I dnes budeme pokračovat v sérii recenzí, neboť největší evropský veletrh her SPIEL’14 v německém Essenu se kvapem blíží a nás čeká záplava novinek a zajímavostí. Tentokrát uděláme krok trochu stranou od běžných recenzí a podíváme se na čtveřici klasičtějších her spadajících do kategorie abstraktních strategií. Ačkoli nejde o hry s velkou tématikou, jsou mezi hráči značně rozšířené a není od věci se na některé podívat či je rovnou vyzkoušet. Každý si přinejmenším udělá představu pro případ, že by si chtěl vyzkoušet abstraktní hru zaměřenou na soupeření dvou myslí, i když nejrozšířenější a nejznámější šachy z nějakého důvodu nejsou pravou volbou.

Abalone aneb koulení se, koulení

Abstraktní hra pro dva hráče Abalone se poprvé objevila v roce 1987 a tvoří ji šestiúhelníková herní deska a dvě sady po čtrnácti kuličkách v bílé a černé barvě. Na začátku hry si hráči zvolí buď klasické nebo jiné z mnoha vytvořených startovních rozestavení kuliček a následně začíná hráč s černou barvou. Oba se střídají v tazích, v nichž mohou buď posunout kuličku do jednoho z šesti možných směrů, nebo pohybem vytlačit kuličku soupeře mimo herní plochu. Hráč může ovšem posunovat zároveň i dvěma až třemi kuličkami naráz. Stačí dodržet jednoduché pravidlo, že kuličky spolu musí sousedit v jedné linii a pohybují se v řadě nebo linii stejným směrem vždy o jedno pole.

Druhá možnost je nazývána sumito s odkazem na japonské zápasníky sumó snažící se vytlačit protivníka z vyznačených kruhů a slouží k dosažení cíle hry – vytlačit šest či více soupeřových kuliček mimo herní plán. Hráč může vytlačit soupeřovy kuličky při dodržení dvou pravidel – početní převahy a vhodného postavení. Početní převaha jednoduše znamená, že hráč musí mít v linii více kuliček než soupeř. Pokud má hráč v řadě čtyři a více kuliček již nehraje roli, protože se počítají vždy maximálně tři. Jestliže má protihráč o jednu nebo dvě kuličky méně, je možné ho vytlačit. Všechny existující možnosti použití pohybu jsou velmi názorně ukázány na obrázcích v pravidlech a v kombinaci s nimi vše hned pochopíte. Abalone má jednoduchá pravidla, hraje se rychle a díky více než dvaceti startovním rozmístěním kuliček nabízí dostatek zábavy i přemýšlení, aniž by se dostavil pocit repetitivnosti. Navíc existují variace hry pro více hráčů, což jsem ovšem neměl možnost vyzkoušet. Každopádně jsem při testování Abalone zaznamenal samé kladné reakce a hra se díky jednoduchosti, zajímavému provedení a krátké herní době těšila značné oblibě.

Othello aneb změna barev

Druhá hra je ještě starší – poprvé vyšla už v roce 1880 – a obsah tvoří zelená herní deska rozdělená na čtvercovou síť 8 x 8 polí a 64 žetonů s bílou barvou na jedné a černou na druhé straně. Obsahem balení často bývá i několik náhradních žetonů navíc. Na začátku hry se do prostředních čtyř polí umístí křížem dva bílé a dva černé žetony. I zde začíná hráč s černou barvou a položí svůj kámen na herní plochu tak, aby sousedil s už vyloženými kameny, načež hraje druhý hráč. Takto se oba střídají v tazích, dokud není splněna jedna z podmínek ukončení hry – buď se na plochu umístí všechny žetony, nebo ani jeden z hráčů nemůže umístit kámen tak, aby otočil soupeřovy žetony. Otáčení funguje jednoduše – jakmile hráč položí svůj žeton tak, aby mezi ním a svým dříve umístěným v řadě, linii či diagonále uvěznil soupeřův žeton, je tento otočen na barvu právě hrajícího hráče. Je tedy třeba neustále bedlivě sledovat hrací plochu a využívat možnosti a rozmístění k otočení co nejvíce žetonů. Zároveň je třeba dbát na rozmisťování znemožňující v tom samém soupeři. To je důležité i z důvodu blokace hráče, který v případě nemožnosti umístění žetonu ztrácí svůj tah a hraje opět jeho soupeř.

Znakem většiny abstraktních her jsou jednoduchá pravidla skýtající značné množství voleb a strategií, které se hráč postupem času učí. Osobně se mi Othello, i přes nesporně kvalitní a funkční herní komponenty, líbilo méně než Abalone. Přišlo mi, že je nesmírně důležité hlídat si co nejdříve rohové a okrajové oblasti herní plochy, odkud šlo hráče při rozumné hře jen velmi obtížně vystrnadit a protihráč musel neustále řešit hrozbu ztráty dalších herních kamenů. Tento dojem ovšem mohl nastat nevhodnou strategií ostatních hráčů, jelikož náhoda zde neexistuje. Othello působí jako přetlačovaná, kde se výhoda přelévá z jedné strany na druhou, ale vždy vítězí důkladné promyšlení tahu a umístění žetonů na nejlepší pozice. I beznadějnou hru lze na poslední chvíli zvrátit chytrým rozmístěním a využitím chyb soupeře.

