Spřádání žánrové fantastiky (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Pondělí 3 října 2016 10.25

Literární soutěže jsou bezesporu výzvou jak pro začínající autory, tak pro ty ostřílené. Každý může podlehnout pokušení napsat své dílo a zaujmout nejen porotce, ale hlavně čtenáře, kteří si posléze přečtou povídky v kontextu těch nejlépe hodnocených prací. Zvláště, když nejúspěšnější práce vyjdou v soutěžní antologii. Sborník Papírová pavučina je výsledkem druhého ročníku literární soutěže Tiché písky, kterou pořádá HSF klub spolu s otcovským Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Výsledek v podobě žánrové antologie vydalo nakladatelství Epika a kniha je rozdělena na dvě časti, soutěžní a klubovou. A navíc se pyšní zdařilou obálkou, která má potenciál zaujmout fanoušky fantastiky.

Hned na úvod konstatujme, že takto literární soutěže jsou téměř vždy přínosem, zvláště když se samotným autorům v případě úspěchu dostane možnosti publikování v tištěné knize. I z tohoto důvodu by nebylo od věci, aby byl v úvodu šířeji osvětlen účel soutěže i její historie, stejně jako pár faktů o pořádajících organizacích. Osobně jsem soutěž objevil právě díky tomuto sborníku, ovšem z předmluvy Veroniky Mayerové jsem se toho moc nedozvěděl. Jisté je, že všechny zde prezentované práce musely osobitým způsobem zpracovat téma soutěže, kterým byla právě Papírová pavučina. Autorům byl tedy nabídnut široký manévrovací prostor pro jejich díla, jenž nutně nemusel vést do říše členovců. Podobně zřejmě uvažovala většina autorů, v důsledku čehož si čtenáři trpící arachnofobií mohou zhluboka vydechnout. Na druhou stranu se ale v množství uvedených povídek nezbavíte dojmu, že si jejich autoři střihli příběh dle svého naturelu a slovní spojení papírová pavučina na něj jen kdesi v průběhu děje naroubovali. Jako u všech povídkových sbírek se setkáme i s kolísavou kvalitou jednotlivých prací a stejně tak s příběhy, z nichž nám některé sednou více, jiné méně.

V soutěžní části knihy narazíme na deset povídek, které jsou řazeny vzestupně podle umístění v samotné soutěži. Začínáme od osmého místa, protože na následujících dvou stupíncích se shodně umístila dvojice autorů. Vše otevírá Dan Barták svým Spisovatelem, který je poněkud krkolomnou misí, kde se hlavní vojenský hrdina probíjí realitami, aby se pointová skládačka dobrala svému konci. Martin Macaš přináší dílo s jednoduchým názvem G, které vyzní jako smutná povídka o nenaplněné lásce, zasazená do sci-fi kulis a konspiračně thrillerové atmosféry. Hezký a vlastně ne úplně provařený nápad přináší Marie Tripalová v povídce Dárek k narozeninám. Hlavní hrdina zde dostane možnost dostat se do děje historického románu, čtenář si však na konci povzdechne, že příběh není delší a propracovanější, protože samotný námět by si to zasloužil.

S Markem Bílkem navštívíme psychiatrickou léčebnu, kde se mnoho událostí odehrává Na druhé straně. Povídce prospívá nádech hororové atmosféry, ale závěr se nese v poněkud tuctovějším duchu. Následující Martina Mátlová si ve své povídce klade filozofickou otázku Jestli někdy skončí zima? Dobře napsaná povídka čerpá z osvědčených témat jako je fašizující se společnost plná donašečství, kde není místo pro papírové a neschválené knihy. Na pátém místě se nachází autor píšící pod jménem Zašek. V psychologicky laděném příběhu se seznámíme s hlavním hrdinou, jenž má zvláštní dar, ale brzy zjistíme, že jeho Šťastný svět má i svou odvrácenou stranu. Těsně pod stupni vítězů se umístil Vojtěch Hlavenka a jeho příběh nazvaný Hlavně moc nepřemýšlet, v němž mísí prvky reality show, únikové hry s přidanou hodnotou hádanky pro čtenáře, jejíž rozluštění najdete až na samotném konci knihy, což může být pro někoho zajímavý nápad, pro jiného zcela naopak.

