Asi bychom našli více tvůrců, kteří žánr inovovali technickými řešeními nebo posunem v audiovizuálním umění, ovšem fantastika umožňuje vyniknout i těm, kteří si vytváří nejen vlastní světy, ale i pravidla, jakými příběhy vyprávějí. Mezi nejosobitější patří bezesporu například Tim Burton či Terry Gilliam, kteří prosluli svým neopakovatelným výtvarným stylem i netradičními hrdiny. Ovšem svou renesanční osobnost má i svět hororu. Osobnost, která hranice žánrového audiovizuálního vyprávění překročila hned několikrát, tvůrce, kterého fanoušci neváhali podpořit peticí a který patří mezi nejpozoruhodnější osobnosti současné fantastiky. Jeho tvůrčí rukopis a zajímavé světy nalezneme nejen na stříbrném plátně...

Posledním dílem série pozoruhodných počinů audiovizuální fantastiky letošního roku nebude žádný katastrofický ani apokalyptický snímek, ale i přes tolikrát omílané datum konce světa, který by měl nastat právě dnes, si místo toho užijeme snad nejvánočního z vánočních fantasy příběhů. Jak už to tak bývá, jedná se vlastně o příběh pohádkový. Asi není mnoho povídek či pohádek, které by byly tolikrát adaptovány a znovu zpracovávány, jako je Vánoční koleda od Charlese Dickense. Snad je to šťastným koncem či úžasně zpracovanou vánoční atmosférou, že se k ní lidé stále vrací a znovu a znovu sledují napravování jednoho z nejzatvrzelejších odpůrců Vánoc v ulicích starého Londýna. Napravování je to nejen nápadité, ale často i pěkně strašidelné.

Není mnoho tvůrců, kteří se věnují svému žánru a zároveň ho vytrvale obohacují inovativními přístupy v tak radikální míře jako Wes Craven. Nejen, že šokoval svým debutem, který zlo přesunul z roviny nadpřirozené přímo mezi lidské hrdiny, zobrazil jako nositele zla lidi pokřivené prostředím a způsobil obrovské pohoršení, ale zažehl i malou revoluci na poli audiovizuálního hororu. O několik let později stvořil legendární postavu snového zabijáka Eddieho Kruegera, která se natrvalo usadila v srdcích fanoušků hororu, a v roce 1996 znovu uchopil žánr po svém ve svém dosud nejúspěšnějším opusu Vřískot. Ovšem další z kultovních zabijáků přezdívaný Ghostface nebyl jediným pozoruhodným počinem, ačkoliv svou spanilou jízdou v kinosálech ostatní velmi zastínil.

Ačkoliv Wes Craven dokázal svým debutem skutečně šokovat celý anglosaský svět, opravdovou proslulost získal mezi fanoušky audiovizuální fantastiky až stvořením snového zabijáka v pruhovaném tričku – Freddieho Kruegera. Svým počinem přivedl na svět postavu, která směle konkuruje Michaelu Mayersovi režiséra Johna Carpentera a která se stejně jako jiné kultovní postavy k divákům stále vrací v nových a nových zpracováních. Ovšem Wes Craven nestvořil jen tuto legendu. Dříve než se budeme věnovat jeho dalšímu hororovému počinu, který překročil svůj stín a stal se jeho nejúspěšnějším snímkem vůbec, zrekapitulujme si režisérovu tvorbu a další méně známá díla. Wes Craven totiž netvořil jen pro stříbrná plátna, ale stal se i plodným tvůrcem televizním.

Po několikatýdenním cestování mimo Hollywood se v naší sérii článků vraťme zpět, abychom zmínili dalšího z legendárních hororových tvůrců a jeho postavy, které skutečně překonaly hranice stříbrného plátna. Sedmdesátá a osmdesátá léta přála nejen tvůrčímu rozmachu v audiovizuální fantastice, ale také novým postupům i příběhům, které jsou přetáčeny dodnes. Překvapivě úspěšně si vedly i některé nízkorozpočtové snímky, ze kterých připomeňme debut Toba Hoopera Texaský masakr motorovou pilou či Halloween Johna Carpentera. Třetím mužem, který přímo tvořil dějiny filmového hororu, je Wes Craven. Muž, který svým filmovým debutem diváky pobouřil a šokoval natolik, že musel načas odjet ze země a usídlit se ve Francii. Věnujme se tedy dalšímu ze skutečných mistrů hrůzy.

