Jednoho z nejoriginálnějších tvůrců japonské audiovizuální fantastiky Takashi Miikeho jsme poprvé představili minulý týden a jako poslední z počinů jsme zmiňovali jeho snímek Gozu, který by se dal přirovnat k některým filmům Davida Lynche. Neotřelým mísením žánrů a drsným vizuálním stylem, kterým dokázal šokovat diváky na celém světě, si Takashi Miike získal nejen srdce mnoha fanoušků, ale i nebývalou pozornost kritiky a festivalových porot. Pokud by škarohlídi předpokládali, že se jeho potenciál snímkem Gozu vyčerpal, velmi by se mýlili. Jen o rok později uvedl na plátna hned tři žánrově laděné snímky, které byly i přes rukopis svého tvůrce každý naprosto odlišný.

Ačkoliv jsme se věnovali japonskému hororu a tradičním strašidelným historkám – kaidanům velmi intenzivně, stále nám tato ostrovní kinematografie nabízí mnoho zajímavých tvůrců, kteří stojí za pozornost. Bez nadsázky bychom také mohli napsat, že i ostatní dokázali v mnohém posunout hranice žánru a inspirovali hollywoodskou produkci k obdobně laděným příběhům či k přepracováním. Dalším režisérem, kterého připomeneme je nesmírně pracovitý Takashi Miike, zástupce moderní japonské generace. Miike sice více proslul akčními krimi snímky, ovšem jeho žánrová zastavení bychom přesto neměli minout. Snoubí se v nich totiž nejen vynikající filmařská práce, která vychází z dlouholeté tradice, ale i značně originální vhled a osobité mísení stylů...

Ještě před tím, než opustíme japonský kaidan v jeho audiovizuální podobě, je třeba připomenout ještě jednoho z tvůrců, kteří se tomuto žánru věnovali. Nobuo Nakagawa (1905-1984) patří u nás mezi méně známé režisérské osobnosti. V jeho filmografii nenajdeme příliš festivalově úspěšných snímků ani příběhů, které by byly známy po celém světě. I přes to však byl velmi uznávaným filmařem, kterého znali především fanoušci žánrového filmu na japonských ostrovech v padesátých a šedesátých letech. Jak už bylo napsáno dříve, hororové příběhy se vyprávějí v Japonsku již od dvanáctého století a Nobuo Nakagawa patřil mezi režiséry, kteří tradiční příběhy vykreslili divákům nejen v tradičním hávu, ale přidal jim také mnoho drobných a nadčasových prvků.

Stejně jako jiné rozvinuté kinematografie i ta japonská udivuje svou bohatostí a množstvím tvůrců, kteří se žánrovému umění věnují. Ať už se jedná o nové styly vyprávění, z Japonska dovezené komiksy či tradiční příšery, které uchvátily americké filmaře. I když je to k nevíře, i tvůrci všeobecně ceněných a úspěšných snímků občas zabrousí k audiovizuální fantastice a uvedou na plátna kin leckdy kuriózní díla, která se stávají kultovními. Přibližme si v letmém pohledu několik žánrových počinů slavného a skutečně významného japonského režiséra Kinji Fukasakuho (1930-2003), jehož nežánrové filmy především z gangsterského prostředí Yakuzy získaly proslulost a jehož legendární válečný Tora! Tora! Tora! (1970) byl oceněn i cenou americké akademie – Oskarem.

I přes velký počet článků, které jsme věnovali japonským tvůrcům a jejich příběhům ve stylu tradičních strašidelných historek kaidan, jsme stále ještě nevyčerpali všechny významné představitele tohoto hororového subžánru. Dnes si připomeneme jednoho z režisérů, kteří byli po druhé světové válce průkopníky audiovizuální autorské tvorby a nepřímo tak v těžké poválečné době inspirovali své následovníky. Kaneto Shindo (1912-2012) byl jedním z prvních, co za tímto účelem dokonce založili i vlastní produkční společnost. Nejen jeho žánrové snímky poté posbíraly mnohá ocenění, ale dostalo se jim i pozornosti diváků po celém světě. Za svůj vskutku požehnaně dlouhý tvůrčí život uvedl na plátna kin více jak čtyřicet snímků...

