Americký autor Ransom Riggs dokázal s románem Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti dlouhodobě ovládnout světové žebříčky prodejnosti. Slušných prodejních výsledků dosáhla jeho kniha i u nás. Příběh odhalování velkých tajemství a údivu z kouzelného světa stojícího mimo chápání obyčejných lidí do jisté míry zaplnil mezeru, kterou po sobě zanechal Harry Potter. S prázdným místem po obrýleném kouzelníkovi bojuje i Hollywood, jenž se dlouhodobě snaží o nalezení další trvanlivé fantasy série. Filmová adaptace Sirotčince slečny Peregrinové na sebe tedy nenechala dlouho čekat. K zajištění úspěchu byl na pozici režiséra dosazen Tim Burton, pro něhož se ale stalo nahlížení do fantastických světů kdesi za zrcadlem snad až přílišnou rutinou…

Fanoušci knižních předloh budou mít s filmovými adaptacemi vždy nějaký problém. Fikční svět s mnoha vlastními pravidly nemůže být během dvou hodin vykreslen tak detailně jako na ploše několika stovek stran, motivace postav a jejich vzájemné vztahy budou podstatně zjednodušené a z několika dějových linií se do filmu podaří zdařile převést stěží jednu nebo dvě. Za příklad skvostně provedené adaptace neméně vydařené předlohy považuji film Harry Potter a vězeň z Azkabanu, do kterého Alfonso Cuarón dokázal přenést atmosféru původní knihy, aniž by sklouzl ke zbytečné a únavné doslovnosti. A právě působivá atmosféra nejnovějšímu Burtonovu filmu až žalostně chybí.

Přitom papírově měl film veškeré předpoklady pro naplnění vysokých očekávání. Kariéra scenáristky Jane Goldmanové je už od dob Hvězdného prachu spojena s režijními počiny Matthewa Vaughna. Kromě gaimanovského příběhu o přeskakování zídky do pohádkového světa se ujala scénáře Ženy v černém, hororu z viktoriánského období, ve kterém Daniel Radcliffe proniká do útrob strašidelného domu přes děsivé mlhy převalující se na blatech. I v knižní předloze Sirotčince slečny Peregrinové mladičký hrdina Jake opatrně našlapuje v mlžném oparu uprostřed močálů, aby našel vstup do světa uzamčeného v jiném časovém období. Ve filmu o tyto poutavé detaily však není zájem a vstup je vyřešen obyčejnou dírou ve skále, která odrazuje návštěvníky snad jen příliš nízkou klenbou.

V postavě Tima Burtona jako režijní ikony je zosobněna vášeň pro podivné příběhy s ještě podivnějšími postavami, ať už jde o Střihorukého Edwarda nebo mrtvého, sešitého a znovu oživeného mazlíčka Frankenweenieho. V režisérově filmografii zaujímá význačné místo film Velká ryba plný velkých pravd a malých polopravd, v němž umírající otec vypráví svá fascinující životní dobrodružství nevěřícímu synovi. V mnohém to připomíná dědečkova vyprávění o podivných dětech v Sirotčinci slečny Peregrinové a kdoví, možná byl Ransom Riggs kromě neuvěřitelných fotografií doprovázejících celou knihu ovlivněn i tímto filmem. Na rozdíl od Velké ryby se Burtonovi bohužel nepodařilo udržet svůj vypravěčský standard a celý příběh téměř utopil v narychlo vysvětlených pravidlech a v přehnaně dlouhém finále. Po nosné myšlence, kterou je v románové podobě téma vyhnanství a hledání pravého domova, kde člověk najde porozumění, nezůstalo ve filmu ani památky.

Slečna Peregrinová je spolu s podivnými dětmi zajatcem času, což je nutí každý den v danou dobu provádět stále stejné činnosti. Není zcela zřejmé, co je na takové smyčce, kde se jeden den opakuje stále dokola už víc než sedmdesát let, tak skvělého. Přechod mezi sychravou současností a rájem v okolí sirotčince za válečných let není příliš výrazný, za což může odklizení většiny scén do interiérů, v nichž dominuje až přespříliš afektované herectví Evy Greenové a Samuela L. Jacksona. Ani jeden z nich nebudí respekt nebo strach, tedy emoce, které se od nich přirozeně očekávají. Jako slabá útěcha pro filmové fajnšmekry je stop motion soubojová scéna dvou oživlých panáčků, která měla vygradovat ve velkolepé finální bitvě odkazující k dílu slavného animátora Raye Harryhousena. I v tomto případě byl ovšem zvolen ústupek poplatný době a souboj je čistě digitální, přestože docela zábavný.

Zjednodušeně řečeno je Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti sterilní jako Alenka v říši divů a vypravěčsky rozpačitý jako Temné stíny. Ani Riggsův román není bez chybičky, ve své druhé polovině ztrácí dech a při vysvětlování pravidel světa podivných lidí není zrovna přesvědčivý, ovšem o silnou atmosféru a potenciálně spektakulární scény v něm není nouze. Film jako by měl potřebu znovu vynalézat kolo. Při rozpočtu přesahujícím sto miliónů dolarů není výsledek úplně bídný a stále má produkční kvality zahrnující nákladnou výpravu a digitální efekty. Avšak pod líbivým pozlátkem už kouzlo ztrácí, což z něj činí další z mnoha filmů překonaných vlastním trailerem.

USA, 2016, 128 min