Přelomový rok 1989 přinesl mnoho změn nejen v oblasti audiovizuálního umění, ale i v přijímání umění vůbec. Divácká pozornost byla zahlcena trezorovými počiny, které byly znovu uváděny na prestižních místech, svobodu v tvorbě uvítalo mnoho umělců zvýšenou aktivitou a přes hranice se k nám dostávaly snímky, o kterých fanoušci ani netušili. Stejně tak se rozkošatěla i tvorba Jana Švankmajera. A jak už to tak bývá, jejich produkce pocházela z různých zemí. Krátkometrážní snímky ovšem nebyly jedinou aktivitou světoznámého režiséra. V počátcích svobodného života u nás založil filmové studio a skrze svou tvorbu varoval před přílišnou euforií, kterou lidé z nově nabyté svobody prožívali. Nadčasovost jeho apelu můžeme ostatně posoudit i dnes.

Období normalizace, kdy režim ostře hlídal jakékoliv projevy nesouhlasu či nezávislého myšlení u tvůrců, postihlo všechny domácí umělce. Díky svobodě, kterou obsahuje fantastická složka v příbězích, byla žánrová tvorba vytěsněna na okraj a mnoho prostoru nezbývalo ani surrealistickým vizím, které se u nás v audiovizuální podobě poprvé objevily v tvorbě Jana Švankmajera. V sedmdesátých letech jeho snímkům nebylo politicky přáno, a tak se věnoval práci trikaře a výtvarníka v ateliérech na Barrandově. Ačkoliv měl za sebou již první ocenění za hranicemi za snímek Historia Naturae (1967), na další snímky si museli diváci dlouho počkat. Uvolněnější atmosféra nastala až v osmdesátých letech, kdy Jan Švankmajer mohl natočit horor Zánik domu Usherů (1980).

V posledních týdnech jsme se v sérii článků věnovali hlavně nehollywoodským tvůrcům, ovšem trestuhodně jsme zanedbali i kraje na východ od železné opony, včetně toho našeho. Jedním z hlavních důvodů, proč se u nás filmové fantastice příliš nedařilo, byl samozřejmě fakt, že žánr (představovaný hlavně science fiction) nebyl u vládnoucí garnitury v příliš velké oblibě. Okrajovost a nádech disidentství si s sebou ostatně nesla i žánrová literatura, která pro svůj apel i předpoklad, že čtenář bude při čtení přemýšlet, končila stejně jako audiovizuální díla často v trezorech či spalovnách. Mezi domácími tvůrci tak kromě Karla Zemana nenajdeme nikoho, kdo by se audiovizuální fantastice systematicky věnoval, ovšem i přes nepřízeň režimu se našli tvůrci...

Osmdesátá léta dala fanouškům audiovizuální fantastiky mnoho nových hrdinů. O slovo se výrazněji začaly hlásit i orientální kinematografie, kde byly nejvýraznějším zástupcem japonské animované příběhy či nově se formující jihokorejská produkce. Ačkoliv se věnujeme spíše evropským tvůrcům, tentokrát se opět zastavíme na opačné straně naší planety, u australských břehů. Ne snad proto, že bychom byli tak vášnivými cestovateli, ale především proto, že fenomén, na který jsme narazili, slavil úspěch především v Evropě. Tento úspěch má potom „na svědomí“ nepříliš známý australský režisér Russell Mulcahy, pod jehož vedením ožil hrdina se světem, který pohltil nejednoho fanouška audiovizuální fantastiky.

Francouzský šarm v audiovizuální fantastice jsme zmínili už v případě Jean-Pierre Jeuneta, který vnesl do žánrové kinematografie pozoruhodnou vizuální poetiku. Společně s tím ovšem sdílí s dalším francouzským tvůrcem Lucem Bessonem i odlehčenost ve stylu vyprávění, se kterou boří zažitá schémata s půvabem a lehkostí. V první části článku jsme připomněli jeho začátky s Jeanem Reno v hlavní roli i jeho úspěchy na poli nežánrových snímků. Po úspěchu Magické hlubiny (Le Grand bleu, 1988), která se dlouho držela v evropských kinech jako divácká jednička, měl cestu k větším projektům otevřenou. Ovšem trvalo dalších devět let, než se na stříbrném plátně poprvé objevil Corben Dallas a než zazněl nejkrásnější hlas vesmíru.

