brožovaná, obálka Jan Patrik Krásný, 558 stran, 328 Kč, vyjde 30. června 2011
 
OBSAH:
 
Světy nahoře , světy kosmické, světy technologické
Druhý krok Neila Armstronga (se  Slávkem Švachoučkem)
Sněhurka a sedm trpaslíků (MARATÓNEC)
Anděl posledního soudu
 Tvůrci času
Gavril se vrací (se  Slávkem Švachoučkem)
 
Světy pitoreskní , světy bizarní, světy remixované
Mikroprocesory
Den (ne) závislosti
Stromy
3x se se syndikátem HUMOTRONICS
Kroniky kosmických konstruktorů
Remix posledního soudu (DJ Walker)
 
Světy naše, světy kouzelné, světy strašidelné
Balada o Minervě a Františkovi
Kronika obce Strašna
Válka s goky
Pevnost
Ostří času
Vlaky, draci, strach a lebky
CRASHTEST: Balada o wolkerech a očích topičových (s Jiřím Wolkerem)
 
Svět lidí, svět krys, svět varanů, svět sám o sobě
Krysy: Pitoreskní symfonická novela o třech větách
 
Poděkování autora
Doslov: Jirka Popiolek
Medailónek autora: Martin Fajkus
zdroj: http://www.jwp-prochazka.cz/ a http://www.brokilon.cz/
464 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Ostrava dokáže být Fantastická! (reportáž)

Autor | Aktuality | Pátek 13 Červenec 2018 10.30

Ostravsko má bohatou historii, která se často váže k těžkému průmyslu, jenž kraji vtiskl charakteristický ráz. Město ležící na Jantarové stezce pozvedl na úroveň nejvýznamnějších metropolí Česka. I přes cynické úšklebky a nemístné poznámky škarohlídů je nutné konstatovat, že se jedná o oblast v mnoha ohledech nesmírně inspirativní. Prostředí přímo vybízí k využití pro alternativní akce a festivaly. Zájem o fantastiku zde vždy bujel, ale u akcí samotných se jednalo spíše o práci a nadšení jedinců a menších kolektivů s totožnými zájmy. V současnosti podobný stav víceméně přetrvává, i když počet fanoušků roztroušených po regionu významně vzrostl. Festival Fantastická Ostrava si dal za cíl sjednotit ono bujné podhoubí žánrové základny a připravit pro něj akci, kde by se bavil doslova každý…

Fantasticka-Ostrava-2018

Zajisté jde o úkol, jejž se nepodaří splnit během úvodního ročníku, ovšem potenciál je nebývalý a bylo by smutné, kdyby vložená snaha přišla vniveč. Další z hlavních cílů Fantastické Ostravy je snaha představit vášnivé fanouškovství široké veřejnosti a neopomenout přitom většinu věkových kategorií. Akce probíhající ve dnech 28. až 30. června zároveň s Festivalem v ulicích nezapomínala na dětské publikum a snažila se nabídnout zajímavý program jak lidem znalým fantastiky, tak i běžným divákům, kteří se přišli prostě jen podívat. Po prvním ročníku je jasné, že osvětová mise pořadatelů se vydala správným směrem a akce může s  nadějí vzhlížet do budoucnosti. Jako šťastný tah se ukázala spolupráce s ostravským Trojhalím Karolina, které kromě finanční podpory nabídlo rovněž nadmíru vhodné a příhodně rozlehlé prostory dvou zrekonstruovaných hal, které jsou nyní chráněny jako památky průmyslové architektury. Poloha objektu v samotném srdci města přináší mnohá pozitiva, zvláště dobrou dopravní dostupnost.

A co tedy festival nabídl početným návštěvníkům, ať už z řad fanouškovské obce či veřejnosti? Vše začalo ve čtvrtek 28. června v podvečerních hodinách, kdy byl zorganizován první Zombie Walk Ostrava. Ještě před jeho začátkem bylo možné využít služeb maskérů a zájemci o účast v pochodu se mohli patřičně „vymódit“. Když kolem sedmé průvod vyrazil z nedalekého Smetanova náměstí směrem ke Karolině, bylo jasné, že zhruba stočlenný šouravý pochod zombíků bude doprovázet mnohonásobně větší dav přihlížejících, které přitáhla zvědavost. První zombifikace ocelového srdce republiky se tak setkala se slušným ohlasem, zvláště když si pořadatelé připravili scénickou situaci, kdy se pochod došoural před obchodní centrum Nová Karolina a tam na ně čekaly „armádní“ ozbrojené složky, aby ubránily nic netušící prostý lid před nákazou. Není třeba dodávat, že živí mrtví nakonec zvítězili a proklestili si cestu až do obchodního centra, kde mezi většinou nic netušících zákazníků vzbudili pořádný rozruch.

FanOstrava-2018-02

Aby ale nedošlo k mýlce, je na místě konstatovat, že zombíci byli i přes svůj neukojitelně hladový naturel ukáznění a pořadatelé měli akci celou dobu pod kontrolou. Nicméně i tak docházelo k místy až groteskním situacím. Pointa návštěvy obchodního centra byla nakonec chvályhodná, neboť veřejnosti byla na připraveném pódiu prezentována nezisková organizace Alma Mater a Český národní registr dárců kostní dřeně a představena jejich bezesporu potřebná a záslužná činnost. Z obchodního centra se poté pokračovalo před nedaleké Trojhalí, kde byl první Zombie Walk Ostrava oficiálně ukončen. Jedinou kaňkou se tak jevila jen nepřízeň počasí, která mnohé „přinutila“ zůstat doma a také se podepsala na účasti diváků na následném venkovním promítání tematicky laděné hororové komedie Skautův průvodce zombie apokalypsou.

V pátek a sobotu se od dopoledne do pozdního odpoledne otevřela mohutná vrata prostor Trojhalí a návštěvníci si mohli naplno vychutnat, co pro ně pořadatelé ve Fantastické Ostravě připravili. Po oba dny byly k dispozici atrakce a hry zprostředkované Zábavním centrem Hornik (Archery Game, Nerf Aréna a Virtuální realita), Herní zóna provozovaná společnostmi MindOK a Black Lotus, RetroHerna, The Chamber Ostrava připravili únikovou hru Hackerovo doupě, k vidění byly také výstavy modelů Warhammer. Ve Star Trek Subspace zóně bylo k vidění množství tematických přednášek včetně základní lekce každodenní klingonštiny. Vše doplňovala zajímavá výstava uniforem a předmětů se Star Trek tématikou a zájemci si mohli zakoupit rovněž knihy či se nechat zvěčnit na pozadí velitelského můstku Enterprise.

FanOstrava-2018-04

Návštěvníci si dále mohli prohlédnout výstavu Terakotové armády, která v Trojhalí potrvá až do 19. srpna 2018. Pro hravé dobrodruhy byla v předprostoru objektu zřízena půjčovna zvláštních dopravních prostředků, především fantasticky upravených kol a šlapadel. Po oba dny připravil bohatý výukový program i Dům rytířských ctností, kde jste se pod vedením Roberta Waschky a jeho kolegů mohli naučit základy sebeobrany podle Sherlocka Holmese, ubránit se útoku rozdivočelých zombíků, anebo se naučit bojovat stejným stylem jako legendární Zaklínač. Své stánky mělo na akci rovněž několik obchodů, u nichž byly k zakoupení knihy, deskové hry, ale i sběratelské figurky, karty a pomůcky pro hraní dračího doupěte.

Pokud se ti nejmenší „nezasekli“ na některé ze zmíněných atrakcí, mohli během pátku absolvovat workshop vynálezce Alvy vedený Jiřím Walkerem Procházkou (Klára Smolíková byla pro nemoc omluvena), podívat se s ním na Alvův večerníček nebo si kreslit a vybarvovat komiksy. Hned naproti Stage 2, kde program probíhal, byla představení Divadla Loutkový svět, která doplňovala výstava originálních obrazů a kulis a nabízela se také možnost vyrobit si přímo s herci plošné papírové loutky. JWP na závěr pátečního programu připravil besedu Průlet fantastickými světy, která probíhala v přátelském duchu. Oba dny byla k vidění rovněž výstava obrazů Petry Slovákové, a současně expozice steampunkových rekvizit a kostýmů Petry Slovákové a Zdeňky Otipkové, kde byla notně obdivovaná steampunková móda a nejrozmanitější stylové doplňky od bytových dekorací až po upravené hudební nástroje. Petra v sobotu svou aktivitu doplnila o přednášku o steampunkových kostýmech a jejich nejznámějších tvůrcích. Variaci na toto téma představila i známá a oceňovaná slovenská cospleyerka Haylin.

FanOstrava-2018-13

Pořady o výrobě cosplayů se setkaly se značnou pozorností publika, stejně jako přednášky známého ostravského knihovníka Bohdana Volejníčka. První z nich byla zasvěcena počátkům literárního hororu, druhá pak spisovatelské ikoně žánru, Stephenu Kingovi. Sobotní program byl zakončen možností vyrobit si na workshopech steampunkový nátepník, dozvědět se, jak vytvořit steampunkovou zbraň pod vedením Petry Slovákové, nebo proniknout do tajů zdobení mini hat s Petrou Zlámalovou, šikovnou švadlenou, designérkou a majitelkou obchůdku Porcelain Doll. Vším zmíněným ale programová, prodejní a občerstvovací nabídka zdaleka nekončila. Fantastická Ostrava ve výsledku ukázala, že fantastika může spojovat nejen malé a velké, ale také zapálené a nepolíbené, což lze považovat za hlavní přínos úvodního ročníku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o akci pro širokou veřejnost s cennými exponáty, byla po celou dobu přítomná i ochranka, nejednalo se ale o uniformované kožené obličeje, ale o příjemné svalovce navlečené v kostýmech, kteří si brzy získali interní označení – fantastická ostraha.

