David Meng je známý jako filmový specialista na potvory. Čím větší a exotičtější, tím lépe. Jako úplně první ho na myšlenku, že by se mohl stát animátorem, přivedl Jim Henson a jeho projekty – televizní The Muppet Show a celovečerní Temný krystal. Začal vyrábět loutky ze všeho, co mu doma přišlo pod ruku. Automaticky se pak přihlásil na umělecký obor na University of Michigan, aby po jejím dokončení navázal ještě speciálním kurzem pro mejkap, který vedl Dick Smith. Co jiného si přát, než start pod vedením žijící legendy? Tento zkušený profesionál, jenž měl za sebou takové hity jako je Malý velký muž, Kmotr, Vymítač ďábla a Amadeus, Mengovi v počátcích výrazně pomohl. Mladý umělec ho později rozhodně nezklamal.

V roce 2004 přesídlil na Nový Zéland, aby se stal součástí týmu Weta. Skočil rovnýma nohama do rozjeté práce na King Kongovi a Letopisech Narnie. Ale jeho nejznámějším dílem z období práce pro Wetu se staly mimozemšťané z Districtu 9. Režisér Neill Blomkamp měl prý zájem o co nejodpudivější možnou verzi návštěvníků naší planety a Meng mu naservíroval přepychový design, který se však nakonec ani v původní podobě nedostal do filmu. Bylo třeba, aby alespoň s některými mimozemšťany diváci soucítili (jen vzpomeňte na ty jejich velké oči a Johnsonovo roztomilé dítko). Na přepracování návrhů se ale podepsala hlavně zásadní změna v rozpočtu. Když tým film připravoval, vědělo se, že z finančních důvodů budou všichni mimozemšťané pouhými herci oblečenými do kostýmů, které se později doladí v počítači. Jenže v průběhu příprav dokázal Blomkamp vyškrábnout peníze na digitální triky. Autorům to trochu uvolnilo ruce, takže si mohli s výslednou podobou vyhrát a skutečné, reálné efekty zůstaly jen v pár scénách s Wikusem a několik loutek mimozemšťanů našlo uplatnění jako oběti násilí a ve výzkumných laboratořích, kde je přívětiví lidé krájejí na kousky.

Ve Wetě se Meng také setkal s Guillermem del Torem, který se chystal na adaptaci Hobita. Padli si ihned do oka a vzájemný respekt a příjemná spolupráce vyústily v novou etapu Mengova profesního života. V roce 2011 opustil Nový Zéland a vrátil se domů, odkud byl rychle odvolán do Kanady. Del Toro mu totiž nabídl, aby se podílel na jeho velkorozpočtovém filmu Pacific Rim. Konkrétně na kaiju, tedy obřích potvorách, které trápí a pustoší všechno, kam šlápnou. Uplatnil se při vytváření základních modelů – prototypů, od kterých se následně odpíchla práce počítačových expertů. Celkem přiložil ruku k dílu na pěti z početných bestií, přičemž jednu z nich, Leatherbacka, kompletně navrhnul a sám vymodeloval. Několik měsíců žil v Torontu a trávil čas jen u modelů. Pro inspiraci ke své detailní práci chodil Meng do Královského ontarijského muzea s velkou expozicí o historii přírody. Filmová monstra Otachi a Slattern proto vděčí z velké části za svou podobu studiu skutečných pozůstatků dinosaurů, plazů a zvířecích koster.

Meng si cení toho, jakým způsobem del Toro přistupuje ke svým spolupracovníkům, a považuje Pacific Rim za nejlepší zážitek své dosavadní kariéry. Od té doby začal učit v online kurzech, jeho práce se objevily v prestižních publikacích (časopis Spectrum, knihy The Art of District 9 a White Cloud Worlds o novozélandském fantastickém umění). Na svém blogu pravidelně publikuje nejen fotografie sošek a informace z projektů, ale také své ilustrace a volnou tvorbu, které se věnuje v období mezi přípravou dalších filmů.