Kořeny žánrového vyprávění na tradicemi opředených japonských ostrovech sahají hluboko do historie, a tak se nemůžeme divit, kolik hororových příběhů tvůrci odtud zpracovali. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je japonská kinematografie mladá, opak je pravdou. Snímky vycházející nejen ze staletých tradic divadla, ale i literárních pramenů bohatých na zajímavé náměty, byly natáčeny už v němé éře a rozhodně za zhlédnutí stojí. Než se budeme věnovat dalšímu z žánrových tvůrců, pojďme jen stručně připomenout některé z kaidan (tedy hororových) příběhů, které japonští režiséři natočili. Pomineme-li němou éru, největšího rozmachu se tato odnož audiovizuální fantastiky dočkala v šedesátých letech.

Japonští režiséři patří rozhodně mezi elitu audiovizuálního hororu a nejinak je tomu i u Hideo Nakaty, který pro fanoušky fantastiky převedl na plátno hlavní hrdinku úspěšného románu Suzuki Kojiho. Sadako, duch bledé dívky s dlouhými vlasy, vystrašil diváky nejen na japonských ostrovech, ale i po celém světě. Ačkoliv se ovšem jedná o vyprávění vycházející z tradičních strašidelných příběhů a stejně tak i vizuální podoba neklidného ducha není pro Japonce neznámá, horor Kruh opanoval kinosály a rozhodně rozšířil povědomí o fantastice natáčené v takto dalekých zemích. Úspěchy, ceny i remaky a pokračování jsme zmínili v první části článku, který je věnován režiséru Hideo Nakatovi, ovšem jeho tvorba není jen o bledé dívce vylézající ze studně...

Průřezem tvorby osobitého japonského tvůrce Shin'ya Tsukamota jsme otevřeli široké téma audiovizuální fantastiky, jakým bezesporu asijský horor je. Nejde jen o tradiční japonská vyprávění o nadpřirozených bytostech (kaidan), která děsila posluchače už od dvanáctého století, své slovo i obrovskou inspiraci dodali fanouškům i filmaři korejští a další. Dnešní díl Pozoruhodných počinů vzpomene nejen opravdu nezapomenutelný horor, jenž se dočkal pokračování i remaků pro euroamerické obecenstvo v obou svých pokračováních. Hideo Nakata, režisér, kterému se tentokrát budeme věnovat, ovšem zdaleka není jen režisér jednoho snímku. Má za sebou mnohem víc zajímavé práce, která rozhodně potěší nejen fanoušky japonské audiovizuální fantastiky...

Tradice krátkých strašidelných vyprávění (kaidan) je v Japonsku velice stará. Nejstarší příběhy, které se předávají po generace, pocházejí až z dvanáctého století, a tak se nemůžeme divit, že jsou horory i fantastika obecně mezi japonskými autory tolik oblíbené. Seznámíme-li se s tradičními prvky příběhů plných duchů, démonů i neobyčejných jevů, s vizuální estetikou a staletím vybrušovaným stylem japonského divadla, poznáme bohaté prameny, ze kterých tvůrci čerpají. Stejně tak i Shin'ya Tsukamoto, jehož prvotní tvorbě jsme se věnovali minulý týden. Stylizované tradiční prvky jsou v jeho snímcích velmi patrné, ovšem osobitý ráz jim dodává především chaotická kamera, rychlé střihy i obliba stop-motion animace

V naší sérii článků jsme častokrát zabrousili i mimo Hollywoodskou produkci a navštívili některé méně známé končiny, ovšem stále zůstáváme fanouškům audiovizuální fantastiky dlužni návštěvu v krajích, které se z netradiční filmové země rozvinuly do žánrové velmoci. Po druhé světové válce rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by se tak na několika japonských ostrovech mělo stát, ovšem ekonomika této asijské země se brzy rozjela a její specifická kultura plná tradičních motivů se mohla představit světu. Představme si prvního z kultovních režisérů japonského souostroví Shin'ya Tsukamota, který proslul především svými horory. Je obdivovatelem Jana Švankmajera...