Jako na každém prvním ročníku jakéhokoli festivalu by se i zde daly hledat mouchy, ovšem vzhledem k tomu, že Trojhalí jako takové je stabilním pořadatelem ostravských kulturních akcí, rozhodně se nedá mluvit o nějakých porodních bolestech nebo začátečnických chybách. Spíše je zde znát potenciál, kterým se může akce do budoucna rozvíjet a dále růst jak prostorově tak programově. Vstup na celou akci (krom Terakotové armády a několika konkrétních atrakcí, které byly zpoplatněny symbolicky) byl zdarma a dle odhadu pořadatelů se na celém festivalu postupně prostřídalo několik tisíc návštěvníků. Dle ohlasů z komunity fanoušků je znát, že se akce líbila a je dobrou alternativou k svým způsobem uzavřeným conům konaným například v prostředí školních tříd. Nezbývá než doufat, že Ostrava bude i v budoucnu neméně Fantastická!

Roman Bílek a Petra Slováková

Fantasticka-ostrava-logo

1 469 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

CONiáš: Knihovníci oslavují zlatý věk české fantastiky

Autor | Aktuality | Úterý 19 Září 2017 23.30

Letošní CONiáš nese podtitul „V erbu lva“. Po mnoha interních hádkách a bojích jsme se na něm shodli – a teprve následně zjistili, jakou strašlivou chybu jsme udělali. No, jen si to zkuste říct nahlas. Je to vlastně v pořádku… pokud bychom byli spolek férových očních optiků… Takže na co budete moct hodit v sobotu 23. 9. 2017 bulvu? Jedenáctý CONiáš se nese v duchu chvály české fantastiky. Žijeme ve zlatém věku, máme skvělé autory, noví skvělí autoři se zatím ještě pořád objevují, a aby si člověk užil opravdu perfektní literární jízdu, nemusí sahat po autorech zahraničních. Důkaz? Programu je tolik, že bychom dokázali udělat týdenní akci, a přitom nevyčerpat všechny lidské zdroje!

CONIAS_2017_letak

Pozvali jsme řadu skvělých lidí – a řada skvělých lidí nám účast potvrdila. Chtěli jsme je sem všechny vypsat, ale je to kolem dvacítky jmen – když budou všechny pohromadě, ztratíte se v tom množství. Když vypíchneme jen některé, poškodíme ty ostatní. Takže jsme se dohodli na kompromisu a napíšeme sem jen iniciály. A vy klidně můžete hádat, kdo je kdo, a kdo opravdu přijde: M.D.A., P.B., M.B., K.S.D., Z.H., R.H.,  J.H., H.H., M.L., V.K., A.K.K.K., J.K., L.M., J.M., P.N., J.W.P., P.R.,V.R., J.R., J.Š., V.Š.,M.Š., F.V.

Ale přednášky a přednášející nejsou to jediné, co CONiáš nabídne. Tradicí je u nás množství doprovodného programu. Samozřejmostí je Fantastická výměna knih, k dispozici bude plackovač i s malířem, který vytvoří placku podle vašeho přání, nezapomeneme ani na občerstvení, na deskovky, na knižní stánky… Novinkami pro letošek je muzeum počítačových her RetroHerna, takže si budete moct vyzkoušet staré pecky, nebo knihovní únikovka, v níž jeden vyvolený tým bude moct vyřešit tajemnou vraždu spisovatele Fridolína Šlapetky. Na všechny čekají skvělé dárky, třeba kniha poskytnutá nakladatelstvím Brokilon nebo časopis Pevnost. A to vše v centru Prahy. Tak šup – už jste na cestě?

01 JWP

Pro milovníky cosplaye tu máme soutěž – přijďte v cosplay, který se váže k nějaké české knize (nebo filmu). Jednak potěšíte českého tvůrce, jednak pro každého máme drobný dárek. Nemůžete se dočkat? V pátek před CONiášem pořádáme komentovanou procházku po Praze s Petrem Janečkem, odborníkem na městské legendy. Nikdo jiný vám neukáže, kde si poskakoval Pérák, kdo všechno nedobrovolně skákal z Nuseláku nebo kam si na pivo sem tam skočil vodník…

Ale dosti PR sebechvály – teď ty podstatné informace. CONiáš se odehraje v sobotu 23. 9. 2017 od 10.00 do 21.00 (registrace od 9.30). Místem konání je Městská knihovna v Praze, Mariánské náměstí 1, Praha 1 (hned u zastávky metra A Staroměstská). Vstup pro čtenáře knihovny zdarma, ostatní to mají za cenu nové průkazky. Víc včetně přesného programu (abyste si mohli ověřit své hádání přednášejících), najdete na odkazu www.mlp.cz/conias anebo www.facebook.com/conias.knihovna. A když si navíc uděláte náš kvíz, budete mít šanci získat i památeční coniáší placku, ke které se jinak nedostanete. Těšíme se na viděnou!

997 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Dva už na obklíčení města stačí! (rozhovor)

Autor | Aktuality | Neděle 19 Duben 2015 8.15

Jiřího Walkera Procházku známe jako skvělého spisovatele science fiction a Klárku Smolíkovou zase jako oblíbenou autorku knížek pro děti a večerníčků. Spisovatelský manželský pár se rozhodl jít společně skutečně do všeho, a to včetně psaní – a tak si pro nás připravili detektivku Mrtvá šelma, odehrávající se v současném Táboře. Můžeme se v ní těšit na spoustu napětí, záhad, vraždy, zajímavé exkurzy do historie i sympatické hrdiny, se kterými se naštěstí nemusíme hned loučit – znovu se s nimi setkáme v dalších dílech detektivní série Souřadnice zločinu. Jak oba zkušení spisovatelé vnímali psaní v tandemu a na co dalšího se od nich v blízké době můžeme těšit?

mrtva_selma_obalka

Brzy vyjde váš první společný román, detektivka Mrtvá šelma, která je úvodním dílem krimisérie odehrávající se v zejména muzejním prostředí různých českých měst. Mohli byste čtenářům prozradit něco o celé sérii, odkud nápad vzešel, a na co se mohou těšit právě v Mrtvé šelmě?

Klára: Na začátku byl vlastně jednoduchý impulz, že bychom spolu mohli něco napsat. A detektivka je neutrální půda, kde ani jeden z nás nemá navrch. Ale to neznamená, že bychom přišli s prázdnou. Já jsem na tu vytyčenou parcelu vysypala fascinaci městem, jeho historií a mnohdy obskurními kouty, zážitky z práce v muzeu a samozřejmě ženské vidění. A Jirka je jako tajfun, který si možná ani nevšiml, že mu kolem divokých dialogů, rychlých pohybů očí a změněných stavů vědomí místo vesmírných stanic stavím středověké hradby.

JWP: Na počátku bylo slovo: Klárka. Seznámení s touhle hvězdou historických akčních knih pro děti definovalo i směřování celé detektivní řady Souřadnice zločinu. Celou jsme ji pojali jako regionální mordy v temných muzeích, zhasnutých galeriích či v krásné, výhrůžně tiché přírodě (Prachovské skály si s námi projdete ve třetí knize „Královna a věž“. A bude to hustý, to si pište.). A co bych vedle precizní Klárky měl do této série dodat já? To je jasné, stačí si přečíst některé mé horory nebo třeba Dlouhý černý úsvit.  Tedy temnotu, brutalitu, hospodu, hrdinu v průšvihu mezi chlastem a prášky, zohavené mrtvoly a zcela nekorektní dialogy. S Klárkou se to psalo báječně, protože můj černobílý pohled na svět dokonale kolidoval s jejím vnímáním vztahů a lidí. A ta kolize dvou názorů do sebe kupodivu zapadla tak dobře, že jsme to zprvu ani neviděli.

Dění v Mrtvé šelmě se točí kolem Husitského muzea v Táboře, kde Klárka pracovala. Jak se tamní personál tváří na to, že se z jejich muzea stalo dějiště brutálních vražd a dalších kriminálních aktivit? Vzali to s humorem, nebo se našel někdo, kdo se urazil? A jaká další města jsou na řadě?

Klára: Já jsem nic netajila. Týden po nápadu, že se příběh bude odehrávat v muzeu, jsem vše přednesla na poradě vedení muzea. Nikdo neprotestoval, i když zazněly různé prosby, třeba abych někoho nezabila. Samozřejmě všichni trnuli, jak to dopadne. Mnohé postavy jsou sice vystavěny podle skutečných lidí, ale zároveň jsme jim nadělili kupu záporných vlastností, nechali vystoupat na povrch temné proudy, takže mají s původním předobrazem společného jen málo. Podstatné je, že text s humorem vzal Zdeněk Vybíral, vedoucí historického oddělení, který rukopis přečetl, aby odchytil případné historiografické chyby. Zrovna jeho knižní podoba totiž moc sympatií nevzbuzuje. Přesto nám volal, že se u čtení velice dobře bavil.

JWP:  Další města „na holení“ – ehm – vlastně „na vraždění“ jsou už zvolená. Ve druhé Stříbrné iniciále si zahraje moje rodné stříbronosné město, královská Kutná Hora. Takže kostnice v Sedlci, stříbrný důl Osel, středočeská galerie v Jezuitské koleji (GASK) a chrám sv. Barbory a tajemné jezírko pod ním, tak to jen abych vyjmenoval asi pětinu místních lokalit, kde budeme rozsévat smrt. Jak jsem už zmínil, třetí kniha se odehraje částečně v Prachovských skalách, částečně v Jičíně, ale i v okolních vesničkách plných roubenek.  A ještě asi můžeme prozradit Třebíč a její židovské ghetto. Zatím toho je docela dost, ne?

KJWP01

To rozhodně, a zní to skvěle! A když už jste zmínili i postavy, hrdiny a vypravěči Mrtvé šelmy jsou muzejní kurátorka Weissová a bývalý policista, dnes zabezpečovací expert Štolba. Jak jste došli k závěru napsat román v první osobě z pohledu dvou postav a jakým způsobem jste se při psaní střídali a doplňovali?

Klára: Nám to přišlo nějak přirozené. Nechtěli jsme skrývat a retušovat, že za knihou stojí dva různí autoři. Chtěli jsme z toho udělat přednost. Čtenář má mít pocit, že ženské party jsem psala já a mužské Jirka. Postupovali jsme podle dějových linek, střídali jsme se po kapitolách Weissové či Štolby. Ich forma se však střídala nikoli podle pravidla první, druhá, první druhá, ale tak, jak to vyžadoval děj.

