Junktown letos poprvé otevřel své brány fanouškům postapokalyptických světů. Ojedinělá akce v rozsahu festivalu – nikoliv larpu se inspirovala postkatastrofickými filmy, hrami a knihami, ponejvíce pak kultovní dvojicí Mad Max či Fallout. Vstup pro omezený počet zájemců byl povolen pouze v kostýmu, čímž vznikl jeden z předpokladů pro nezapomenutelnou atmosféru a zároveň i potěchu pro každé špínu a zmar milující oko. Navíc se netvořily fronty a nikdo se nemusel mačkat či rvát o místo na slunci. Během tří dnů se na hudebních podiích, stylově umístěných v podzemním areálu bývalého rozsáhlého bunkru, vystřídali rozliční dýdžejové a rozmanité skupiny. Kdo neměl chuť na hudební program, mohl se zašít do kina nazvaného Futurograf a provozovaného borci z Futuregate, kde se přesně v duchu postapokalyptického světa sedělo na pneumatiko-sedačkách (na starých pneumatikách byly umístěny rozbité kancelářské židličky bez noh). Skvělý nápad, kterým organizátoři potvrdili promyšlenost celé akce.

Samotná organizace byla opravdu chvályhodná, což se ukázalo hned na začátku propracovanou zahajovací scénou, během níž se strhl boj o brány města mezi gangy a obránci. Došlo nejen na přehlídku upravených a skutečně pojízdných vozů, ale i na plamenomet, jenž zaháněl nezvaný póvl z pustiny. Hned poté následovala přísaha, kterou účastníci skládali a která představovala pravidla, jimiž se každý musel řídit. Teprve poté došlo k otevření hlavní brány. Náměstí i celý komplex staré raketové základny byl úžasně upraven. Bránu zdobily obrovské konstrukce a ze šrotu vyvedený nápis Junktown, prostranství prostřílené a zdemolované vraky aut, bordel a občas nějaký ten radioaktivní odpad.

Městečko mělo vlastní humornou mapku, všude se skvěly vtipné popisky a krycí názvy nabízeného zboží dokázaly přinejmenším pobavit. Návštěvníky lákala například radioaktivní bažina lásky svítící i v noci nazelenalým světlem, navíc doplněná vrakem loďky, který skýtal možnost příjemného posezení. Kdo chtěl, mohl si odskočit na opojné inhalátory (vodní dýmky) a při té příležitosti poskytnout potravu duši – ano, i knihy se daly na tomto festivalu nalézt. Pro odvážnější jedince byl připraven Dóm hromu fungující na klasickém pravidle – dva vejdou, jeden odchází. Samozřejmě nechyběl ani Chrám moudrosti s možností naučit se číst (fajn obrázky do tvůj karavana!) a nabídka ranních bohoslužeb bohu atomu.

Pozivitní bylo především to, že všichni byli zapojeni do hry – vedle pořadatelů jednotlivých sekcí i obsluhy stánků a účastníci soutěží např. lovci hlav (hledání a lovení psanců fungující na jednoduchém principu kámen nůžky papír a přinášející překvapivě humorné a akční momenty). Padaly tedy nejen vtipné hlášky, ale například při kupování brahminího burgeru mohl účastník pokecat o radioaktivním spadu a zmutovaných žábách. Občerstvení bylo pestré, takže nebyl problém vedle smažených červů, kobylek, ovoce a zeleniny či leguánů na špejli koupit i vegetariánské jídlo nebo sladkou buchtu a nějaký ten dobrý čaj. Skvěle propracovaná byla Střelnice s možností výhry zátek, které se daly získat i v různých jiných hrách (kasino, lovci hlav) a za které se pak daly koupit lístky do tomboly. Výběr možného arzenálu byl pestrý – od praku přes různé vzduchovky, airsoftové zbraně až k oštěpu či bazuce. Koho nelákaly zbraně, mohl vyzkoušet štěstí v kasinu či při soutěži v hodu pneumatikou – zábavné hře inspirované klasickou čárou. Akorát namísto obligátních kuliček se zde vrhaly sjeté pneumatiky, přičemž pár menších slečen mnohdy dosáhlo cílové čáry dříve jak vrhaný předmět.

