Děsivý příběh z šumavských lesů (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Pátek 4 března 2016 15.25

Pavel Renčín, známý především jako autor městské fantasy, přišel na sklonku minulého roku s románovou novinkou Vězněná, v níž značně přibrousil ostří svého dosud mnohdy spíše poetického literárního stylu. Kniha nakladatelem označovaná jako temný thriller je ve skutečnosti jeden z nejnepříjemnějších hororů, jaký byl doposud domácím autorem napsán. U podobného typu příběhu zcela nezbytného mrazení v zádech docílil tím, že se nechal inspirovat jedním z nejtemnějších případů tuzemské kriminalistiky. Zároveň však vypráví svůj vlastní příběh, jenž nepostrádá strhující děj a působivou zápletku. Úspěch knihy dokládá skutečnost, že si nedlouho po svém vydání vyžádala díky překvapivým prodejům dotisk.

Martin je středoškolský učitel, který zrovna neprožívá nejšťastnější období svého života. Trápí ho děsivě reálné noční můry a stále častěji také výpadky paměti, při nichž ztrácí množství střípků z mozaiky vlastního života. Alkohol není zrovna prostředkem, jímž by se podobné stavy měly řešit, přesto se k němu upíná v hojné míře. Blízcí mu doporučují návštěvu odborného lékaře, protože tuší, že by jeho stavy mohly hraničit se schizofrenií. Pravda je však mnohem složitější. Martin ví, že míval dívku, ale nemůže se rozpomenout, kde aktuálně je. Rozešli se? Nebo se dokonce stalo něco horšího? Tuší, že se stalo něco zlého a obává se, že pravda bude příliš děsivá.

Cesta za ní vede o čtyřicet let zpět po časové ose do hustých šumavských hvozdů. Tam se odehrává druhá dějová linie knihy. Malá, ale nadmíru bystrá a houževnatá holčička Marie je rodiči vyslána jako předvoj jejich prázdninové dovolené. Má to být báječné dobrodružství na samotě uprostřed lesů. Na venkovském nádraží ji vyzvedává pan Drást, kterého v životě neviděla, ale tatínek jí řekl, že se jedná o vzdáleného strýce. Je to poněkud divný patron a Mája zoufale počítá dny, kdy se opět setká s rodiči. Průběh rodinné dovolené ovšem nabírá nečekaný směr, zcela jiný, než si dívenka představovala. Píšou se padesátá léta minulého století a čelisti komunistického svěráku se pomalu, ale jistě nesmiřitelně stahují. A pan Drást není žádným vzdáleným strýcem, ale převaděčem, který má celou rodinu tzv. dostat za kopečky.

Hrdinové románu musí nejprve zažít nefalšované hrůzy vycházející z hlubin lidské bestiality, aby se jejich příběhy mohly na konci protnout a uzavřel se tak děj jedné z nejvíc nervy drásajících knih naší současné literatury. Inspirace Pavla Renčína se volně odvíjí od případu sériového vraha Hubera Pilčíka, muže, jenž byl svým okolím vnímán jako milovník přírody a lidumil. Až do odhalení jeho případu nikdo netušil, že se v něm skrývá lidská zrůda, jež nemá v dějinách tuzemské novodobé kriminalistiky obdoby. Pilčík na poválečné Šumavě fungoval jako převaděč, ale osoby, které se mu v touze po svobodě oddaly do péče, skončily mnohdy tragicky. Oficiálně mu bylo prokázáno pět vražd, ale všeobecně se soudí, že počet jeho obětí je mnohem vyšší a pravděpodobně se jedná o vraha s nejvyšším počtem obětí na našem území. V těch nejzvrácenějších momentech je jeho činy inspirován právě příběh mladičké Marie. Ne náhodou je totiž hlava tohoto monstra dodnes uchována v archivu plzeňského Ústavu soudního lékařství. Pilčikovým případem byl inspirován rovněž seriál 30 případů majora Zemana v díle pojmenovaném Bestie.

Foto Richard Klíčník

Renčínův příběh má v rámci volné inspirace případem zcela jiné tvůrčí ambice, scény z temných šumavských hvozdů se umně mísí s popisy Martinových trýznivých duševních stavů, nočních můr a stále silnějších depresí. Jeho vnitřní pochody nechávají čtenáře na pochybách, co je ještě realita a co už je halucinační výplod chorobného mozku. Rovněž vykreslení myšlenkových pochodů Máji, která se v útlém věku ocitla v absolutně nezáviděníhodné situaci, je důmyslně promyšlenou léčkou na čtenářovu psychiku. Budete se společně s ní strachovat, propadat panice a prožívat dlouhé minuty v agónii utrpení. Budete se sami sebe ptát, jak byste se v její situaci zachovali a zda byste podobná muka byli schopni přežít. Dusivou atmosféru navíc posiluje vykreslení šumavské přírody spolu s ponurými legendami tamního kraje. V závěru knihy autor popustí stavidla své fantazie naplno a dodává dílu nejen divoké hororové běsnění, ale rovněž příchuť temné fantastiky. Vyvolá démony z nejtemnějších zákoutí lidského strachu a v halucinačním opojení je vypouští do reálného světa.

Pavel Renčín nenastavil vysokou laťku pouze tuzemské hororové tvorbě, ale především sám sobě. Pokud se v budoucnu pokusí napsat další knihu podobného žánrového zaměření, nutně se nevyhne srovnání s více než zdařilou Vězněnou. Jistě, někomu nemusí sedět hororové motivy, na nichž je část knihy postavena a jimiž se vzdaluje od proklamovaného thrilleru. Zároveň je to však nutné ocenit, konečně se nám totiž dostává knihy, jež se stává jakýmsi etalonem současného tuzemského hororu. Její úspěch by navíc mohl opět trochu pootevřít dveře nejen domácím autorům moderní hrůzostrašné literatury.