JWP: A co bylo, a stále je, nejtěžší, nicméně podle nás nejzajímavější (což posoudí až čtenář), to je fakt, že jsme v podstatě ty kapitoly po prvotním sepsání od kohokoli z nás už tvořili opravdu společně. Klárka svým zajímavým způsobem vypouštěla na papír dialogové hrátky, styl mluvy a celkové vnímaní Weissové, já naopak do kapitol vnášel ono hulvátské, neomaleně drsné Štolbovo vystupování. Líbí se nám v tom tenhle neustálý střet ohně a vody, buldozera Štolby a sofistikované kurátorky Weissové.

Máte po prvním společně napsaném románu nějaké postřehy ohledně tandemového psaní? Narazili jste u něj na nějaké zřejmé výhody či nevýhody?

Klára: Při společném psaní máte okamžitou odezvu na napsané a parťáka, který vám poradí jak dál a pomůže překlenout místa, na kterých jste se zasekli. Taky ale máte vedle sebe dalšího kritika, navzájem se stresujete kvůli termínu, ale taky sdílíte jak krásné sny, tak i nekrásné obavy z pochopení / nepochopení naší první detektivky ze strany všeobecného čtenářstva.

JWP: Výhody jsou skvělé. Není nad to se půl cesty z Itálie bavit o dvou možných motivech vraždy a ještě lepší je, když se dohadujete tak urputně, že se pak musí zastavit u pumpy uprostřed  Alp a tam si to všechno dopovědět s patřičným máváním rukou. A zpoza pumpy vyjde dcera, udiveně kroutí hlavou a říká: „Už vám tam stydne dvacet minut to kafe, jak jsem měla koupit.“ Ano, psaní ve dvou je skvělé. Kam se hrabe výstup na osmitisícovku. A pak, když stojíte na vrcholu a nad hlavou svíráte ještě vonící autorák, to jo, to pak jste vládci vesmíru. Ve dvou se to fakt lépe táhne.

KJWP02

Chystáte se časem kromě detektivek společně i do vod jiných žánrů, třeba sci-fi nebo dětské literatury?

Klára: Už jsme spolu spolupracovali na scénářích druhé řady večerníčkového seriálu Vynálezce Alva.

JWP: Když řeknu fantasy pro teenagery, tak si snad moc nenaběhneme. Ale už mlčím.

Plánujete i společné příběhy v jiné oblasti než tištěných knihách? Jako u vydavatele audioknih a autorky scénářů si u vás umím představit hodně možností dalšího směřování, ať už by šlo o audio či televizní zpracování Mrtvé šelmy nebo spolupráci na úplně jiném díle…

Klára: Mrtvá šelma se samozřejmě natáčí ve studiu Walker & Volf a audioknihu bychom chtěli představit společně s tištěnou knihou v sobotu 16. května na knižním veletrhu Svět knihy. Ústřední dvojici mluví Katka Janečková a Otakar Brousek mladší, které doplní Jiří Klem. Ukázky zazní i při táborském křtu 15. dubna.

JWP: Můžu jen říct, že čím víc se člověk dostává na dřeň procedur ohledně nepatrné možnosti televizního zpracování, bez přímých vazeb na ředitele zeměkoule, tak tím se raději vrací k samotnému psaní. A tohle by ti potvrdili i mnohem zkušenější spisovatelé. Uf.

KJWP03

A na závěr – můžete prozradit, na jakých dalších projektech teď společně i každý samostatně pracujete?

Klára: Mně vyšel v březnu komiks pro děti Na hradě Bradě s veselými příhodami rodiny barona Barnabáše. Jinak mě čeká rok ve znamení Husa. Napsala jsem knihu H. U. S. pro nakladatelství Kalich, která je ohlášená na duben, píšu knihu Husův dům pro Albatros a také chystám naučnou stezku kolem Kozího Hrádku.

JWP: Já nejdřív prozradím společný projekt – knihu příhod a fejetonů ze života psa Lupina, od jeho narození až po naši scifistickou svatbu. Částečně to bude vycházet i z našich FB statusů o té naší chlupaté kosmické katastrofě a bude se to jmenovat Rok s Lupinem. Mezitím v těchto týdnech pracuji na dopsání fantasy Transmision – Legenda o hadech a ohni, vycházející z novely Transmise – Říše tiché smrti, která vyšla před deseti v edici Století české sci-fi. Nu, a pak mě čeká neustále oddalovaný Ken Wood III, a dál třeba prequel ke kyberpunkové sérii Rox’n’Roll. A hlavně naše další společná detektivka Stříbrná iniciála. V Kutné Hoře už zamykají dveře, zatahují závěsy a schovávají děti do sklepů.  Slyšel jsem dokonce i fámy o formující se domobraně. Ale nebojte, my to dáme… Protože jsme dva, ne? To už na obklíčení města stačí.

Díky za rozhovor a držím palce se všemi chystanými projekty!

622 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

SF na malířském plátně: Dan Dos Santos

Autor | Aktuality | Středa 11 Únor 2015 9.35

Americký výtvarník Dan Dos Santos vtrhnul na fantastickou scénu poprvé na přelomu tisíciletí. A dnes, přestože mu ještě není ani čtyřicet, patří k vůdčím osobnostem žánru a může se pochlubit řadou mezinárodních ocenění včetně Chesley Award, zlaté a stříbrné medaile ze soutěže Spectrum a pěti nominacemi na cenu Hugo. Jeho kariéru nelze nazvat jinak než ukázkovou, neboť cestu výtvarníka měl nalajnovanou, jako když střelí, od dětských let až do současnosti. Dos Santos je synonymem moderní americké ilustrace, která však zároveň silně čerpá z letité tradice. Najdeme ho všude skrz naskrz fantastikou, u science fiction, fantasy i u komiksů, ale jeho doménou se za poslední roky stala městská fantasy.

Od prvních pokusů o nápodobu oblíbených postaviček z dětských kreslených televizních seriálů až ke dnešnímu statutu, celou dráhu můžeme vyjmenovat v několika krocích: vášeň pro komiksy v teenagerovských letech, program pro studenty na střední škole, který jej poslal přímo do praxe a naučil základy designu, a univerzita School of Visual Arts v New Yorku, kterou Dos Santos ukončil v roce 2000 se speciálním oceněním. Po absolutoriu si vydělával jako portrétní malíř a brzy měl tolik potřebných prostředků, že si mohl zařídit vlastní studio a poohlížet se po práci, kterou chtěl vždycky dělat – ilustraci. Zatímco v jiných oborech zájem o profesionální výtvarníky upadl a pod argumentem levnější je lepší spoustu malířských zakázek nahrazují digitálně upravené fotografie, ve fantastice je ještě pořád místo pro ty, kdo dokážou překročit hranici všední reality. A také pro ty, kteří se rozhodli podobně jako Dos Santos zůstat věrní klasickým technikám. Jeho olejomalby mají kvality dlouhé tradice figurativního malířství a dokazují, že i v době nejdivočejších experimentů je realismus pořád oblíbený a srozumitelný naprosté většině lidí. Líbivost Dos Santosových maleb podporují hluboké a výrazné barvy, doplněné efektivním stylem zpracování osvětlených ploch, které pak na obrazech doslova září (což je velice oblíbený trik, jaký většinou najdeme na digitálních malbách – Dos Santos však dokáže to samé s olejovými barvami).

Zajímavé je srovnávat, jak se jeho obrazy, přestože postavené na stále stejných principech, liší. Na jedné straně kultivované portréty, jakými by mohl konkurovat mistrům tzv. vysokého umění, a na straně druhé přání uměleckých ředitelů ve vydavatelstvích, aby ilustracím vtiskl brakový obsah a pojetí, což dokáže se stále stejnou lehkostí. Jak už jsme se zmínili, prim v Dos Santosově díle hraje městská fantasy. Čtenáři budou nejspíš znát jeho obálky pro knihy Patricie Briggsové (série Mercedes Thompsonová), které vycházejí i u nás, případně román Drak Znovuzrozený z cyklu Kolo času. V zahraničí slaví úspěch s ilustracemi textů Diany Rowlandové (White Trash Zombie), či Gini Kochové (série Alien), anebo s náměty z populárních vesmírných kovbojek Firefly a Serenity. V elektronickém věku se pustil Dos Santos nejen do výuky prostřednictvím kurzů a DVD, ale založil i velice kvalitní blog Muddy Colors, na který přispívá spolu s další desítkou výtvarníků z té nejvyšší ligy. Jde o jeden z nejlepších zdrojů informací pro začínající ilustrátory i pro ty, kdo chtějí vědět, co se v oboru právě děje.

Photo by Greg Preston.

468 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Na Parconu 2014 s Mrtvou šelmou… (reportáž)

Autor | Aktuality | Pondělí 22 Září 2014 9.30

Parcon byla dříve legendární značka. To je sice bez diskuse, ale nostalgické vzpomínání je už dávno překryto nemilosrdnou realitou, a tak se popis mého letošního výletu na Slovensko nebude nést v optimistickém duchu, aniž bych tak snad chtěl jakkoli znevážit příkladnou snahu táhnout tuhle rozvrzanou káru dál. Dnes už je čtení klasické science fiction a fantasy zhusta nahrazeno mediálně mnohem vděčnějšími a exotičtějšími trendy, takže se mezi davy mladých, kteří holdují především fenoménům manga a anime, prodíralo jen pár desítek zpravidla o generaci či dvě starších fandů, kteří působili dojmem, jako by vypadli z nějakého alternativního světa a marně se pokoušeli o návrat.

