Po zastavení u počátků československého žánrového filmu se opět vraťme za oceán a připomeňme dalšího z nadějných tvůrců, kteří se audiovizuální fantastice autorsky věnují. Jak už to je v posledních letech obvyklé, k celovečerním debutům se tito režiséři často dostávají přes hudební klipy, reklamy či krátkometrážní trikové snímky. Ovšem právě tyto vizuálně bohaté formy vyžadující precizně načasovaný a vypointovaný příběh se ukazují jako vynikající škola, která mladší generaci filmařů formuje a učí je nebát se originality. Tento týden si představme tři snímky, kterými obohatil audiovizuální fantastiku Neil Burger, americký režisér, scénárista a producent.

V minulých dvou týdnech jsme se věnovali jednomu z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších českých režisérů, jehož snímky znají nejen fanoušci audiovizuální fantastiky, ale i diváci několika generací. Oldřich Lipský byl zajímavý nejen jako tvůrce nestárnoucích příběhů, ale především jako režisér, který dokázal shromáždit invencí sršící štáb a který pro naši kinematografii objevil hned několik nadmíru zajímavých jmen. V předcházejících článcích jsme zmínili například Miloše Macourka, Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka či Jaroslava Uhlíře, v závěrečné části mimo jiné připomeneme jedny z jeho nejslavnějších parodií vztahující se nejen k žánru a oblíbenému spisovateli Julesi Verneovi...

Od minulého týdne se věnujeme režisérovi, který se stal pro českého diváka skutečně kultovním a jehož snímky si získaly mnoho generací příznivců. A to jak ty žánrové, tak i nežánrové. Oldřich Lipský, mladší bratr populárního herce Lubomíra, bodoval u diváků hravostí, laskavým humorem i zápletkami. A zatímco jsme před týdnem připomněli jeho první parodii Limonádový Joe či první ryzí československý sci-fi film Muž z prvního století, v druhé části článku o tomto tvůrci se zaměříme na období, kdy točil převážně komedie a objevil i spolupráci s autorskou dvojicí Svěrák-Smoljak. A ačkoliv si období normalizace u nás vybralo i u něj tvůrčí daň, ani fanoušci české audiovizuální fantastiky nezůstali ochuzeni...

Československou tvorbu žánrové audiovizuální fantastiky bychom rozhodně neměli opustit, aniž bychom zmínili jednoho z nejvýraznějších režisérů, jehož filmy nepostrádají věty, které u nás přímo zlidověly a jenž se zapsal nesmazatelným písmem do srdcí všech diváků. Mladší bratr velmi populárního herce Lubomíra Lipského Oldřich stačil za svůj život natočit něco málo přes dvacítku celovečerních filmů, ovšem každý z nich je nějakým způsobem nezapomenutelný. Ať už zmíníte názvy jako Limonádový Joe či Tajemství hradu v Karpatech, v Čechách na to živě zareaguje takřka každý. Pojďme si připomenout rovněž jeho méně známé snímky a povězme si, jaké ceny získal na filmových festivalech.

S pozoruhodným audiovizuálním počinem režiséra Václava Vorlíčka, který společně s nezapomenutelným Kájou Saudkem oživil komiksové superhrdiny a přenesl je na československá stříbrná plátna, jsme připomněli tvůrce, který se zapsal v šedesátých a sedmdesátých letech do srdcí diváků u nás snad nejvýrazněji ze všech. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 zastavila slibně se rozbíhající jednání o americkém remaku s Jackem Lemmonem v hlavní roli, a tak zůstal talent i tvůrčí práce Václava Vorlíčka odříznut za železnou oponou. V druhé části článku, který připomíná jeho díla s fantastickými motivy, se budeme věnovat jeho nejznámějším televizním seriálům i slavným komediím...

