Zatímco v první části článku věnovaného Hayao Miyazakimu jsme si připomínali především jeho ranou tvorbu, seznámení s Isao Takahatou, rozpory ve studiu Toei Douga a působení na volné noze, v druhé už přišly na řadu počiny, pod kterými se poprvé objevilo jméno studia Ghibli a které svým tvůrcům začaly přinášet řadu úspěchů a ocenění nejen na japonských ostrovech. Miyazakiho jméno se stalo díky Naušice známým ještě před založením studia Ghibli, ale za první snímek vyšlý odtud je považována až Laputa. Ve třetím pokračování se tedy zaměříme na prozatímní vrchol tvorby Hayao Miyazakiho a připomeneme počiny nejznámější a nejoceňovanější. Včetně toho, jímž přepsal dějiny animovaného filmu japonských ostrovů a prolomil zažitá pravidla.

Počátek devadesátých let patřil sice ve studiu Ghibli prokletím stiženému statečnému letci Porco Rossovi, nicméně mimo tento projekt se Miyazaki dalších pět let věnoval filmům především jako produkční. V tomto časovém období zároveň připravoval scénář k autorskému snímku Princezna Mononoke (Mononoke hime, 1997). Právě Mononoke se stala výše připomínaným počinem, jenž začal bořit první zažitá pravidla ve světě japonské kinematografie. Je třeba připomenout, že se jedná o mnohem složitější a dospělejší snímek, než na jaký byli diváci od Miyazakiho dříve zvyklí, a popisuje střet lidské civilizace se světem přírody, kterému vládnou zvířecí bohové. Hranice dobra i zla je rozostřena, jak božské, tak lidské postavy v příběhu hrají často rozporuplné role. Ačkoliv Miyazaki plánoval, že Mononoke bude jeho posledním celovečerním filmem před odchodem do důchodu, obrovský úspěch, který se po její premiéře dostavil, ho donutil se k anime vrátit. Mononoke byla prvním animovaným snímkem, který byl japonskou filmovou akademií vyhlášen jako nejlepší film roku, stala se v zemi vycházejícího Slunce (do uvedení Cameronova Titanicu) zároveň i filmem nejvýdělečnějším. O úpravu anglické verze se postaral Neil Gaiman a o dva roky později byla Mononoke uvedena společností Disney / Miramax i v Americe. Posbírala celkem jedenáct cen doma i na zahraničních festivalech a skrze nadšené divácké ohlasy donutila svého tvůrce pustit se do další práce. Mononoke je příběhově snímkem velmi složitým, ale co do úspěšnosti byla následujícím filmem překonána.

Je opravdu málo umělců, kterým by bylo otevřeno muzeum v době, kdy ještě žijí a tvoří. Studio Ghibli ovšem takovou expozici má a zve do ní návštěvníky i krátkými snímky, jaké uvidí pouze tam. Whale Hunt (Kujira tori, 2001), Koro’s Big Day Out (Koro no dai-sanpo, 2002) nebo Mei and the Baby Cat Bus (Mei to Koneko basu, 2002), který volně navazuje na Totora, nelze tedy zhlédnout na žádné jiné projekci. Roku 2001 měl ovšem premiéru další z Miyazakiho celovečerních autorských počinů Cesta do fantazie (Sen to Chihiro no kamikakushi), který si diváky doslova podmanil. V příběhu dívky Chihiro, jejíž rodiče se vinou vlastní chamtivosti promění ve vepře, a jejího magického přítele Haku v Yubabině lázních se to magickými postavami i bohy doslova hemží a každá minuta stopáže je oslavou bohatství fantazie. Pokud bychom označili Mononoke s jedenácti oceněními jako velmi úspěšnou, musíme se pozastavit nad tím, jak nazvat Cestu do fantazie. Zcela v duchu prolamování zavedených zvyklostí si totiž Miyazaki jako první tvůrce anime došel pro hollywoodského Oscara, Berlínského Zlatého medvěda a dalších padesát cen. Zároveň se Cesta do fantazie dlouho držela v žebříčcích jako dosud nejvýdělečnější neamerický film. Po tak mohutném úspěchu především u diváků nemohl Miyazaki své studio Ghibli opustit a už vůbec ne pověsit filmařské řemeslo tzv. na hřebík. V závěrečné části jeho profilu si tedy připomeneme další z jeho fantastických počinů, a to i ten poslední, kupodivu nežánrový…