Osmdesátá léta, vyznačující se tvůrčí odvahou, vděčila za svou otevřenost ve filmovém průmyslu nejen nástupu VHS, ale i prvním velkým "blockbusterům", které ve svých spanilých jízdách kinosály předváděly producentům, kolik je možné na audiovizuálním umění vydělat. Byla to éra Nového Hollywoodu, odvážné evropské produkce, ale i tvůrců z destinací, kde se filmový průmysl teprve rozvíjel. Na retrospektivní cestě Pozoruhodných počinů jsme vysledovali nejen začátky různých subžánrů, zmínili jsme i počátky fantastiky na televizních obrazovkách, ale i ojedinělá díla, která posouvala filmový jazyk nejen v technických řešeních o krok dál. V osmdesátých letech ovšem vrcholilo také "zlaté" období pro žánr hororu...

Už název knižní řady Moderní díla fantasy vzbuzuje u mnohých různá očekávání, spojíte-li ho s dobrou pověstí knih nakladatelství Laser-books, pak je kritický přístup ke všem knihám, jež nejsou s nadsázkou alespoň "přelomové" zcela očekávatelný. Služebník temného boha přelomovou fantasy není, ale čtivou a zajímavou pro příznivce žánru snad ano. John Brown se ovšem nesnažil napsat pouze řemeslně dobrou knihu, ale především příběh, který svou invencí možná neohromí, ale neměl by ani zklamat, jak je tomu mnohdy u současných fantasy bohužel zvykem. Série navíc disponuje originálními obálkami výtvarníka Raymonda Swanlanda, kterého u nás známe například díky obálkám ke knihám Glena Cooka, a jehož styl je zcela nezaměnitelný a bezesporu atraktivní...

Obsah čísla 4/2012

Šéfredaktor: Vlado Ríša

Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Jiran

Redaktor: Martin Šust

Datum vydání: 5. 4. 2012

Vydavatel: Konektor XB1 s.r.o.

Hanka Vranová patří k nejmladší autorské generaci. Přestože je při osobním setkání nenápadná a tichá, její texty působí jako výbuch gejzíru – jsou plné energie a milého šílenství. Publikovat začala již ve školních časopisech, školních sbornících či ve sbornících ‚normálních‘ literárních soutěží. Co se fantastiky týče, tak ve fanzinu Imladris publikovala pár básniček a komiksů, zaslané do soutěže O lahvičku miruvoru. Ve Vidoucích se s povídkou "Monstruoz Cirkus" probojovala v roce 2009 mezi nejlepších pět a dodnes ‚visí‘ na internetu. Největších úspěchů dosáhla teprve nedávno. V roce 2010 se její povídka "Bloody Mary" objevila ve sborníku Kadeti fantasie a s povídkou "Dračí pech" se probojovala do mohutné antologie Legendy: Draci.

Tento týden vám vedle temnými mýty opředené Vrány představujeme i další legendární komiksové dílo - Arzach nedávno zesnulého Jeana "Moebia" Giraurda. Soubor krátkých povídek představuje tichého válečníka, jenž na hřbetu pterodaktylu se podobajícího stvoření prolétá zvláštní, snovou krajinou. Netradiční dílo se poprvé objevilo na stránkách francouzského komiksového časopisu Métal Hurlant a mělo velký vliv na francouzský komiksový průmysl. Arzach a jeho pterodaktyl se navíc stali jedním z rozpoznávajících znamení známého komiksového tvůrce. Fantastické výjevy zachycené působivou kresbou jednoho z nejpozoruhodnějších světových výtvarníků rozhodně stojí za pozornost a kniha je tak významným příspěvkem edice Mistrovská díla evropského komiksu.

Kolik knih za svoji profesní kariéru Alan M. Clark ilustroval nebo pro ně alespoň vytvořil obálku? Podle Internet Speculative Fiction Database je to přes 250 publikací. A také byl za svou píli odměněn řadou ocenění, například v roce 1994 World Fantasy Award pro nejlepšího výtvarníka a během let ještě čtyřmi Chesley Award. Nominací nasbíral mnohem víc, a to nejen za ilustrátorskou práci. Vrhnul se totiž i na psaní - zatím vydal pět románů a jednu výtvarnou knihu The Paint in My Blood. Ta byla nominována v roce 2005 na cenu Locus, ve stejném roce byl jeho román Siren Promised nominován i na Cenu Brama Stokera. Tímto bombastickým (a přesto neúplným) výčtem úspěchů jednoho z nejznámějších současných výtvarníků začíná dnešní část našeho seriálu.

