Minulý týden jsme zmínili švédského režiséra, jehož umělecké kořeny sahají k tvorbě graffiti, dnes opět připomeneme tradici evropského a především francouzského komiksu, jehož prostředí formovalo vkus i vizuální vyjádření Enkiho Bilala. Bilal, u nás mezi fanoušky audiovizuální fantastiky nepříliš známý, vešel do povědomí především jako komiksový výtvarník a autor. Skalní příznivci evropského komiksu jeho jméno zcela jistě znají, pro ty, kteří si nedokáží jeho tvorbu zařadit, můžeme doporučit zítřejší Crwecon, na kterém se mimo jiné bude i křtít jedno z jeho děl, které právě vychází i u nás a jemuž bude věnována i jedna z přednášek. Ovšem Enki Bilal není jen komiksovým tvůrcem, do povědomí diváků se dostal i zajímavým experimentálním snímkem.

Enki Bilala nedělá zajímavým jistě jen původ (matka pocházela z tehdejšího Československa, otec z Jugoslávie), ale především s oblibou využívaný drsný hororový styl ze světa temné budoucnosti. Poté, co s rodiči emigroval do Francie, se seznámil se světem evropského komiksu, jenž mu okamžitě učaroval. Ve čtrnácti letech se odhodlal ukázat své malby tehdejšímu šéfredaktorovi časopisu Pilote René Goscinnymu (jeden z tvůrců Asterixe) a po povzbudivých slovech se zcela ponořil do práce na technice i stylu. Když oslavil dvacáté narozeniny, vyhrál soutěž mladých kreslířů, kterou tento časopis pořádal, s příběhem Prokletá mísa (Le Bol Maudit). Od té doby se mu také dařilo publikovat kratší komiksy. Než se stal uznávaným kreslířem, tříbil svůj styl a pracoval na možnosti vydání vlastního samostatného alba. Společně se scenáristou Pierrem Christinem vytvořili několik sešitů, ovšem průlomem v jeho kariéře byl autorský počin Jarmark nesmrtelných z roku 1980. Sci-fi, ve kterém se hlavní hrdina probouzí v postkatastrofickém světě budoucnosti, slavila takový úspěch, že si vyžádala i další neplánovaná pokračování.

Bilalova cesta k filmu a filmařskému řemeslu byla pozvolná. Zpočátku tvořil plakáty a kostýmy, později spolupracoval i na návrzích dekorací a v pozdějších letech dokonce i hlavní příšeru v jednom z amerických hororů. Zkušenosti i zážitky ho inspirovaly natolik, že se rozhodl zkusit post režiséra a natočit vlastní snímek a jeho režijní debut byl očekáván s napětím. Hlavních rolí se ujali tehdy velmi populární herci a režisérovo renomé coby výtvarníka vzbuzovalo víc než zvědavost. Samotný sci-fi snímek Bunker Palace Hôtel (Bunkr hotelu Palace, 1989) byl ovšem přijat s rozpaky. Temné atmosférické vykreslení podivné společnosti, která se uchýlí před nebezpečím do bunkru, se nesetkalo s příliš vřelým přijetím, ovšem další ze snímků Tykho Moon (1996) byl už oceněn na mezinárodním festivalu fantasy filmů v Bruselu.

Nejzajímavějším je ovšem třetí z Bilalových režijních počinů Prokletí bohů (Immortel (ad vitam), 2004), ve kterém zajímavou formou spojil akci živých herců a digitální animaci. Immortel je vlastně autorovou adaptací vlastních příběhů Jarmarku nesmrtelných a snovou atmosférou i temným zobrazením budoucnosti zaujme nejen skalní fanoušky komiksové předlohy. Ačkoli snímek působí jako pozoruhodný experiment, využití počítačové animace mu bylo vyčítáno. Vizuálně opět nesmírně působivé dílo naráží na omezení, která v době natáčení animace měla, a tak je bezbřehá fantazie autora často srážena technickou nevyspělostí. I tak si snímek vysloužil několik nominací, Bilalův styl je natolik specifický užitím barev, temností atmosféry i zpracováním příběhu, že si naši pozornost zaslouží. Immortel je prozatím prvním a zároveň i posledním animovaným počinem Enki Bilala. Autorův rukopis i rychlý rozvoj digitální animace ovšem dávají naději, že se dočkáme i dalších experimentů, které budou tentokrát na vyšší technické úrovni zpracování.