Program byl dále doplněn postapokalyptickým LARPem, který představil boj mezi Sirotky a Jednotou a který zaujal velký počet diváků. Jednalo se o skvělé vyplnění sobotního odpoledne. Kromě toho probíhala i „krutá hra“ Jugger s následným nedělním workshopem za nemalého publika. Sobotní podvečer naopak patřil duelům v aréně smrti – Dómu hromu, kde své síly vedle zkušených borců mohl ověřit i kdokoli z nemalého počtu přihlížejících. A ačkoli se bojovalo měkkými cvičnými zbraněmi, zápasy byly plné adrenalinu, doslova akčních scén a ukázkou toho nejlepšího, co jednotliví aktéři dokázali předvést. Atmosféru dokresloval rej bubnů, skandování a výkřiky z publika (vem ho štítem či zabij ho byly zřejmě nejfrekventovanější).

Mimo přednášek o přežití v pustině a promítání, kde se kromě amatérských a nízkorozpočtových filmů dostalo i na první dva díly Mad Maxe, se dobrodružnější povahy mohly zúčastnit hororové hry Kotelna. Zadání znělo jednoduše: ve tří- až čtyřčlenném týmu museli soutěžící za šedesát minut projít nebezpečnou oblastí sklepení a dostat se ven dřív, než je sežrala skupina kanibalů. Kotelna však čerpala prvky z escape games, tudíž bylo potřeba vnímat detaily a z nabídnutých střípků informací, slepých uliček a drobných nápověd najít jedinou možnou únikovou cestu. Nutno podotknout, že náročnost této hry byla poměrně vysoká, což dokazuje, že si s ní její tvůrci dali opravdu záležet. Náš tým se překvapivě jako jediný může chlubit tím, že ji prošel celou v daném čase a bez nápovědy organizátorů, což jen potvrzuje, že ačkoli se jednalo o náročnou zábavu, dalo se to zvládnout.

Celé zpracování tohoto projektu bylo opravdu famózní. Pokoje naplněné různými nechutnými předměty (mrtvoly nesměly chybět), mezi nimiž hráči hledali indicie a klíče, řešili úkoly v rozpadlém a zvlhlém prostředí, kde vše bylo úžasně naaranžované. Vana plná krve, z níž se po chvíli lovení dala vytáhnout lebka a pár nechutných organických drobností navíc, odřezané končetiny (ano, plastové), vysušené kosti (ano, skutečné), klece s hrozivým obsahem, úchylné figurky, zahnívající a nechutně zavánějící rozkládající se srdce či počmárané zdi – to je jen zlomek použitých kulis. Závěrem lze říci jediné – Junktown se povedl na jedničku, a ačkoli disponoval několika drobnými muškami, jako celek působil velice příjemně a propracovaně. Už teď se nemůžeme dočkat dalšího ročníku. A přestože byl celý festival výborně zařízený, za jeho vrchol považujeme únikovou hru Kotelna, která na nás zapůsobila snad silněji než atomový výbuch. Děkujeme organizátorům a snad se příští rok opět sejdeme…

Text a fotky Tomáš Dostál a Petra Slováková

Postapokalypsa z druhého úhlu pohledu

Na první ročník festivalu Junktown pořádaný občanským sdružením Alternativa II jsem se nechala zlákat díky několika pozitivním faktorům – budou tam kamarádi, není to daleko od Prahy a jedná se o mírně prodloužený víkend. Navíc mne uchvátila skvělá předfestivalová příprava – uveřejnění pravidel, která byla přísná a spravedlivá, pravidelné info o ztenčujících se počtech vstupů i pěkná a vtipná videa o přípravě kostýmů či fotogalerie lokalit, které na nás v bývalé vojenské základně u Bratronic čekají. Sice jsme díky páteční hrůzné pražské dopravě přijeli s mou na facebooku pochytanou a skvělou posádkou pozdě, takže jsme nestihli úvodní show, to nám ale nezabránilo se po ubytování (u mne tedy jen rozdělání věcí na spaní v autě) vnořit přímo do víru postapo městečka.