Po připomenutí jednoho z největších klasiků světové kinematografie v evropských vodách ještě zůstaneme. Sestoupíme víc k jihu a okusíme dalšího z šarmantních francouzských tvůrců, jehož pozoruhodný tvůrčí rukopis dal žánrovému světu nejednoho legendárního hrdinu. Stejně jako předchozí tvůrce, netočil jen žánrová audiovizuální díla, ale prorazil i v nežánrovém filmu. Vděčíme mu nejen za fantastické vidiny světa budoucnosti, ale i za hlášky, které doslova zlidověly či antihrdinu, kterého nelze nemilovat. Režisér, který uvedl na plátna kin „nejkrásnější hlas vesmíru“ a svůj typický šarm, Luc Besson. Ovšem připomeňme si nejen jeho nejslavnější žánrové opusy, ale i méně známé snímky, které později rozvinul do fantastických děl.

Připomenutím slavného švédského režiséra jsme se opět dostali do šedesátých let, kdy se o slovo v Evropě začala hlásit tzv. Nová vlna. Kořeny fantasy příběhů, které nalezneme především v severské mytologii, byly inspirací nejednomu tvůrci. V první části článku jsme si připomněli nejen Bergmanovu Sedmou pečeť, která příběhem rytíře Antonia Blocka vystihuje témata severských příběhů a která je svou hutností rovna i vrcholným opusům literárně-dramatického umění autorů z této části Evropy. Tento snímek ovšem není jediný, kterým se Ingmar Bergman dotkl žánrových vod. Ačkoliv to není v množství jeho práce nikterak závratné číslo, pojďme si teď v druhé části článku připomenout, pro které jeho filmy byl fantastický žánr inspirací.

Obdobím prvního okouzlení fantastikou, která se v anglosaském světě začala prosazovat nejprve na stříbrných plátnech a poté pomalu ovládla i televizní obrazovky, jsme se přesunuli až ke konci studené války, kdy se tvůrčí reflexe společnosti začala pomalu měnit. I přes poměrně podrobný pohled na začátky audiovizuálního umění jsme takřka opomenuli tvorbu, která nemá kořeny v Hollywoodu. Audiovizuální díla žánru fantasy mají několik inspirativních pramenů, ze kterých čerpají fantastické motivy a své postupy při stavbě příběhu. Jedním z nich jsou legendy a pohádky hemžící se nadpřirozenými bytostmi, kterými evropský kontinent jen přetéká. A přihlédneme-li k určité hrůzostrašnosti některých z nich, zjistíme, že není bohatšího zřídla než severské příběhy...

S trochou nadsázky by se dalo napsat, že tvorba Rolanda Emmericha se dá rozdělit na období před snímkem Stargate a po něm. Fenomenální úspěch SF snímku o cestování systémem bran ve spojení se starověkou mytologií získal oblibu po celém světě a upozornil na jeho režisérský talent. S filmem, který se stal zdrojem silné fanouškovské základny, s tržbami, za které by se nemusel stydět žádný z hollywoodských hitmakerů, nemuseli mít producenti obavy svěřit Rolandu Emmerichovi skutečně vydatné rozpočty. Počiny, které poté od roku 1994 natočil, se ovšem dají zařadit jak do kategorie blockbusterů, tak do kategorie propadáků. Pojďme si zrekapitulovat, jaké žánrové snímky to byly a v čem jsou pozoruhodné.

Ačkoliv je v názvu článku uveden režisér Roland Emmerich a uvedena druhá část ze tří, ve skutečnosti se budeme věnovat jen jednomu fenoménu, který vznikl roku 1994 a který nejednomu fanouškovi audiovizuální fantastiky změnil život. A dalo by se i napsat, že změnil život samotnému Rolandu Emmerichovi, který společně s Deanem Davlinem napsal scénář. Pojďme si tedy připomenout, jak vznikal legendární snímek Stargate (StarGate, 1994) a čím vším se stal pozoruhodným ve světě audiovizuální fantastiky. Připomeňme si nejen první snímek, inspiraci, která k němu vedla, ale i následující počiny a fenomén světa, který byl takto vytvořen. Svým příběhem podnítil Roland Emmerich jeden z největších počinů audiovizuální fantastiky, který stále žije svým životem.