Audiovizuální fantastika nabízí v posledních letech množství žánrových blockbusterů i nových zpracování dříve osvědčených témat. Dalo by se říci, že v boomu Marvelovského universa, nově objevené 3D projekce i spolehlivých postupů méně známá režisérská jména zapadnou, ovšem opak je pravdou. Bylo by samozřejmě naivní a krátkozraké tvrdit, že se všem talentům dostane rovných šancí, ale svět devadesátých let rozhodně přeje vytrvalým a odvážným tvůrcům. A zatímco léta osmdesátá rozvíjela okrajové žánry a plnila trh s VHS, rostly i díky internetu osobní a profesní vazby napříč světem. Fenomén celosvětové sítě zasáhl audiovizuální umění v mnoha ohledech...

Je to s podivem, ale některé z nejčastěji zpracovávaných příběhů audiovizuální fantastiky vlastně zase tolik žánrových prvků neobsahují. Často je zajímavé sledovat, jak se původní předloha s novým pojetím mění a jak přibývají či odpadávají obohacující fantasy či sci-fi doplňky. Nezřídka objeví tvůrci námět, který opakovaně zpracují s větším a větším množstvím efektů, aby se později vrátili a příběh od nich znovu oprostili. Podobným vývojem si pravidelně prochází i příběh o králi Artušovi, rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu. Téma oblíbené a často zpracovávané na mnoho způsobů. Připomeňme si teď televizní i filmové, oceňované i čistě zábavné audiovizuální adaptace známého rytířského románu.

Po vynuceném přerušení, které rozesmutnilo každého fanouška filmové fantastiky, se vracíme zpět k načatému připomenutí dalšího tvůrce audiovizuálních děl, Richardu Donnerovi. V první části jsme připomněli jeho neúspěšný debut i obdivuhodnou řadu let, kdy se věnoval především televizní tvorbě. Po patnácti letech se blýskl hororem, který ho katapultoval mezi režisérskou elitu a který dodnes neztratil nic ze své děsu plnosti. Ovšem nejen Omen! (Příchází Satan!, 1976) s Gregory Peckem v hlavní roli slavil úspěch, na svou dobu fenomenální návštěvností i prvenstvím ve zpracování slavil s dvoudílnou adaptací Supermana. Jak ovšem později vyšlo najevo, do natáčení nepříliš jemně zasáhli producenti, a tak Richard Donner vydal na závěr své kariéry ještě jednu verzi...

Ačkoliv bychom jako další článek měli dle plánu zařadit pokračování o audiovizuální fantastice v podání Richarda Donnera, zasáhla nás smutná zpráva o odchodu legendárního tvůrce speciálních efektů, který byl nejen velmi blízkým přítelem Raye Bradburyho, ale který byl audiovizuální fantastice skutečně oddán. Muže, který oživil obrovské množství mimozemšťanů, bájných tvorů i vyhynulých zvířat a jehož kariéru odstartovalo jedno z nejstarších zpracování příběhu o King Kongovi – Raye Harryhausena. Pozastavme se tedy a připomeňme si jeho celoživotní dílo, které rozhodně vzbuzuje respekt. A zároveň se zamysleme nad obdobím audiovizuální fantastiky, které s tímto velkým mužem symbolicky odchází také.

Pokud bychom zabrousili do statistiky, v kinosálech jistě najdeme mnoho debutů, které propadnou či zůstanou nepovšimnuty diváky i kritikou a jejichž tvůrci potom horko těžko shánějí prostředky na další snímek. Není to ovšem případ jen dnešní doby, tvrdá a nelítostná pravidla platila ve filmovém světě i v letech dřívějších. Tvůrci často opouštějí branži nebo točí pro televizní obrazovky či se uchytí v reklamním či hudebním průmyslu. Čekají pak na svou další šanci často i desetiletí. Podobným případem je i dnes už legendární režisér Richard Donner, který je znám nejen fanouškům audiovizuální fantastiky, ale i mainstreamovým divákům z kinosálů celého světa.