Šedesátá a sedmdesátá léta přinesla československé kinematografii mnoho zajímavých osobností a tvůrců, kteří se zapsali nejen do srdcí domácích diváků, ale i do početné rodiny fanoušků audiovizuální fantastiky. Ovšem nejen u nás slavili své úspěchy, někteří – byť zpoza zavřených trezorových dveří – prorazili i v zahraničí. Scénáře i zpracování si u nás objednávaly televize rovněž ze západních zemí a hrdinové těchto žánrových příběhů se dodnes těší značné popularitě. Dalším z těch, kteří zůstanou zaručeně nezapomenuti a jehož první snímek dokonce inspiroval i filmaře za oceánem, je Václav Vorlíček. Připomeňme nejen jeho filmy ze zlaté éry české komedie...

V první části článku věnovanému tvůrci světově proslulého českého filmu Ikarie XB-1 Jindřichu Polákovi, jehož dramatický snímek o putování vesmírem dal nejen jméno našemu časopisu, ale také se promítal ve 42 zemích a dodnes je citovaným a vzpomínaným počinem, jsme vzpomínali nejen na začátky, ale i na více než deset let jeho života s populární televizní postavičkou kouzelného Pana Tau. A právě Pan Tau, točený v koprodukci s tehdejšími západními zeměmi zajistil Jindřichu Polákovi obrovskou popularitu. V průběhu těchto let nadále psal scénáře a našel si čas na natáčení žánrových i nežánrových filmů. V druhé části článku tedy připomeneme nejen další jeho sci-fi snímek, ale i televizní seriály...

Nejen Juraj Herz se svou zvláštní poetikou a mrazivou atmosférou tvořil žánrové snímky v období nejhlubší totality. Připomeňme si českého režiséra, jehož snímky a seriály se nám zapsaly do paměti tak hluboce, že se k nim často vracíme. Ať už ale patříte ke generaci diváků, kteří vyrůstali před pádem železné opony, či k mladším, kteří vyrůstali ve svobodném prostředí a žánrové snímky nevnímají jako vzácnost, věty z filmů režiséra Jindřicha Poláka pravděpodobně znáte. Mezi českými fanoušky audiovizuální fantastiky bychom opravdu nenašli jediného, kterému by nebyl blízký alespoň jeden z jeho snímků. A s jistotou můžeme tvrdit, že bychom ho nenalezli především zde na webových stránkách časopisu XB-1.

Audiovizuální fantastika v našich zemích sice nikdy neměla k dispozici obří rozpočty ani technické vybavení zámořských studií, kreativita podpořená silnou filmařskou tradicí ovšem tvůrcům rozhodně nechyběla. I přes těžké podmínky podpořené nepříznivou politickou situací se leckteří dokázali zapsat do povědomí kritiků a fanoušků i v ostré zahraniční konkurenci. Juraj Herz bohužel patřil mezi ty, kteří sbírali ocenění především za hranicemi a jejichž dílo nebylo pro domácího diváka z větší části přístupné. Paradoxem jeho tvorby tedy zůstává, že se jeho jméno častěji cituje v zahraničí než u nás. I přes to se ale zapsal do paměti širší domácí veřejnosti. Nejen tradičně k režimu nekonfliktními komediemi...

Poválečné období v našich zemích fantastice nepřálo, ovšem i za okolností, kdy byla žánrová kinematografie odsunuta do trezorů a literatura se šířila přepisovanými kopiemi, se mezi tvůrci objevovali lidé, kteří žánr nejen obdivovali, ale také se jím inspirovali nebo se ho pokoušeli dostat až k divákům. Juraj Herz by se bez nadsázky dal označit jako první režisér našich končin, který se nebál psychologicky hororové atmosféry a tento u nás netradiční způsob vedení příběhů uvedl i na stříbrná plátna. Připomeňme si tedy jeho žánrové počiny, které točil v době totality, a jež jsme měli možnost zhlédnout díky obnoveným premiérám po listopadovém převratu, ale i ty porevoluční či natáčené v emigraci.