Být vámi, pak při otázce, zda znáte kultovní trilogii Smrtelné zlo (1981-1992) režiséra Sama Raimiho, bez váhání znalecky pokývnu a pokud snad nevíte, která bije, pak si při nejbližší příležitosti doplňte vzdělání. Koncepce "studenti jedou pařit do hlubokých lesů, něco se stane a oni jeden po druhém umírají" je už dnes řádně provařené klišé a musíte být blázni, abyste si troufli na tohle téma vytvořit něco originálního. Ovšem tvůrcům filmu The Cabin in the Woods (2012), jenž má světovou premiéru už 13. dubna odvaha očividně nechybí. A aby také chyběla, stačí je jmenovat: Scénář mají na svědomí Joss Whedon (tvůrce seriálů Buffy, Firefly a Angel) a Drew Goddard (ten se podílel na projektech Buffy a Angel či na Abramsových Alias a Ztraceni, sám má pak na svědomí Monstrum).

Původně se pod hlavičkou Knižního klubu očekával Wilsonův román Robocalypse, ovšem ten se nakladatel dost možná rozhodl odložit až na příští rok, kdy se v kinech objeví filmové zpracování v režii Stevena Spielberga. Místo toho se nám stoupající hvězda literárního nebe s doktorátem z robotiky představí svým románem pro mládež Chlapec a jeho robot (2011), který sice nevzbudil tak bouřlivé ohlasy jako starším čtenářům určená Robokalypsa, ale zklamat by určitě nemusel. Zvláště pokud ho využijete k výchově budoucích čtenářů žánru, což je samozřejmě činnost kromobyčejně záslužná (moderních science fiction pro malé čtenáře není na trhu zrovna dostatek). A tak nezbývá než knihu doporučit jako nadmíru vhodnou četbu dětem před spaním a těšit se na věci příští...

Ceny Akademie SFFH se každoročně udělují už od roku 1995, ovšem v současnosti prošly další plánovanou revizí. Sedmnáctý ročník přináší nejen osvědčené kategorie, ale i množství změn. Některé kategorie byly zrušeny, jiné se změnily. Kupříkladu povídkové sbírky a antologie se dočkaly spojení do jediné kategorie. Překladatelé a výtvarníci jsou nyní nominováni za konkrétní díla. A v kategorii věnované médiím se budou ob rok střídat časopisy a internetové stránky, přičemž letos se vůbec poprvé udělí cena právě některému z internetových médií. Snad tak ubylo třecích ploch, jež každý rok vedly k mohutným sporům napříč domácí SF/F scénou, ačkoli výsledné nominace jsou v podstatě rovny očekávání, ostatně jako každý rok...

Komiksové práce tuzemských autorů se pomalu, ale jistě dostávají i do povědomí fanoušků, kteří jsou odkojeni zahraniční mainstreamovou tvorbou. Díky různým antologiím, sborníkům, časopisům a fanzinům se s řadou autorů seznámila i širší veřejnost. Vytvořila se tak skupina komiksových tvůrců, která si vydobyla určité jméno a prezentuje se dokonce i vlastními ucelenými booky. Tohle ovšem není tak úplně případ Petra Kopla, který stojí trochu mimo hlavní proud zájmu. Byť "oficiálně" debutoval už v letech 1998-99 v dnes již zaniklém časopise Origami či o pár let později, v toho času oblíbeném, fanzinu Bedeman. Jeho tvorba pak skýtá několik samostatných prací, které jsou často svébytnou komiksovou adaptací knižních klasik (Dracula, Král Artuš, Tři mušketýři či Pes baskervilský).