Letošní už třiatřicátý Parcon se totiž po loňském mezipřistání v Brně usídlil opět na bratislavském Istroconu. Cesta vlakem z Děčína tak byla dlouhá a vzhledem k tomu, že jsem do epicentra Slovenska tímto způsobem dorazil vůbec poprvé, trochu jsem se zdráhal vystoupit na tamním hlavním nádraží, které působilo dojmem nějaké předměstské stanice. Nicméně jsem se přece jen nechal strhnout davem a po chvíli už sjížděl autobusem vstříc tamnímu Domu odborů Istropolis. Jak i dnešní název napovídá, jedná se o mohutné betonové monstrum, které po sobě zanechala soudružská éra komunismu. I s poctivě vybetonovaným okolím zabírá uprostřed východní metropole pořádný kus lukrativních pozemků a soudě dle v okolí se rychle rozlézající moderní výstavby bude jen otázkou času, kdy místo něj vyrostou železobetonové domy plné kanceláří či luxusních bytů, na které si poctivou prací vydělá jen málokdo. Ve dvou patrech už se proháněly početné postavy mnohdy víc než slušně vyhlížejících cosplayů, z nichž se dalo okem i dvěma spočinout především na spoře oděných dívkách, což je jev, který na Parconech klasického střihu není zrovna častý (a pokud už snad ano, pak jen ke škodě onoho oka či dvou). Člověka hned napadlo, jak by se na to tvářili slovutní otcové zakladatelé Parconu z počátku osmdesátých let, kdyby se jim tehdy dostalo vize budoucího vývoje. Pobaven tou představou jsem zaplul do prostor věnovaných literární linii a zúčastnil se přednášek o žánrových blozích a posléze o vydávání e-booků. Od blogařů jsem se dozvěděl, že si blog vedou především z toho důvodu, že jim do toho nekecá žádný redaktor, píšou si tak o čem chtějí a sledovanost je povětšinou až na druhém místě. Věc samozřejmě pochopitelná, i když i na webech typu XB-1 vládne ve výběru témat zpravidla naprostá demokracie a v touze po větším počtu návštěvníků nikdo zrovna nehoní vděčnější témata. Vydávání e-booků je pak na Slovensku oproti Čechám stále o dost pozadu a bude zajímavé, jak se tomuhle odvětví bude na ještě menším trhu nadále dařit.

Slovenská žánrová e-kniha žije a snad i přežije…

Večer patřil tradičně volnější zábavě v okolních hostincích, ačkoli těch pár návštěvníků Parconu prý obzvláště ve srovnání s minulými ročníky obsadilo jen jeden větší stůl a spát se tak šlo už krátce po půlnoci, což jsme si se slovutným JWP vynahradili tím, že jsme noc prokecali až do tří, holt dva čerství ženáči si toho mají očividně hodně co sdělit. Druhý den už se linie Parconu odehrávala ve velkém sále, kam se mohlo vejít odhadem něco mezi dvěma až třemi sty diváků, což v kontrastu s několika desítkami účastníků nedělalo nejlepší dojem. Alespoň tam ale byla příjemná klimatizace, a když člověk ze sálu vyšel, byl to útok všemi smysly. V parném okolí se totiž valil dav prodírající se mezi herními konzolemi, stánky s různým fantastickým zbožím a o patro níže rovněž mezi stoly věnovanými deskovkám. Ale raději zpátky do temného brlohu pravých scifistů. V sobotu to žilo především různými křty a musí se uznat, že Slováci si na con přichystali pěknou řádku nových knih, které se vám formou ukázek budeme snažit postupně představit i na našem webu. Nakladatelství Hydra si v malých nákladech připravilo hned čtveřici knih, Artis Omnis přispělo dvěma novinkami, proběhl rovněž křest druhé re-pre antologie a vyšla také kniha oceněných prací literární soutěže Poviedka Istroconu.

Na Istroconu nebyla nouze o krásné dívky v krásných kostýmech…

Program dále doplňovaly pořady věnované žánrovým webům (kde jsem ve slovenské přesile reprezentoval web XB-1), audiofantastice (zde byl naopak nepřehlédnutelný asfaltér Jirka Procházka), slovenskému fandomu (jenž možná není tak striktně organizován jako ten český, ale klidně si s tím vystačí) a vše jako obvykle vyvrcholilo slavnostním vyhlášením Ceny Karla Čapka a dalších ocenění udílených českým a slovenským fandomem. Na druhý den probíhalo loučení s Parconem se smíšenými pocity. Na jednu stranu s obdivem k organizátorům, jejichž snaha bývá často odměněna nuznou návštěvou, což zde stejně jako na Festivalu Fantazie vyniklo zvláště v porovnání s okolním děním. Na druhou stranu přemýšlením, zda je spojení s festivaly popkultury skutečně tou pravou volbou. Prolnutí obou světů je totiž už jen velmi malé a lépe mu v tomto slouží o mnoho menší brněnský Fénixcon, který je pro pořádaní Parconů zdá se v současnosti ideálním místem. Ovšem ve snaze o zachování tradičních meziměstských přesunů by možná bylo na místě pokusit se uspořádat menší Parcony i v dalších dobře přístupných městech třeba jen s jednodenním programem a pestrou nabídkou širších nedělních aktivit. To ovšem naráží na fakt, že zvládnout uspořádat con byť i jen pro několik desítek odhodlaných návštěvníků vyžaduje funkční SF klub a těch je u nás jako šafránu. Buď jak buď, budoucnost Parconů nevidím zrovna růžově, novým návštěvníkům totiž nabízejí pramálo atraktivního dění, což je ještě více uzavírá do sebe. Kristova léta, jichž letos Parcon dosáhl, tak vybízejí k představě ukřižování stávajícího systému a přemýšlení o nějakém typu zrovuzrození…

Jiří Walker Procházka a jeho sisyfovská snaha o prosazení audioknih…

Ovšem abych nekončil tak pesimisticky, vrátím se ještě k cestě domů, kterou jsem strávil v dobré společnosti Mrtvé šelmy jakožto betačtenář chystaného detektivního románu Jirky Walkera Procházky a Klárky Walker Smolíkové. Možná to lze po vzoru Juraje Červenáka brát jako další odklon známé žánrové postavy od fantastiky, ovšem osobně to beru tak, že lidé, kteří si sem tam odskočí k něčemu jinému, se pak o to raději a s větší vervou vrací. Román je to nadmíru čtivý a psaný s lehkou hravostí a spoluautorskou harmonií, což člověku prostě musí vpravit dávku optimismu do tíživou skutečností zkornatělých tepen. Prosluněné slovenské počasí sice vystřídala mokrá česká oblaka, ovšem dobrou náladu jsem neztratil, alespoň nám to po vlhkých kolejích o to lépe svištělo vstříc budoucnosti…

Díky všem organizátorům Istroconu / Parconu 2014!

680 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Jan Kotouč si klade vysoké cíle… (minirozhovor)

Autor | Aktuality | Neděle 20 Červenec 2014 7.30

Jméno Jan Kotouč je už neodmyslitelně spjato s českou military science fiction. Vítěz Ceny Karla Čapka za nejlepší novelu v roce 2008, ceny Aeronautilus za nejlepší román a ocenění evropského fandomu Encouragement Award v roce 2012 má dnes na kontě sedm románů a pětici povídek, z nichž jedna se nachází i v angličtině na Amazonu. Nedávno vyšel jeho nejnovější román, už šestý příspěvek do série Sektor Hirano pod názvem Na prahu očistce. Na co se v něm můžeme těšit a co nového autor připravuje? To prozradil v prvním ze série minirozhovorů ke žhavým novinkám ze světa fantastiky, jež se na stránkách XB-1 budou vedle klasických rozhovorů častěji a pravidelně objevovat.

Právě vyšla v pořadí už šestá kniha ze série Sektor Hirano, Na prahu očistce. Můžeš čtenářům prozradit, jaké máš s Hiranem aktuálně plány – zda už víš, kolik bude dílů celkem, nebo jestli se do budoucna chystáš navázat třeba dalšími romány z jiné historické epochy sektoru?

V hlavě mám sérii rozfázovanou na sedm dílů (do kterých ale nepočítám novelu Příliš blízké setkání, takže i s ní vlastně osm). Ještě tedy z tohoto světa vyjdou tři romány (pozn.: Tristanskou občanskou válku, která vyšla ve dvou dílech, zde autor počítá jako jednu knihu). Jeden teď píšu, další dva přijdou na řadu potom. Co bude pak, zatím moc neřeším, rozhodně mám nápady i na jiné knihy série z nových světů, takže asi se budu nějakou dobu věnovat něčemu jinému. Ale to všechno je pořád ještě poměrně vzdálená budoucnost a já mám tři knihy na dopsání před sebou.

Ve třech knihách určitě stihne zemřít dost postav, zvláště když se válka rozjela naplno… Pro více či méně epizodní postavy, jež obvykle padnou v bitvě nebo jsou jinak vyřazeny z boje, používáš nábor tzv. červených triček: lidí hlásících se jako postavy ke zlikvidování v některé z příštích knih. Stává se často, že si někdo přeje konkrétní roli v ději nebo způsob smrti? A jak často se takovým žádostem dá vyhovět?

Už se to tak často nestává. Ze začátku měli zájemci prosby jako „tak ať umřu, ale ať je to hrozně hrdinsky“. Pak vznikají kompromisy jako: „Tak může být po tobě pojmenovaná loď. Nevadí, že do tebe vleze třicet mariňáků?“ „Ne, já jsem zvyklá.“ Příběh samozřejmě nemohu podřizovat přání červených triček, takže když se někdo někam nehodí a nechce se ujmout jiné role, tak ho tam prostě nedám a jeho jméno využiju, až se nějaká role hodit bude.

Menší prostor pro role jednotlivých postav jsi z jiného důvodu – psaní v už zavedeném světě – měl při psaní 31. dílu série JFK, Invaze. Jak se ti pracovalo se světem a postavami, které vytvořil někdo jiný, a jaké výhody a nevýhody to s sebou neslo?

Nepamatuju si žádné nevýhody, které by mělo psaní Kováře nebo Vegy oproti psaní například Tylera nebo Vivian. Kovář a Vega jsou typičtí akční hrdinové se vším všudy a z toho jsem vycházel. Věděl jsem, že oba jsou bývalí vojáci, Mirek Žamboch a JWP mi dali instrukce, že Kovář je z těch dvou ten trochu chytřejší a vzdělanější a Vega je zase silnější, a s tím jsem si vystačil na celý román. Říkal jsem si, že kdybych se někde sekl, tak se to odchytí a opraví, až to bude Mirek číst. Nakonec se, co se charakterů postav týče, nemuselo měnit nic.