O tom, že se zajímavé audiovizuální žánrové počiny točí nejen ve velkých studiích za mořem, jsme se už mohli mnohokrát přesvědčit. Objeví-li se filmařský talent, který je věrný svým vizím, dříve nebo později si ho svět všimne a diváci o jeho kreativitu nezůstanou ochuzeni. Cesta k celovečernímu snímku sice může být dlouhá a vést přes různá filmová odvětví, ovšem dějiny kinematografie (evropské, americké i orientální) jsou plné příběhů tvůrců, kteří si svůj autorský styl podrželi i přes počáteční neúspěchy. Dnešní článek věnujeme Michelu Gondrymu, francouzskému režisérovi s křehkou fantazií. Ačkoliv je jeho jméno známé spíše ve světě reklamy a videoklipů, ani jeho celovečerní žánrové počiny by neměly  být opomenuty...

Dalo by se říci, že natočit kultovní žánrový snímek, ve kterém hraje jednu z důležitých rolí i obří králík, je parketou spíše recesistické skupiny Monty Python, ovšem další z tvůrců, kterému se budeme věnovat, dokázal nejen, že to jde, ale dokonce si poradil i bez absurdního humoru. Je ovšem třeba připomenout, že to byl Terry Gilliam, který ho, jak sám přiznal, ve filmové kariéře nejvíc inspiroval. Připomeňme si prozatím krátkou kariéru mladého všestranného umělce Richarda Kellyho. Producent, scenárista i režisér v jedné osobě na sebe upozornil nejen zajímavými žánrovými krátkometrážními snímky, které točil ještě jako student filmové školy...

V minulých dvou týdnech jsme se věnovali tvůrci, který si cestu k žánrovému filmu skutečně poctivě vyšlapal krok za krokem a který svým úspěchem dokonce změnil život mnoha lidí ve svém domovském státě. Pozoruhodného a houževnatého Petera Jacksona jsme opustili ve chvíli, kdy uvedl do kinosálu adaptaci Tolkienova Pána prstenů. Dílo, které dlouho odolávalo veškerým pokusům o audiovizuální zpracování, se podařilo nejen představit neznalým, ale také (přes malé výhrady) vyhovět fanouškům, kteří hrdiny znali a kteří sledovali jeho práci velmi kriticky a pozorně. V době uvedení trilogie se opět zvedla veliká vlna zájmu o knižní předlohu...

Minulý týden jsme si připomněli jednoho z nejvýraznějších režisérů a producentů audiovizuální fantastiky současnosti, jehož začátky jsou už samy o sobě vskutku pozoruhodné. Točíte-li svůj celovečerní hororový debut čtyři roky na nekvalitní kameru, masky pečete v matčině troubě a štáb i herce obsazujete přáteli nebo příbuznými, rozhodně by vás neoznačili za člověka, který jeví málo nadšení pro svůj sen. Petera Jacksona, rodáka z Pukerua Bay, zpočátku sice mohli považovat za blázna, ale jeho vtipné a praštěné hororové nápady si brzy získaly širokou základnu fanoušků, a tak mohl natočit i snímek s vážnější tématikou. Dnes nastíníme jeho cestu za adaptací jedné z nejznámějších fantasy knih anglosaského světa...

Jen stěží bychom ve světě audiovizuální fantastiky hledali většího fanouška žánrového filmu než jakým byl a je Peter Jackson. Snil svůj sen a dokázal se vypracovat na pozici špičkového tvůrce s houževnatostí, jakou by mu mohly závidět i některé formy života starší než druh homo sapiens. Zkusme si tedy představit, že jsme fanoušci, kteří věří ve svou schopnost natočit žánrový film. Koupíme kameru, přesvědčíme kamarády, aby v našem opusu účinkovali, a potom každý víkend zvoláme akce a noříme se do tvůrčího opojení. Řešíme speciální efekty, po večerech pilujeme scénář a masky pečeme v matčině troubě...