Jana Nečasová (nar. 1983) žila po studiích bohemistiky několik let v zahraničí a živila se mnoha různými profesemi. Po návratu se nachomýtla k pozici externí redaktorky v brněnském nakladatelství Host a dostala se tak zase k tomu, co jí zaměstnávalo hlavu odjakživa, k významu slov a jejich vzájemným vztahům. Postupně zjistila, že i s češtinou se dnes člověk může stát digitálním nomádem, a mnoho knih tak rediguje z různých koutů světa. Pracovala například na Pátém ročním období a Bráně z obelisků od americké autorky N. K. Jemisinové (v současnosti rediguje poslední díl Kamenné nebe) nebo na připravovaném románu Před bouří, úvodním svazku nové trilogie české spisovatelky Zuzany Hartmanové.

Mluví se o tom, že současná situace na trhu zasáhla v zásadě všechny, kdo se nějak podílejí na výrobě knih. Zasáhla už nějak i tebe, externí redaktorku?

Samozřejmě. Na začátku jara obvykle dostávám nové tituly, na kterých pak pracuji až do konce léta a jež mají vyjít před Vánocemi. Nakladatelství si ale za současné situace nemůže dovolit platit tiskárnám, když by nebyl potřebný odbyt, a tak je v přípravě nových knih stop stav. Jedna mi tedy zůstala, jde o poslední díl fantasy trilogie, tak tu do tisku připravíme, i když není zcela jasné, kdy nakonec vyjde. Jedna kniha za jaro mě však nespasí. Chystám se na pole, prý nepřijeli sezónní pracovníci z východu. Aspoň se dostanu na vzduch a vydělám si na nájem.

Mohla bys, prosím, čtenářům vysvětlit, v čem přesně spočívá práce redaktora?

Ráda, on to málokdo ví a lidé si to často pletou s prací korektora. Redaktor kriticky čte hotový text, který se má vydat – buď po autorovi, jedná-li se o původní knihu, nebo po překladateli –, a tomu nebo onomu navrhuje změny, které textu podle něj prospějí – stylistické, syntaktické a morfologické. Hlídá třeba aktuální členění větné a podle logiky sdělení upravuje slovosled, sleduje předložkové vazby, zda jsou slova správně utvořena i vyskloňována i zda podávají informaci, která je podle kontextu zamýšlená, nebo by bylo lepší je nahradit jinými.

Kontroluje také správnost faktů (historických, zeměpisných a dalších) i konzistenci děje, času a stylu, chování postav (vykání a tykání, formálnost projevu), správnost i konzistenci jmen, pokud jde o příběh o více dílech, pak i návaznost a dalo by se pokračovat stále dál. Je to fascinující práce, člověk se musí pečlivě soustředit a pamatovat si pokud možno úplně všechno.

V případě původní knihy nejprve probíhá makroredakce, kdy se více škrtá, přehazují se celé části textů, dá se do knihy výrazněji zasáhnout. Makroredakci v Hostu provádějí žánroví redaktoři. Redaktor není despota, všechny své návrhy změn posílá zpět autorovi nebo překladateli, ti je přijímají nebo odmítají a pak text vrátí redaktorovi na další čtení.

Co se týče překladů, pomáhá, pokud redaktor ovládá jazyk, ze kterého je kniha přeložena, ale není to nutností. Případné chyby totiž z překladu vyskočí samy v podobě nelogičností, jež pozorné oko nepřehlédne. Pak stačí jen na místo poukázat a požádat překladatele, aby správnost svého převodu ověřil. Ovšem pokud redaktor jazyk originálu neumí, měl by se seznámit alespoň s jeho specifiky a typickými tendencemi, které z nich plynou a svádí překladatele k nečeským konstrukcím. Germánské jazyky dávají přednost jmenným výrazům, oproti češtině, která stojí na slovese, a mají tendenci informace zhušťovat, naopak pro češtinu jsou přirozené vedlejší věty. Románské jazyky zase unesou mnohem větší míru vztažných a předmětných vedlejších vět než čeština a podobně.