Pentago aneb rotační piškvorky

Ze všech dnešních her má Pentago nejzajímavější herní komponenty. Pyšní se totiž herní deskou tvořenou čtyřmi otočnými díly, každý tvořený devíti herními poli a lze jej otáčet o devadesát stupňů po i proti směru hodinových ručiček. K tomu najdete v krabici 18 bílých a stejný počet černých kuliček. Herní kolo probíhá tak, že hráč umístí do kteréhokoliv volného pole jednu svou kuličku a následně jeden ze čtyř herních dílů otočí o 90 stupňů libovolným směrem. V těchto tazích se hráči střídají, dokud se jednomu z nich nepodaří sestavit nepřerušenou vertikální, horizontální či diagonální řadu pěti kuliček. Pokud tohoto spojení dosáhnete až po otočení dílku, může protihráč ještě umístit jednu kuličku. Pokud by se mu rovněž podařilo vytvořit řadu o pěti kuličkách vlastní barvy, končí hra remízou. Stejně tak je výsledek nerozhodný ve chvíli, kdy se bez splnění vítězných podmínek zaplní celá herní plocha. Ve své podstatě jde o variaci na tradiční piškvorky, pouze s tím rozdílem, že otočené plochy hře přidávají novou vrstvu.

Ačkoli může Pentago zpočátku působit složitě kvůli nutnosti představovat si po umístění kuličky možnosti otáčení herními díly, nejde ve skutečnosti o příliš těžkou záležitost. Tomu napovídá i herní doba okolo deseti minut. Pentago je zajímavá hříčka, která prověří vaši prostorovou představivost. Pokud hledáte složitější abstraktní hru, možná by nebylo od věci podívat se i na ostatní tituly, protože i přes netradiční systém otáčení herních dílů je cíl a jeho dosažení stále relativně jednoduché.

Repello aneb šťoucháním pro body

Poslední dnes představovaná hra není pouze pro dva hráče, ale až pro čtyři. Mladá hra z roku 2010 od švédského autora Arneho Holmströma obsahuje asymetricky složený herní plán, 1 zlatý, 4 stříbrné a 68 šedých žetonů a 4 zásobníky ve čtyřech barvách. Herní plán tvoří čtvercové pole o rozměrech 13 x 13 čtverců obsahujících číslo od jedné do šesti. Na začátku hry rozložíte herní plán a na vyznačená místa umístíte 4 šedé, 4 stříbrné a zlatý žeton. Poté si každý vezme jeden ze zásobníků a upraví si v něm počet žetonů dle pokynů pravidel. První hráč začne své kolo umístěním zásobníku na jedno ze zeleně označených polí a následně se může pohnout. Zásobníky jsou stavěné tak, že během pohybu nechají na výchozím poli jeden šedý žeton. Při pohybu si vyberete jeden z osmi možných směrů a posunete zásobník o tolik polí, kolik je uvedeno na prvním políčku v daném směru (1 až 6). Pokud se zásobník aktivního hráče přiblíží během pohybu k okraji mapy, nevypadne, ale odrazí se zpět. Vítězem se stává hráč s nejvíce body, které získáváte vyhazováním žetonů z hracího plánu.

Po fázi pohybu se řeší tzv. konflikty. Všechny žetony a zásobníky se odpuzují, což znamená, že na konci tahu nemohou být od sebe dva žetony vzdáleny pouze o jedna, ale vždy mezi nimi musí být alespoň jedno pole volné (platí i úhlopříčně). Jestliže jsou žetony takto blízko, vybere si aktivní hráč žeton, který bude odstrčen o jedno pole směrem od druhého. Pohybem lze způsobit celou lavinu reakcí vedoucí k vystrčení co nejvíce žetonů či zásobníků protihráčů mimo herní plochu. Za každý vystrčený šedý žeton získá hráč jeden bod, za stříbrný tři a za zlatý pět bodů. Při vystrčení soupeřova zásobníku si vezmete jeden jeho žeton ze zásobníku a jeden jeho ukořistěný žeton. Hra končí ve chvíli, kdy všem hráčům dojdou šedé žetony v zásobnících. Repello využívá zajímavé prvky i komponenty a umí být velmi zábavné. Herní doba kolem půl hodiny taktéž odpovídá a jediná výhrada se tak týká počtu hráčů. Přestože výrobce uvádí 2 až 4 hráči, doporučuji pouze hru ve třech nebo čtyřech. Pro dva je plán zbytečně veliký a nedochází k takovému počtu interakcí. Oproti tomu ve větším počtu je hra napínavá a vyžaduje o něco víc než jenom jednoduché počty a plánování. Rozhodně se jedná o zajímavou zábavu, která kombinuje jedinečné nápady s ryze praktickým leč esteticky líbivým zpracováním.