S postavami je pro mě důležité podívat se jim do hlavy a trochu je polidštit, aby se do nich lidi v ideálním případě mohli vžít. Tyler nebo Vivian jsou třeba oba silné osobnosti a zkušení velitelé, ale ve skrytu duše o sobě občas pochybují. Tyler vidí na svých rukou smrt všech lidí, které nezachránil, Vivian má zase vždycky trochu strach, že něco pokazí. Obojí samozřejmě nemůže jít moc do extrémů, protože jednak důstojníci musejí být vyrovnaní a schopní dělat svou práci, ať už se cítí jakkoliv, a druhak by mi jinak v románu pobíhali samí depkující emaři, po čemž nikdo rozhodně netouží.

Chtěl by ses s podobně příjemnými zkušenostmi po novele a povídce ze světa JFK k psaní do této série vrátit? A co se týče společných světů, uvažoval jsi naopak o vpuštění dalších autorů do svého sektoru Hirano?

Měl bych pár námětů na další JFK a s Mirkem jsme předběžně domluveni, že se na to sejdeme, až se zase bude připravovat další várka autorů. Ale samozřejmě, to má ten problém s otázkou KDY to udělat, že. Obávám se, že na příštích několik let mám psacích plánů příliš.

Co se Hirana týče, určitě z toho nechci mít sérii mnoha autorů, jako je třeba JFK, myslím, že koncept té série na to není stavěný (byť mám nápady na jiné světy a série, kde by se to takhle dělat dalo). Ale uvažovalo se o sborníku povídek ze sektoru Hirano, do které by přispěli různí autoři, a několik takových jsem už oslovil. Zatím je z různých důvodů projekt u ledu minimálně do vydání ještě dalšího románu, ale potom se uvidí. Problém mimo jiné je, že skoro každý sborník povídek se prodává hůř než román od stejného autora, takže je jasné, že nakladatelům se do toho moc nechce, a i já sám se zatím soustředím víc na další román než na povídky.

Můžeš prozradit něco z toho, na co se můžeme těšit v Na prahu očistce?

Román, který teď vyšel, se odehrává necelý půlrok po Volání do zbraně a víceméně navazuje tam, kde jsme skončili. Válka s Kasimirským císařstvím pokračuje, věci se pro naše hrdiny začnou zhoršovat a je otázka, jestli se v této knize zlepší. Z Tristanské občanské války se také vrátí populární Michael Kowalski, který si v předchozím románu dal trochu pauzu. Také se po podobné přestávce objevuje Justina Tarziniová, která je vtažena do nepříjemné situace, kdy už vlastně nepoznává vlastní domov a přemýšlí, jestli to je pořád ten domov, kterému odpřisáhla věrně sloužit. A závidět není co ani admirálu Tylerovi, admirálu Sunovi, anebo Vivian Evansové. Vlastně všem postavám se budou stávat hodně špatné věci. A jako obvykle, ne všechny to přežijí.

Michael Kowalski je pro tebe částečně autobiografickou postavou, představou, jak by asi mohl vypadat tvůj život ve světě, kde Kowalski žije. Čím to dělalo jeho napsání snazší nebo obtížnější, narazil jsi při tom třeba na nějaká nečekaná zjištění?

Michael Kowalski je spíš odpovědí na otázku jak bych se cítil já, v té době student, v takové situaci a co bych si myslel. Co bych si říkal, kdybych najednou musel velet lidem dvakrát starším, než jsem já, s mnohem více zkušenostmi. Jinak se Kowalski vesměs psal úplně stejně jako všechny ostatní postavy a čím víc má zkušeností ve válce a v sektoru Hirano, tím méně ho mohou formovat moje vlastní zkušenosti. Vlastně to je tedy tak, že čím déle ho píšu, tím je mi vzdálenější. To je možná jedno nečekané zjištění, které mě potkalo.

Je nějaká konkrétní meta, na kterou bys chtěl dosáhnout, nebo přání, jež by sis chtěl jako spisovatel splnit?

Jedna jediná konkrétní meta asi není, vždycky je něco, k čemu lze směřovat. Začínající autor má metu, že mu vyjde kniha. Pak se ho najednou nakladatel zeptá, jestli mu může dodat další díl do šesti měsíců, a on najednou zjistí, že vydáním knihy to spíš začalo a jsou tu zase jiné mety. Tak je to správně. Je lepší si dávat vysoké cíle a nedosáhnout jich, než si dávat nízké cíle a dosáhnout jich.

Související články:

Hrdinové Jana Kotouče se ocitnou Na prahu očistce (ukázka)

1 297 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Slovenské nakladatelství Hydra se představuje…

Autor | Aktuality | Čtvrtek 17 Říjen 2013 8.45

Mladé slovenské nakladatelství Hydra vydalo v uplynulých dvou letech pět knih, v nichž se chvályhodně soustředí především na domácí slovenskou tvorbu. Šanci u nich však mají ale i čeští autoři, jak dokazuje mezinárodní složení nedávno vydané antologie. Malé samizdatové nakladatelství poskytuje šanci rovněž domácím výtvarníkům a snaží se podporovat slovenskou fantastiku i dalšími způsoby – na jejich stránkách tak najdete množství informací nejen o nakladatelství, ale i o fantastickém dění na Slovensku. Jejich letošní produkci tvoří antologie Fantastická 55, fantasy román Vlčí brat od Kataríny Soyky a science fantasy Astrálny pútnik od Lenony Štiblaríkové, pojďme si tyto knihy blíže představit…

FANTASTISKÁ 55

Antologie povídek od českých, moravských a slovenských autorů

Sestavili: Katarína Čavojová, Lenka Štiblaríková a Peter Šufliarsky

brožovaná, obálka Bea Tomash, 328 stran, cena 9 euro (přímo u nakladatele), vydáno v září 2013

Experimentální antologie povídek od českých, moravských a slovenských autorů, v níž se science fiction střídá s fantasy a groteska s hororem. Povídky v českém a slovenském jazyce doplňují ilustrace čtrnácti výtvarníků. Známá jména jsou zde zárukou kvality, ta neznámá pak nabízejí nové zážitky.

Antologii křtil Jiří W. Procházka vzácnými Charybdinými slzami.

Autoři povídek: Františka Vrbenská, Hana Matejovie, Jozefa Pevčíková, Lívia Hlavačková, Monika Kandríková, Katarína Soyka, Veronika Inglotová, Petra Neomillnerová, Richard Zamec, David P. Stefanovič, Mercedes, Veronika Planková, Alexandra Pavelková, Roman Kulich, Janko Iša, Jaroslav Marko, Václava Molcarová, Maroš Horváth, Denis Bím, Ľuboš Bebčák, Veronika Salášková, Matúš Veselý, Ingrid Rudavská, Dodo Hanes, Mark E. Pocha, Juraj Červenák, Zuzana Droppová, Anton Stiffel, Marek Slabej, Matúš Mikšík, Ivan Pullman, Michal Jedinák, Karel Doležal, Josef Horký, Jan A. Braun, Petra Slováková, Ondrej Trepáč, Joe Zivák, Milan Jovanoči, Andrej Jáchim, Tomáš Dostál, Soňa Košičiarová, Veronika Košičiarová, Ladislav Orosz, Peter Šufliarsky, Lukáš Herma, Hanina Veselá, Lenona Štiblaríková, Miloš Ferko, Martin D. Antonín, Martin Paytok, Dušan Valent, Hortenzie Quru, Tomáš Přidal

Ilustrátoři: Dandy Bodišová, Jitka Šenkeříková, Brian Terrero, Bea Tomash, Eva Mária Ondová, Petra Slováková, Martin Cuco Luciak, Gabriel Kurak, Jakub Lenart, Peter Šufliarsky, Pavol Bratský, Lucia Kroneislová, Adam Pipiška, Ingrid Rudavská

Katarína Soyka: Vlčí brat

Fantasy román slovenské autorky

brožovaná, obálka Bea Tomash, 224 stran, cena 4 eura (přímo u nakladatele), vydáno v září 2013

Fantasy, ve které se bojuje, čaruje a ne každé zvíře má jen jednu podobu. Čarodějnice Zuna utíká z rodné vesnice a před svými pronásledovateli se ukryje v lesích, kde potká toulavého psa. S jeho pomocí najde útočiště u stařeny a jejího vnuka Rovena. Ovšem záhy se zaplete do místního sporu a ani její magie jí proti mocnému čaroději Korchovi není příliš platná. Upadá do zajetí a odhaluje Korchovo děsivé tajemství. Poté však využije zájem ze strany místního krále a přitom balancuje na hraně mezi láskou a bojem o holý život.

Lenona Štiblaríková: Astrálny pútnik

Science fantasy román slovenské autorky

brožovaná, obálka Bea Tomash, 624 stran, cena 11 eur (přímo u nakladatele), vydáno v říjnu 2013

Vesmírný poutník Constantin zkoumá svět na druhé straně černé díry, kde objevuje Bytosti. Sám se jim však rovněž odhaluje. Od uvěznění na opačném konci světa ho zachrání jen smlouva s velitelem tajné mimozemské stráže – Arginem. Dokáže Constantin předstírat zdání běžného života na Zemi a přitom uspokojovat vzrůstající požadavky Bytostí? Argin žádá čím dál víc, ale Constantin nehodlá pozemská tajemství vyzradit. Má však vůbec na výběr? Potřebuje plán a v tajných službách se vždy nějaký najde…

916 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Autor | Aktuality | Sobota 12 Říjen 2013 7.45

Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami v žánru vyznávají za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich tak věhlasné osobnosti zaujalo? V premiérovém článku naší nové série jsme požádali Vilmu Kadlečkovou, Tomáše Němce a Jiřího W. Procházku o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít ani tak o knihy, které pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

VILMA KADLEČKOVÁ DOPORUČUJE

Vybrat jen tři knihy je zatraceně těžké. Na prvním místě by byla bezkonkurenčně Duna a pak zřejmě něco od Ursuly K. Le Guinové, Orsona S. Carda či Teda Chianga; ale to jsou věci, které všichni znají. Radši se zkusím soustředit na tituly, u kterých je menší pravděpodobnost, že o nich napíší ostatní.