Poté, co je hotová redakce, v Hostu to znamená po dvou kolech výměny mezi redaktorem a překladatelem/autorem, jde kniha do sazby a až na vysázeném textu probíhá korektura. V Hostu ji dělá zase redaktor, ale může to být i někdo jiný, podle mě je to tak i lepší.  Při korektuře by se měly vychytávat už jen formální chyby, tedy pravopis, překlepy, interpunkce. Ale každý má svůj styl. Já, jak jsem zvyklá, že dělám obojí, si velkou část korektury odbudu už při redakci, jak si čeho všimnu, a mám pak vlastně tři nerozlišitelná redakčně-korekturní čtení. Na vytištěném vysázeném textu jsou ovšem některé formální věci vidět lépe.

Krom této náplně se redaktor může zabývat ještě čtením rukopisů a doporučováním nových titulů – tuto funkci v Hostu zastávají žánroví redaktoři, někdy se jim také říká literární redaktoři. Pro odlišení jejich práce od práce lidí, jako jsem já, se pro tu naši někdy používá pojem „jazykový redaktor“, ale ten se mi zdá zavádějící, protože laické veřejnosti podle mě splývá s pojmem „korektor“, přestože jde o mnohem náročnější práci.

Řekla bys, že je redigování fantastiky náročnější než práce na jiné próze?

Ne, ani ne, ona má každá kniha svoje, a navíc hodně záleží na překladu. Ten bych řekla, že u fantastiky těžší je, v každém vytvořeném světě je spousta nové terminologie, pro kterou musí být složité najít ekvivalent, jenž by zachoval významovou i hravou složku. Tahle nadstavba mě spíš baví, než aby pro mě byla náročná. Nejtěžší kniha, na které jsem zatím pracovala, fantastická nebyla, šlo o román Ve světle toho, co víme a byla v něm jednak spousta faktů z různých oborů, která bylo nutné ověřit, jednak mnoho stylových i technických dilemat, s nimiž jsem se musela popasovat. Nakonec bylo nutné přistoupit na řadu kompromisů, protože mnoho věcí nemělo ideální, konzistentní řešení.

Překladatelé jsou převážně nespokojení s výší honorářů, jak jsou na tom redaktoři? Dá se redigováním uživit, nebo se mu věnuješ takzvaně z lásky k literatuře?

Tohle je asi problém u všech profesí, které se týkají vydávání knih. Když člověk vezme v úvahu, kolik kniha stojí, a podívá se do tiráže, jaké množství lidí je do jejího vydání zapojeno (a to tam ani nejsou vypsaní úplně všichni), je s podivem, že to vůbec ještě funguje. Stát by měl vydávání knih podporovat. V současné době se tím podle mě slušně uživit při zachování kvality nedá, je potřeba mít k tomu ještě něco ekonomičtějšího. Já Hosta považuji za svého hlavního klienta, a když se mě někdo zeptá, co dělám, řeknu, že jsem redaktorka, ale pravda je, že účty platím z příjmů z komerčních překladů, které mám k tomu. Samotným redigováním bych dosáhla asi tak na dvě třetiny průměrného měsíčního platu, a to se bavíme o kvalifikované, vysoce odborné práci, na kterou člověk musí léta studovat a dál se vzdělávat po zbytek života.

Mohla bys čtenářům objasnit, co všechno obnášelo studium a proč by se měl redaktor stále vzdělávat?

Na bohemistice se studuje jednak literatura, jednak lingvistika, s tím, že se každý student obvykle profiluje buď jedním, nebo druhým směrem. Mě odjakživa zajímala slova, jejich původ, souvislosti mezi nimi, významové nuance apod., a tak jsem bakalářskou i diplomovou práci zasvětila lingvistice, v prvním případě syntaxi, ve druhém historické gramatice. Na jazykovědě se člověk dozví o fonetice, lexikologii, slovotvorbě, morfologii, syntaxi a stylistice, což je spousta teorie, která se zdánlivě nedá k ničemu pořádně využít, ale naučí člověka chápat, jak to v jazyce funguje, a díky ní svou mateřštinu můžete opravdu důvěrně poznat. Vybudujete si citlivost, díky které si pak všimnete, když je věta podivně strukturovaná, když z ní netrčí ta informace, která by měla, trkne vás nepřirozená koncovka nebo předložka. Bohužel bylo na škole dost málo prakticky orientovaných seminářů, nedozvěděli jsme se například nic o struktuře nakladatelství nebo o tom, jak se vydává kniha, dokonce nikdo neučil ani korektorské značky. V tom bych viděla prostor pro výrazné zlepšení. Taky by podle mě nebylo od věci, kdyby se člověk mohl profilovat lingvisticky nebo literárněvědně dejme tomu od čtvrtého ročníku, aby se ke konci studia mohl plně věnovat tomu, co ho skutečně zajímá, a nezatěžovat se tím, na co takový talent nemá. Bohemistika je v podstatě neuznaný dvouobor, což je jí podle mě ke škodě.