Našla jsem si svou oblíbenou partu a té jsem se držela celý festival. Obešli jsme všechny zajímavé lokality, které byly k mání – kluby Spad a Díra, kde většinou běžela hudební produkce a ve Spadu v neděli přednášky, Futurograf, kde bylo promítáno pásmo postapo filmů a v pátek a sobotu večer první a druhý díl Mad Maxe, téměř hned běželi svlažit hrdlo a okukovali otevřené stánky s potravinami i různými suvenýry. Ty ale brzy zavíraly, protože už byl pátek večer. Ceny věcí i občerstvení byly lidové, navíc bylo zastoupeno slané i sladké, protože se o žaludky poutníků staraly rovnou dva stánky – Junk Food na náměstí a Čajovna za kopcem. Prostředí opuštěné základny bylo skvělé, ale taky pěkně nebezpečné, takže si hlavně po soumraku musel člověk dávat pozor, kam šlape, na což ale bylo už upozorněno v pravidlech pro účastníky. Pokud vás přepadly antipacifické choutky, mohli jste si jít zastřílet na Střelnici, pět zátek, které člověk dostal hned u registrace buď směnit za lístek do tomboly, zmnožit je, či úplně prohrát při místních hrách (kasino a hod pneumatikou). Místním komunitním centrem se stalo ohniště na náměstí, nebo na druhé straně „města“ posezení v Čajovně.

V sobotu jsme stihli pěknou bitku o Bunkr mezi bandou Sirotků a Jednoty, zkušených larpařů, kteří do sebe šili měkkými zbraněmi, jako kdyby šlo opravdu o život, takže se správňácky hecovali, křičeli na nepřátele zastrašující hesla (nebo jen sprostá slova) a nestranní diváci upřímně fandili, přičemž bylo jedno komu. Betonové panely lemující Junktown pravidelně brázdily k nepoznání změněné a hodně hlučné Maluchy, lidi se bavili, pili a veselili… a jestli díky k tomu byly nějaké konflikty, snad jich nebylo příliš mnoho. Počasí bylo sice trochu teplejší, než atomové rosničky věštily, ale bylo celkem k přežití. A když už bylo někomu hodně horko, dalo se ulít do diskoklubů.

Též byla možnost pro příznivce industriálního foto umění obhlédnout prodejní výstavu fotografií studia Dark Vision, které byly pořízeny zhruba měsíc před akcí a opravdu se povedly. V sobotu se také konala juggerská exhibice, přičemž v neděli dopoledne měli možnost za vedení zkušeného lektora zkusit kontaktní boj i úplní nováčci. Poslední den pobytu jsem čekala na dvě přednášky, které mne zajímaly a to o postapo jídle. Petrius se věnoval spíše rostlinné stravě a případným alternativám, které se uskutečňují už teď (guerilla gardening, hydroponika, jedení zvířat usmrcených auty) a velmi pěkně se do přednášky zapojili i diváci se svými postřehy. Což platilo i o následné přednášce od Vis, která se věnovala lovení a zpracování zvěře a jejích užitečných kousků (a že jich není málo).

Závěrem bych chtěla moc poděkovat vždy optimisticky naladěné obsluze všech obchodů, nápomocným pořadatelům, za výběr skvělé lokality, fantastickou a zábavnou „předpřípravu“ na sociálních sítích a i když jsem měla ten nejzářivější kostým ze všech (oranžové camo fakt není pro tlumeně zelenou českou přírodu to pravé), tak jsem se tam cítila příjemně a mezi svými, i když jsem půlku lidí neznala. Je tedy jasné, že jakmile se příští rok dozvím termín, rozbíjím pomyslné prasátko a jedu znovu.

Vendula Brunhoferová