KAROLINA FRANCOVÁ: ZRÁDCE

S touto libereckou autorkou jsme na podobné vlně a bavilo mě prakticky všechno, co napsala. V jejích knihách mám povícero oblíbených hrdinů (samých temných a démonických) a těžko se rozhoduji, který román mám nejradši (mohu ještě zmínit třeba Život je rafinované peklo, což je text, který mě svého času přinutil přehodnotit rozhodnutí, že definitivně skončím s psaním fantastiky). Ale nakonec za nejuhrančivější dosud vydanou Karolininu knihu pokládám právě Zrádce. Je tam sci-fi kolorit, mírně úchylný svět, mimozemská civilizace založená na náboženství a strašné dilema (a rozhodnutí) hlavního hrdiny. Román má zajímavou kompozici a znepokojující vyznění a rozhodně stojí za přečtení.

TONKE DRAGTOVÁ: PLANOUCÍ LESY VENUŠE

Nemůžu nezmínit největší lásku svého dětství. Někdy ve třinácti letech jsem téhle knize naprosto propadla. Asi rok jsem četla pořád dokola jenom ji (až měli doma obavy o mé duševní zdraví). Celé stránky jsem uměla zpaměti. Příběh je jednoduchý, skoro archetypální: je tu pozemská základna a nebezpečná planeta, průzkumník, který neposlechne rozkaz, a pak jeho první kontakt s cizí civilizací a probuzení telepatických schopností (což vydatně naruší vztahy s ostatními lidmi). Tak tohle byl můj bildungsromán. Kromě obsahu mě uchvátila i forma – rytmus toho textu, melodie vět (což je legrační, když se vezme v úvahu, za jakých okolností vznikal překlad: byla to školní práce kroužku studentů). Mám obavy, že právě tahle kniha mi nějakým fatálním způsobem přeformátovala mozek a vyryla do něj dráhy, ve kterých se pohybuju dodnes. Pomohla mi najít životní téma i styl. Už se ji nikdy znovu neodvážím otevřít, protože myslím, že dnes by to bylo obrovské zklamání; ale komu je tady třináct a ještě se nenechal naformátovat Harrym Potterem, může to jít zkusit!

VÁCLAV BARTUŠKA: POCHYBNOST

Asi se to moc neví, ale odborník na jadernou energetiku a seriózní autor knihy Polojasno (vzpomínkové publicistické knihy o vyšetřování událostí 17. listopadu 1989) napsal taky zvláštní psychologicko–fantaskně–hororovou novelku. I ta je o psychotronice, stejně jako Planoucí lesy Venuše, ale pohled na věc a celkové vyznění je úplně jiné. Pochybnost je příběh senzibila v porevolučním Česku. Civilní, neokázalý – ale naprosto drtivý. (Mně se tedy zadřel až někam do kostí.) Začíná tou nejbrutálnější možnou scénou: na dětské onkologii. A na dalších stránkách se to věru nelepší. Je to tenká knížka, dá se přečíst za dvě tři hodinky, ale pak je třeba počítat s poměrně dlouhou rekonvalescencí.

TOMÁŠ NĚMEC DOPORUČUJE

ONDŘEJ NEFF: PÁN MODRÉHO MEČE

Kniha, která byla na úplném počátku. Četl jsem ji asi desetkrát, patnáctkrát? Na to, jaký je Ondřej Neff ortodoxní scifista, je tahle sci-fi mnohem víc fantasy, než by se mohlo na první pohled zdát: chlápek s kouzelným mečem a proti němu jednotka prakticky neporazitelných nepřátel a podivuhodných (mechanických) tvorů, to vše v barvotiskových kulisách osídleného Marsu. Jak to, že ještě nevyšel omnibus celé tetralogie s kongeniálními ilustracemi Miroslava Schonberga?

JIŘÍ W. PROCHÁZKA: KEN WOOD A MEČ KRÁLE D’SALA

Kniha, která dokončila to, co Pán Modrého meče začal. Připadal jsem si jako ve sporťáku, jehož řidič se opravdu nebojí dupnout na plyn. Vše v tomhle románu je tím správným pulpovým způsobem naddimenzované: armády jsou mnohatisícové, meče kouzelné, hrdinové nepřemožitelní (nebo si to aspoň myslí), ženy překrásné a konflikt mezi Dobrem a Zlem si nevystačí s jednou uprděnou říší, nýbrž potřebuje hned celý Vesmír. Co byste taky chtěli od JWP, přezdívaného buldozer české fantastiky?

JAROSLAV MOSTECKÝ: LARS, ŠŤAVNATÁ LEBKA

Kniha, která potvrdila, že mé nerozvážné mladické literární kroky vedou správným směrem. Pokud by se vybíralo TOP TEN historických fantasy, Mosteckého druhý díl Vlčího věku by figuroval na těch nejvyšších příčkách. Tady funguje naprosto všechno: detailně prokreslené drsné prostředí, osudové činy hrdinů, s nimiž se život vážně nemazlí a draci, ze kterých jde opravdu strach. Jak to, že ještě nevyšlo vázané vydání celé trilogie, moučkové?

JIŘÍ W. PROCHÁZKA DOPORUČUJE

WILLIAM GIBSON – NEUROMANCER

Kyberpunková bible, o níž bylo už napsáno všechno. Kdo dosud nečetl tenhle základní kámen současné science fiction, prosím, nechť ať klidně zanechá čtení těchto vět a běží si jej jakýmkoli způsobem sehnat. Pokud možno legálním způsobem, i když hlavními (anti)hrdiny jsou hackeři, kteří se živí krádežemi – nejen programů. William Gibson šokoval literární svět nejen příběhem, prostředím a hutnou zápletkou, ale zejména dravostí jazyka, slangem, novotvary, básnivým textem a zároveň přímočarým punkerským šílenstvím. Před Neuromancerem jsem přečetl stovky scifáren, Vernem a Poem počínaje, přes zlatý věk angloamerické hard SF, psychologickou a sympaticky experimentující Novou vlnu, nu a v rámci našeho Východního bloku i ruské mistry Strugacké či polského vědeckofantastického Velekněze Lema, ale Gibsonův Neuromancer mě opravdu dostal. Příběh o začínajícím hackerovi a jeho podivuhodné bojovnici v koženém sexy oblečku s vystřelovacími chromovanými nehty a voperovanými zrcadlovkami na očích jste možná viděli. Ten film se jmenoval Matrix a režiséři Wachovští jej ideově i výtvarně (a nutno říct, že nádherně) obšlehli z Neuromancera, včetně věčně ponuré atmosféry, slangově-ajťáckého názvosloví, básnivé obrazotvornosti a technologického obrazoborectví. A samozřejmě včetně hlavních hrdinů. Neo a Trinity byla pouze nová jména hrdinů, kteří si to kyberprostorem svištěli o dobrých patnáct let dříve; a byli to ti praví, původní kyberfrajeři, divoká Molly a vyvolený Case. Welcome to the Real Cyberpunk!

NEAL STEPHENSON: SNÍH

Od roku 1984 se toho ve světové žánrové literatuře (nemluvím o mainstreamu, tam kromě děl Pánů Spisovatelů Eca a Marquéze vznikaly povětšinou srágory, což se děje dodnes) odehrálo hodně. Nebudu tu ale nahrazovat encyklopedii. Nedá mi však, abych vám nedoporučil další přelomovou věc, a to Snowcrash od spisovatele, jenž dokázal rozšířit a zdokonalit nejen odkaz kyberpunkových Otců, ale například svým Diamantovým věkem nebo Kryptonomiconem ukázat čtenářům, jak kvalitně, chytře a přitom (Pozor! Pro pseudointelektuály nyní přijde sprosté slovo…) napínavě podat i mnohovrstevnaté příběhy s několika plány v plánech. A s živými lidmi. Ale zpátky ke Sněhu – tenhle ekvilibristický literární kus v sobě obsahuje v jediné knize to, co se v nekonečných pentalogiích a dekalogiích řeší (a mnohdy neúspěšně) na tisících a tisících stránkách. Má přímočarý tah na branku, punkově strohý děj, vymazlené, ale nenudící detaily, pompézní popisy (plovoucí města o desetitisících propojených lodí), uvěřitelnou a jasně podanou psychologii postav a hlavně (Pozor! Pro rozumprdy další sprosté slovo…) čtivost, čili neuvěřitelnou lehkost vnímání stvořeného světa. Jděte do toho!

FRANK MILLER: SIN CITY

Mistr Miller nejprve šokoval komiksový svět Návratem temného rytíře, aby pak sérií příběhů ze Sin City ukázal úplně všem (a nutno říct, že i velice kvalitním komiksovým scenáristům a výtvarníkům), kdopak že je na světě nejlepší. Nepotřeboval k tomu ani kouzelné zrcadlo a ke všemu mu k tomu stačily jen tři barvy – bílá, černá a červená (pardon, ve Žlutém parchantovi ještě žlutá). Máte rádi drsnou školu detektivky? Máte rádi nejdrsnější školu detektivky? Tak vězte, že vše, co jste doposud četli nebo viděli, se nevyrovná atmosféře Sin City, uhrančivé jednoduché kresbě, velkoformátovým obrazům černobílých mříží nebo slzy v ženském oku. A dialogy, ty dialogy! Bože! Frank Miller musí mít smlouvu s literárním zásvětím, protože je musí tvořit ruku v ruce (duší v duších) s kmotry hard-boiled school, panem Chandlerem a panem Hammettem.  Víte, co je největší hřích? Nenavštívit Město hříchu! Sin City čeká jen na vás. A věřte mi, už ho neopustíte.