Nakladatelství Comics Centrum je takový spící leviatan domácí komiksové scény. Publikuje jen čas od času a zejména v posledních letech věnuje svým knihám maximální péči, což sice čtenáře velmi těší, ovšem na druhou stranu také přispívá ke zvyšujícímu se počtu netrpělivých dotazů především v případě dotiskových řad Hellboy a Sin City, ale i u nových dílů u nás ještě ne tak zavedených sérií (kupříkladu Zámek a klíč či Ú. P. V O.). Snad se i fanoušci těchto sérií v blízké budoucnosti dočkají, Comics Centrum totiž po dlouhých přípravách dokončilo jednu ze svých nejlepších lahůdek - konečné a hlavně rozšířené vydání slavného románu v obrazech Vrána, jež je stěžejním autorským dílem Jamese O'Barra a zároveň niterným dílem s osudovým autobiografickým pozadím...

I když největší konzumenty komiksových příběhů najdeme na americkém kontinentě, byla to Evropa, která tento žánr objevila i pro stříbrná plátna. První filmovou komiksovou hrdinkou byla krásná Barbarella, která díky francouzsko-italské koprodukci brázdila vesmír na konci šedesátých let a zažívala neskutečná erotická dobrodružství. Bohužel nebyl tento první pokus dostat komiksové hrdiny na plátna kin moc úspěšný, a tak je fanoušek audiovizuální fantastiky v průběhu sedmdesátých let v kině nepotkal. Nebyla by to ovšem Evropa, líheň zajímavých filmařských talentů, kdyby se tvůrci nepokusili o podobně odvážnou adaptaci znovu. Krásnou Barbarellu tedy vystřídal svalnatý hrdina, francouzsko-italská produkce uvolnila místo Britům a přizvána byla i tehdy velmi slavná rocková kapela. A výsledek?

Asi jen málokdo z vás zná televizní seriál Battlestar Galactica v jeho původní podobě z konce sedmdesátých let. Jeho poněkud uvadající slávu oprášila stejnojmenná televizní série v letech 2003-2009 a tady už si troufáme tvrdit, že byste jako fanoušci science fiction měli mít mnohem větší znalosti. Příběh lidstva, jehož Dvanáct kolonií se ve vzdáleném vesmíru zhroutilo pod mohutným a nečekaným útokem lidmi původně vyrobenými Cylony, nabídl vše, co by měla mít ta pravá vesmírná SF a pro někoho i mnohem víc. V poměrně realistickém zpracování jsme sledovali strastiplnou pouť vysloužilé bitevní lodi a doprovodného konvoje s vidinou naleznutí bájného domova lidstva - planety Země. Na každém kroku se přitom museli vypořádat se cylonskými pronásledovateli a celou řadou mystických otázek...

Harry Dresden není žádné ořezávátko, ve světě patří jeho cyklus z pera Jima Butchera k nejpopulárnějším paranormálním (městským) fantasy (neplést s romancemi, tohle je čtení, které neurazí ani zástupce silnějšího pohlaví). U nás si své příznivce jen pomalu shromažďuje a těžko říct, zda je to tím, že dosud vyšly pouze tři díly v rozmezí čtyř let, či snad nepříliš pohlednou obálkou prvního dílu... Obě zmíněná negativa hodlá už brzy změnit nakladatelství Triton. Předně opatří prvnímu dílu v jeho novém vydání (za které mimochodem nezaplatíte věru mnoho) oku lahodící a patřičně ponurou obálku z dílny Chrise McGratha a hned na to se vytasí se čtvrtým dílem série, což snad Harryho boji o popularitu mezi domácími čtenáři opět trochu napomůže.

Když jsem vstoupil do obrovského knihkupectví v našem hlavním městě, abych zde našel a nakonec i zakoupil knihu Skrytá autorita, zamířil jsem napřed naivně mezi police s novinkami. Záhy mi došlo, že jsem jinde, přestože se o novinku opravdu jednalo, a rozhodl se, že se dám poddat a jako ten největší neznaknih poprosím o radu přímo nějakého prodavače. Ten mě odkázal na nevelké oddělení s názvem "sociologie" (všehovšudy dva regály knih úplně v koutě). Opět jsem neuspěl a vylákal tedy prodavače zpoza jeho pultíku, aby mi knihu ukázal. Hledal, hledal, pátral… Po chvíli si přizval ještě kamaráda. Tak jsme tam hledali a pátrali ve třech, až jsem knihu nakonec našel já sám. Byla v pravé polici zhruba v úrovni očí. Skrytá autorita trčela přímo přede mnou a já ji neviděl, protože byla skrytá!