Co se týče dalšího vzdělávání, jde o to, že jazyk je živý organismus, neustále se vyvíjí, a člověk, který s ním pracuje, nemůže ve své znalosti ustrnout, musí ho stále sledovat. Pořád se mění hranice mezi formálností a neformálností, poměr počešťování a přejímek, něco, co bylo ještě před dvaceti lety stylově neutrální, už dnes působí zastarale, obrovský vliv na jazyk má globalizace a internet. Je třeba se také věnovat teoretickým textům o tom, jaké jsou tendence v jazyce, o různých přístupech k překladům obtížných jevů apod. Nehledě na to, že čeština má tak složitá pravidla, že ani profesionál, který se jí živí, je nemůže pojmout dokonale, stále chodím do slovníků, zejména do Pravidel českého pravopisu, která si je potřeba čas od času znovu přečíst celá, a vím, že to tak mají i další kolegové. Třeba psaní spřežek je tak zmatečné, že si bez slovníku nejsem jistá, jestli něco psát dohromady, nebo zvlášť, nebo zda mám k dispozici dublety, podobně je to se s a z, a zejména s velkými písmeny. Volávám i na Jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český Akademie věd, když jsou Pravidla nejednoznačná. Hlavní je ale číst původní české knihy, starší i současné, aby člověk stále trénoval přirozený rytmus jazyka, obzvlášť pokud pracuje s překlady. Žila jsem v zahraničí a angličtinu několik let používala dennodenně jako komunikační jazyk, a některé přejímky či nečeské syntaktické konstrukce mě proto netrknou tak, jak by měly. To pak není špatné se začíst třeba do Vančury.

Dráha literární překladatelky tě neláká?

V hlavě mi ten červíček vrtá, že bych to zkusila, ale i když se angličtinou živím, překladatelství vystudované nemám. Asi by mi to zpočátku šlo neúnosně pomalu a je otázkou, jestli by mi to nezkazilo jemnocit pro češtinu, když bych hlouběji zabředla do syntaxe jiného kódu. No, nemá cenu předbíhat. Buď to jednoho dne přijde, nebo to nebude potřeba. Možná bych si měla najít spíš částečný úvazek manuálního nebo sociálního charakteru, abych se dostala mezi lidi a neseděla pořád jen doma u počítače. Ráda bych se starala o zvířata.

Zmínila jsi, že by měl vydávání knih podporovat stát. Od nakladatelů se ozývá, že by chtěli nulovou daň na knihy. Napadají tě nějaké další možnosti podpory?

Já se v ekonomice neorientuji, takže mě další pomůcky nenapadají, ale ta nulová daň mi zní velmi sympaticky a taky logicky. Vydávání knih je drahé. Vydávání pěkných a kvalitních knih je ještě dražší. Jako v každém uměleckém odvětví si ta díla, která jsou nejdůležitější pro rozvoj vzdělanosti a myšlení, inspiraci a růst, najdou jen málo čtenářů, protože jsou náročná, nepohodlná, mnohým nesrozumitelná. Stejně jako divadelní hry, hudba nebo výtvarné umění potřebují pomoct, aby mohla vznikat, i kdyby jen pro hrstku čtenářů. Díky umění mohou být lidé soucitnější, snášenlivější, hodnější a moudřejší a je v zájmu všech, abychom takoví byli. Osobně bych ty peníze v rozpočtu přerozdělila třeba na úkor armády, kde je jich zbytečně moc.