1 663 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Na slovíčko se spisovatelkou Vilmou Kadlečkovou (rozhovor)

Autor | Aktuality | Úterý 25 Červen 2013 7.45

Vilma Kadlečková je jednou z nejosobitějších autorek fantastiky na domácí scéně a jako jedna z mála se svými kratšími pracemi uplatnila i na anglo-americkém trhu (její povídky vyšly jak v americkém F&SF, tak i v britském Interzone). Je také poměrně úspěšnou sběratelkou literárních cen, což jí samozřejmě mezi ostatními autory fantastiky moc přátel nepřineslo… Vyhrávala v Ceně Karla Čapka ještě v době, kdy šlo o nejprestižnější domácí ocenění, a v posledních letech zase vítězí v cenách Akademie SFFH. Letos se po letech čekání dočkáme jejího nového románu a rovnou půjde o úvodní díl pozoruhodné pentalogie Mycelium, což je projekt, jenž na sebe ještě před vydáním zaslouženě poutá zvýšenou pozornost…

portrét autorky Richard Klíčník

Jako autorka fantastiky jsi u nás dobře známá, ovšem Mycelium se jeví jako tvé dosud nejambicióznější dílo. Na co se mají tvoji čtenáři připravit a v čem se sága liší od tvých předchozích prací?

Bylo by vhodné připravit se na smrt na oltáři. Pak už to půjde samo.

Nevím, jestli je Mycelium ambiciózní. Ono je především pekelně dlouhé (všech pět knih má dohromady dva tisíce stran), a to pro autora znamená, že musí zalézt do nory a psát a pár let o něm není slyšet. Mezitím ztratí publikum a začíná od nuly. Takový pokus má člověk jeden za život (uznávám, někteří borci třeba dva). Pak už mu asi nezbývá než tomu projektu aspoň trochu věřit. Takže: Mycelium je skvělýýýýý!

Pokud jde o návaznosti: je to příběh z argenitového vesmíru, čili kdesi v pozadí se krčí reálie z mých předchozích knih; ale zároveň mezitím uteklo tolik času, že jsem se od svých pradávných románů o Fomalhiwě duševně dost vzdálila. Děj se odehrává na Zemi v poměrně blízké budoucnosti. Lidi žijí v zásadě jako my, mají podobné starosti (zaměstnání, šéf, láska, fóbie z telefonování, jídlo…) a celé je to mnohem civilnější. Oproti Fomalhiwě ubylo argia~lujské všemocnosti a chladného patosu. Zůstalo to, co lidem zůstane vždycky, když včas neutečou: ironie a totální bezmocnost.

ilustrace na obálce Tomáš Kučerovský

Ale drama samozřejmě nechybí. V Myceliu je hrdina: umírající muž, který zarytě a s jízlivostí čelí svému osudu a z posledních sil se ještě snaží ne sice vysloveně zachránit svět, ale aspoň jednu zásadní drobnost v něm změnit. Prát se neumí a na střílení je líný, ale zato má hluboké znalosti a pár temných tajemství. K tomu se přidávají houby. (Zájem o zahradní architekturu mě totiž přivedl k nemocem rostlin, k tracheomykóze, což je stav, kdy vodivými pletivy stromu prorůstá mycelium parazitických hub.) Co kdyby existovaly mimozemské houby, které nežijí jen tak v nějakém smrku, ale v lidské krvi? Tak vznikla Pětice posvátných drog, což mi umožnilo temná tajemství našeho hrdiny trochu blíže specifikovat.

A nakonec přišli Össeané (jako vždy k hotovému, shrábnout, co se urodilo). Ti mě brutálně napadli po událostech jedenáctého září 2001. Jaké by to asi bylo, kdyby fanatici z nějaké silně teokratické mimozemské civilizace (nazvěme tu planetu třeba Össe) bydleli hned ve vedlejším domě? My máme multikulturalismus a oni zase myceliální technologie, čili je nemůžeme jen tak pochytat, zavřít nebo postřílet. Musíme s nimi žít. Jejich náboženská praxe připomíná výše zmiňovanou předlohu (mají Církevní právo, Církevní policii a na své dogma jsou poměrně hákliví), ale víra sama je tak trochu aztécká. Krutý bůh Akkütlix vyžaduje lidské oběti. V každém chrámu stojí oltář. A Pozemšťané si už zvykli, že když je s tím nějaký průšvih, tiše se to zamete buď pod koberec, nebo rovnou do kádě s houbou. Zásadní otázka vesmíru, života a vůbec zní – na kolik pokrytectví máme ještě žaludek?

Románová sága Mycelium vznikala poměrně dlouho a nějaký čas hledala nakladatele. Prozradíš nám pozadí vzniku série a peripetie kolem jejího vydání?

Trvá to už dvanáct let, což je nejspíš důkazem mého totálního šílenství. Smutné na tom je, že rukopis byl z větší části hotový už v roce 2006 (tehdy se celá sága jmenovala Jantarové oči a zbývalo dopsat polovinu pátého dílu). První díl se dostal k jistému redaktorovi (ani ne ode mě, nýbrž od jednoho z betačtenářů). Následoval telefonát jako z pohádky (Je to úžasný, Jantárky určitě chcem, a nabídnem je hned taky do Ameriky a do Němec!), a po něm pekelné ALE (…ale je to moc dlouhý, mělo by se to zkrátit na dva díly).

Rozroste se příští rok Vilmin zvěřinec prestižních domácích ocenění?

Jsem holka poslušná. Začala jsem přeskládávat a krátit. Kdo někdy rekonstruoval starý dům, ví, o co je to úmornější a nákladnější než stavět na zelené louce. Scény, které postupně gradují a spějí k vyvrcholení, je dost těžké najednou uspořádat tak, aby spěly někam jinam. Po dvou letech zoufalého šíbování papírků na koberci jsem to docela vymyslela – ale jak se ukázalo, mezitím mi nějak zázračně vylepšily reputaci čtenářské ohlasy na novelku, napsanou v mezičase, a následkem toho se instrukce změnila: Tak ne, dílů bude přece jenom pět! Než jsem stihla pořádně propadnout radosti, přišel rok 2009 – a krize. Pět dílů bychom asi v dnešní době nedokázali dotáhnout do konce. Nešlo by to na tři? Ale bylo by lepší pojmout to víc jako mainstream a sci-fi linii z toho úplně vynechat. Stejně už na tebe scifisti dávno zapomněli. Se skřípěním zubů jsem osekala, co ještě zbylo. V květnu 2010 byla kniha vysázená a po korekturách. Načež přišla poslední tečka: Ehm… my jsme si to ještě znovu přečetli, a nějak to nedrží pohromadě… Ó ano. S tím jsem ovšem nemohla nesouhlasit. Mně se to nelíbilo taky.

S nakladatelstvím jsme se nerozešli ve zlém (vydali mi od té doby dvě knihy) a zpětně jsem upřímně ráda, že osekaná verze nevyšla. Vrátila jsem se k původnímu rukopisu a během dalších dvou let jsem ho přepsala znovu – tentokrát tak, aby tam bylo víc sci-fi a mystiky a aby se to líbilo hlavně mně. Název, který se potácel kdesi mezi středoškolačkou a vlkodlakem, se změnil na Mycelium (protože Podhoubí smrti už si zabral ďábelský padouch JWP). Pokládám za malý zázrak, že se to líbilo i v Argu a vzali to, jak se u nich říká, na palubu.

První díl tedy vychází u nakladatelství Argo a už dnes vzbuzuje velká očekávání. Přesto pojďme k následujícím svazkům. Kolik jich bude a můžeš letmo nastínit vývoj, kterého se v nich dočkáme?

Pět. Vystupuje tam Pětice posvátných drog – čili je pět knih, každá nazvaná po příslušné houbě. (Moje maniakální obsese číslem pět zachází tak daleko, že každá kniha má pět krát pět kapitol, a při sazbě se zvažovalo číslování stránek v pětkové soustavě.) Každá kniha má vlastní zápletku, která se vyřeší a na konci uzavře, ale děj zároveň představuje stupeň ve vývoji celého příběhu. Díly na sebe bezprostředně navazují a tvoří jednolitý příběh (ve smyslu antické jednoty času, místa a osob); osazenstvo se sice trochu mění v důsledku odúmrti, ale v čase příběhu uplynou asi čtyři… ne čtyři, PĚT! – měsíců.

Mnohem víc informací najdete na stránkách věnovaných projektu Mycelium!

1 157 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Fantastika na českém trhu – rozhovor s J. Hlávkou a M. Lincem 2/2

Autor | Aktuality | Pátek 15 Červen 2012 8.00

Jan Hlávka a Míla Linc patří mezi nejvýraznější nové tváře současné fantastiky a jejich tvorbu jistě není třeba představovat (Lince znáte i ze stránek časopisu a Hlávka se na nich ukáže co nevidět). Aktivní jsou ovšem i v jiných oblastech a patří tak k nepřehlédnutelným postavám fantastické scény. Mají toho tedy mnoho společného a v lecčem se jejich názory shodují. Stejně tak se ale v mnoha věcech rozcházejí. Bude tedy zajímavé sledovat, kde a v čem se shodnou či neshodnou v obsáhlé diskusi o současné situaci na českém trhu s fantastikou, kterou jsme pro její rozsah raději rozdělili do dvou článků. Čtenáři internetových stránek časopisu XB-1 pak mají šanci zapojit se a přijít s vlastními názory a postřehy, které budou jistě zajímavým doplňkem…

Agent X-Hlávka si potrpí na soukromí (skrývá se před proslulým řezníkem z Bruntálu).

Co je podle vás „komerce“, pokud jde o žánr, který je obecně vnímán jako komerce celkově? Kde je uvnitř fantastiky hranice mezi nekomerční a komerční tvorbou?

JH: Neumím posoudit. Knih už vychází tolik a času na čtení je tak málo, že nezvládám přečíst takovou část produkce, abych si na to udělal jasný názor. Také se jako čtenář trochu vyvíjím, třeba dnes více ocením věci, které by mě před deseti lety určitě nenadchly. A jak jsem napsal výše, jako autor komerci či nekomerci díla neřeším vůbec. Na druhou stranu, stále mám pocit, že mnozí autoři i díla řazená třeba do New Weird jsou přeceněna a odbytý příběh je jen balen do „módně intelektuálního stylu“, aby byl atraktivnější právě údajnou nekomercí. Ovšem psát nekomerčně ještě neznamená psát dobře. Není to žádná záruka kvality.