Pomyslná bronzová medaile patří Heleně Drdlové, jejíž příběh je umístěn Tam ve tmě. Věřím, že povídka má potenciál zaujmout množství fanoušků fantastiky, ale na mě je v ní až příliš mnoho klasických fantasy klišé. Oproti tomu na moderní prvky fantasy sází stříbrný Pavouštník, pod nímž je podepsán autor zvaný Martin Maniaque. Zajímavě a hravě pojaté dílo rozhodně drží čtenáře v napětí a servíruje mu skutečně dobře zpracovaný nápad. Podobně je na tom i zručně napsaná vítězná Myšina Vojtěcha Žáka, v níž cítíme příjemnou zatuchlost moderního hororu. Nezbývá, než souhlasit s porotou, že se jedná o nejlepší ze zúčastněných soutěžních prací a nic na tom nemění ani fakt, že pointa se dá vytušit s předstihem.

Jako předem neobeznámený čtenář nemám představu, dle jakého klíče probíhalo řazení povídek v klubové části Papírové pavučiny, ale i zde jsem měl vesměs pocit, že kvalita povídek má stoupající tendenci. Druhou část sborníku, kde najdeme šest povídek, otevírá Tereza Matoušková a její Čas sněhu. Subjektivně mám s tímto dílem stejný problém jako s bronzem oceněnou povídkou soutěžní části. Dostane se nám příběh čarodějnice, který působí jako čtení od ženy pro ženy, což může být pro mužského čtenáře nemalým mínusem a obvyklá fantasy poetika tomu také příliš nepřidá. Na planetu plnou klonů zamíříme spolu se Stanislavou Bumbovou. Vše je roboticky chladné a jakákoli Výjimka nemá šanci přežít. Pokud jsem výše psal o klasických postupech a námětech, zde je dostaneme v rámci vědecko-fantastického žánru.

Jiří Sivok představuje Děti, chlast a hračky, od kterých závdavkem dostaneme vše, co název uvádí. Povídka je pro změnu zase ryzí chlapáckou akční záležitostí, kde budeme svědky zápasu upíra s mágem v odéru Tullamore Dew. Bonusem jsou vtipné postřehy, které se budou líbit těm, co se holí na obličeji. Bezesná pavučina Hanky Hosnedlové je umně napsanou povídkou z daleké budoucnosti a zároveň feťáckou storkou dickovského střihu. Osobně ji řadím k vrcholům celé knihy spolu s následující Tempus Fugit od Františka Tylšara. Dobrodružství posádky časosběrné kocábky na neznámém území je okořeněno smyslem pro humor, ukázkovou nadsázkou a vtipnou pointou. Je zde dobře vidět, že lišácký přístup dokáže bourat i zaběhnutá klišé a humor působí příjemněji než urputná jízda ve vyjetých kolejích. Se závěrečnou Druhou šancí Vladimíra Jandy zamíříme do zdegenerované budoucnosti, které nechybí příchuť sociálního hororu. Sladká tečka na závěr, jež je od šťastného konce na hony vzdálená.

Papírová pavučina v konečném výsledku vyznívá jako knižní odraz vcelku vydařené soutěže, kde se ani členové pořádajícího klubu nebojí šlehat bičem, jejž upletli na soutěžící, přičemž bych si nedovolil tvrdit, že některá z obou předložených částí je lepší. Obě mají své klady i zápory a v každé si najdete povídku, která bude vyhovovat vašemu žánrovému gustu, což nemusí být v rámci příběhů psaných takřka výhradně dosud neznámými autory málo. Lze přepokládat, že s přibývajícími ročníky a s neutuchajícím zápalem pořadatelů půjde laťka kvality vzhůru, což by pro fanoušky mohlo znamenat, že tato papírová pavučina má potenciál polapit nejednoho zajímavého začínajícího spisovatele a zčeřit tiché písky domácí literární fantastiky.