Tuším v tobě zásadovou pacifistku. Když jsme u toho, vybíráš si tak jako někteří překladatelé zásadně jen ty knihy, s jejichž sdělením souhlasíš?

Nejde to vždycky, ale naštěstí pracuji pro nakladatelství, kde se nám redaktorům snaží vyjít maximálně vstříc. Všichni jsme vyplnili takový dotazník o svých žánrových preferencích, a když je to možné, přihlíží se k němu. Krom toho mám dojem, že i literární redaktoři a akvizitoři z Hosta mají humanistický vkus, v edičních plánech z poslední doby jsem nepotkala nic, co by mi hnulo žlučí. Z literatury faktu se vydávají knihy o feminismu, udržitelné architektuře, zodpovědné politice apod. Ale především se snažím být profesionální, tak bych snad dokázala redigovat i věci, se kterými bych nesouhlasila. Nejsem koneckonců zastánkyní radikálních postojů a myslím si, že je dobré poznat i druhou stranu mince, buď abych na základě toho poupravila svůj názor, nebo abych aspoň věděla, s čím mám tu čest a jak je třeba argumentovat.

Zjevně jsi v dotazníku uvedla, že máš ráda fantastiku. Máš nějaký oblíbený žánr či subžánr?

Fantastiku ráda mám, ale takhle důvěrně ji zase neznám. V dětství a dospívání jsem se setkala s těmi nejznámějšími autory – Tolkienem, Lewisem, Le Guinovou, Pratchettem, Sapkowským, počítám tam vlastně asi i Lindgrenovou (obzvlášť Bratry Lví srdce) –, a dodnes ty knihy miluju, určitě mě ovlivnily na celý život, ale jinak načítám spíš klasickou literaturu, spousta z těch děl, co podle mě patří k základní vzdělanosti, na mě stále čeká, času je vždy nedostatek. Na fantastice je mi především sympatický důraz na nosný příběh, vyprávění, zajímavá forma je pro mě u knih až druhotná hodnota. A taky tíhnu k patosu, takže mi vyhovují ty morální otázky, které se v tomto žánru objevují.

Nedávno jsme ve facebookové skupině Tváře překladu řešili otázku psychické náročnosti práce s některými knihami. Kolegyně Jitka Jindřišková dokonce zmiňovala případ švédské detektivky, která byla tak brutální, že na ní žádný švédštinář nechtěl dělat a nakonec ji snad musel někdo přeložit z anglického překladu. Cítíš, že máš jako redaktorka od textu větší odstup, nebo tě taky může silně zasáhnout?

Je pravda, že zrovna scény násilí, obzvlášť sexuálního, mi nedělají dobře. Měla jsem na starost jednu detektivní sérii, kde se v takových výjevech autor hodně vyžíval, často to bylo podané ze strany útočníka, ne oběti, nebyl v tom soucit, spíš naturalismus, snaha šokovat, možná i sadismus, ale to už je hodně odvážný soud. Postupně se v sérii tyhle tendence stupňovaly a zároveň upadala literární kvalita, tak to už jsem se pak ozvala – koneckonců jsem ty knihy znala ze všech lidí v nakladatelství nejlíp, když jsem každou četla třikrát –, že to snad už za vydávání nestojí, a pokud ano, jestli by si další díly mohl vzít na bedra někdo jiný. Pokud vím, tak další pokračování už jsme nevydali a nebyl ani problém to dát někomu, kdo by to nesl lehčeji, což je skvělé.

Tu situaci, co popisuješ, si tedy dokážu představit. Taky se do postav vciťuji a jejich osudy silně prožívám. A když člověk pracuje z domu, nemůže to hned s někým prodiskutovat nebo se rozptýlit. To ťukám na téma, které zná asi každý freelancer, a kvůli koronaviru teď navíc i spousta dalších lidí – jak na home office. Snažím se udržovat v psychické pohodě, zařadit do denních rituálů pohyb i pobyt venku na slunci, udržovat strukturu dne. To mi pomáhá být trochu víc nad věcí.

Foto Katya Katëna.