ML: Sleduji víceméně jen českou scénu – nestíhám sice číst všechno, ale aspoň se mi daří trošku udržovat přehled toho, co vychází. Myslím, že slovo komerce v tom hanlivém vyznění u nás moc nekvete. Samozřejmě, čtenářů si musíme hledět, ale mám pocit, že žádný autor nenapíše upírskou zamilovanou povídku jen proto, že je to „in“. Pokud už se k něčemu takovému odhodlá, pokouší se to udělat jinak, lépe. Příkladem může být třeba Mark Stone, který je čistou komercí a přesto se většina autorů pokoušela napsat to jinak a lépe než originál; anebo antologie Legendy: Draci, kam spousta autorů napsala povídky, kde skoro žádný drak nebyl – aby těch draků nebylo v té knížce moc. Mám pocit, že si něco takového ani dovolit nemůžeme – nám to čtenáři prostě nesežerou.

Mnozí autoři i díla řazená třeba do

New Weird jsou přeceněna.

Zajímavé, skutečně tu nemáme „komerční“ tvorbu? Co třeba vlna historické fantasy inspirovaná Andrzejem Sapkowskim nebo řada „kulhánkovin“?

ML: I já píšu občas historickou fantasy – a že bych to dělal za účelem svezení se na vlně, to nevím. A do téhle chvíle jsem nad tím takhle ani nepřemýšlel. Stejně tak si myslím, že to mají i ostatní autoři. Píší to, co je baví, a snaží se to dělat co nejlépe. A myslím, že k tomu, co se děje na západě nebo v jiných žánrech, máme hodně, hodně daleko. Četl jsem teď pár dívčích románů (práce knihovníka mne občas zavede do nečekaných končin) a to by fanoušci fantasy teprve koukali, co za zvěrstva se u nás vydává. K takovéto komerci máme ještě hodně, hodně daleko.

JH: Co se týče „kulhánkovin“, nejsem jejich fanoušek, ale nemyslím, že by jich bylo zas tolik. Kromě samotného Kulhánka tu máme koho? Napadá mě jen Moudrý a Kotleta. Mirek Žamboch nebo JWP mají myslím trochu jiný styl a Štěpána Kopřivu bych tam taky úplně neřadil. „Kulhánkoviny“ byly možná Asfalt a Zabíjení, ale co jsem slyšel – ještě jsem neměl možnost číst – tak Holomráz je už něco docela jiného. Čili to máme kolik, tři nejvýš čtyři autory? A historická fantasy na tom bude zhruba podobně. Takže ano, vážně bych neřekl, že je tady nějak zvlášť silná „komerční tvorba“. Většina autorů prostě píše, co se jim líbí, a tak je to správně.

Četl jsem teď pár dívčích románů

a to by fanoušci fantasy teprve koukali.

A co nakladatelé? Těm se u nás často vytýká, že se neumějí chovat komerčně. Mám na mysli stížnosti na nedostatek propagace či jejich zaslepenost ve věci elektronických knih. Jaký názor máte na chování žánrových nakladatelství u nás?

ML: Velké firmy mají velké prostředky. Nakladatelství „jednoho muže“ jsou na tom hůř. Samozřejmě by se mi líbilo, kdybych ke každé knížce měl domluvené turné po republice se čtením, vystupováním v televizi apod., ale také chápu prostředky svého nakladatele, který už na tohle nemá ani finance, ani kapacity. Naštěstí mě propagace vcelku baví, stejně jako vymýšlení různých způsobů, jak o knize dát vědět – někdy tak pomáhám dělat propagaci i „konkurenčním“ knihám nakladatelství, ale ani na tenhle koníček nezbývá skoro žádný čas… Je to kompromis mezi dobrou knihou a dobrou reklamou, který mi vyhovuje a rozhodně bych neměnil. Ale záleží na tom, kdo je jak s kým spokojen a jak se mu s kým spolupracuje. Zkušenosti u jiných nakladatelů byly zajímavé, ale vždycky se rád vrátím do „rodného hnízda“, protože vím, že tam mi bude nejlíp. A že nevydává elektronické knihy? No a? V pekařství taky nebudete chtít šunku… Tedy, podle toho, jak se někteří čtenáři chovají, tak asi ano.

JH: Jenže prodavač v pekařství většinou netvrdí, že každý, kdo po něm zcela slušně chce šunku, je zloděj a nevyhání ho z krámu málem klackem. Nelže, že 97% šunek, co mají lidé doma v ledničkách, si nakradli. A neodmítá prodávat housky pekaře, co se jenom odváží říct, že mu šunka chutná. Tohle už je zcela jiný druh chování, které jde za hranici obyčejné slušnosti – vůbec nemluvě o dalších nakladatelích, kteří třeba volají, že je nutno v zájmu ochrany „pravých“ knih cenzurovat Internet. To už mi připomíná hasiče toužícího po uzákonění pyromanie.  Co se propagace týče, chápu, že v našich podmínkách nelze dělat zázraky. Víceméně jsem spokojený s tím, co mám, už jen proto, že mně nějak nejde „samochvála“, asi nemám tolik sebedůvěry. Ale samozřejmě, lepší to může být skoro vždycky.

ML: Myslím, že Honza to vidí jen ze své „ebookářské“ pozice. Pokud bych tento hypotetický příklad rozvedl dál, tak v okamžiku, kdy do pekárny začnou chodit řezníci a nebudou hledět na to, že v pekárně nejsou chladicí boxy a budou kvůli tomu obviňovat pekaře, že je zabedněnec a pitomec a to veřejně, začne jim oplácet stejně. Je fakt, že tu jsou dva vyhraněné tábory – a stejně, jako se Honzovi nelíbí tenhle přístup, mě se zase nelíbí přístup ebookářů, se kterými jsem měl i já konflikty, a kteří dokáží být stejně radikální. A osočení, že „můj“ nakladatel odmítá vydávat komukoliv, kdo má rád elektronické knihy, je naprostý nesmysl, který se v poslední době objevil v několika diskuzích – kdyby to byla pravda, musel bych si hledat jiného nakladatele.

JH: Ty si ho hledat nemusíš – máš stejný názor jako náš pekař „sám od sebe“. Sytý hladovému nevěří. Mohu tě ale ujistit, že třeba to, čemu říkáš naprostý nesmysl, se skutečně stalo. Není to žádná fikce ani pomluva. Ale pokud ti spolupráce s tvým pekařem vyhovuje, věřím, že dokud s ním budeš souhlasit, nebudeš mít problém a přeji ti to. Dál bych už tuto věc raději nerozváděl, i když mám chuť ještě leccos dodat…

Velké firmy mají velké prostředky.

Nakladatelství „jednoho muže“ jsou na tom hůř.

Jak vidíte budoucí vývoj SF/F časopisů? Bude podle vás vzrůstat důležitost online magazínů na úkor papírových časopisů tak, jako je tomu ve vyspělém zahraničí? Bude připravovaný vstup časopisů XB-1 a Pevnost na elektronický trh slavit okamžitý, nebo spíše jen postupný úspěch?

JH: Čtenáři SF jsou obecně určitě příznivěji nakloněni technickým novinkám a moderním vymoženostem. Věřím, že elektronická verze XB-1 i Pevnosti bude úspěšná. Možná ne okamžitě, ale bude. Multimediálním obsahem si až tak jistý nejsem – i já striktně odděluji oblast čtení a oblast „další zábavy“. Pochybuji, že by se mi chtělo to nějak míchat, nebo dokonce platit za nějaký „multimediální obsah“ ve chvíli, kdy si chci prostě a jenom číst. Čas ukáže. Každopádně věřím, že za deset let budou knihy v elektronické podobě dominovat trhu, byť ty „skutečné“ papírové jistě zcela nevymizí. Nic dalšího si raději předvídat netroufám – mám už zkušenost, že jako prognostik bych se opravdu neuživil.

ML: Časopisy na tom budou vždy lépe než knihy – ostatně většina lidí už dnes noviny nekupuje, ale sjíždí je na Internetu. Navíc mají výhodu právě multimediálního bonusu – vizionářsky to odhaduji tak, že klasické knihy zůstanou klasickými knihami, a co bude elektronické, bude založeno právě na interaktivním obsahu, videích a dalších bonusech. Dojde k jakémusi propojení filmu, knihy, časopisu a hry. Po počáteční panice si dneska myslím, že trh s papírovými knihami se během nejbližších několika let nezmění. Samozřejmě, může přijít ten očekávaný konec světa a všechny tyhle vize skončí v prachu vesmíru.

Myslím, že trh s papírovými knihami

se během nejbližších několika let nezmění.

Nakonec si neodpustím tradiční otázku. Co pro čtenáře připravujete do budoucna? Můžeme se těšit na něco nového?

ML: Je toho hodně. Dopsal jsem svůj díl JFK, který by měl vyjít ještě letos, dopsal jsem další román ze světa Černého hvozdu, který vyjde na začátku příštího roku, když se vše podaří. Teď jsem uprostřed historického románu o Žižkovi, což je sice krok pryč od fantastiky, ale projekt je natolik zajímavý, že se do něj nořím stále hlouběji a hlouběji. A kromě toho by měl snad vyjít v elektronické verzi Mark Stone, a když se zadaří, tak k dalšímu vyhlášení soutěže Sauronovo pero a Gandalfovo brko vyjde elektronická kniha s rozšířeným seriálem Hrdinové třicetileté války, se kterým se mi loni povedlo zvítězit. A nějaké ty povídky a…. a myslím, že toho je už takhle až až!

JH: V mém případě je toho o maličko méně, protože píšu spíš pomalu. Měla by mi vyjít povídka v XB-1, kterou jsem napsal společně s jednou začínající autorkou. Pár dalších povídek, mých vlastních, je v plánu či už odevzdaných, ale přijetí dosud není potvrzeno. Ale hlavně se letos těším na ukončení první části velkého projektu, na kterém spolupracuji s Janou Vybíralovou už asi dva roky. Probíhají závěrečné korektury – a už teď mám trému jak pes.

Úvodní část rozhovoru najdete zde.

973 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora