Tváře překladu 20: MARTINA KNÁPKOVÁ

Autor Roman Tilcer | Aktuality | Pondělí 23 prosince 2019 13.20

Tváře překladu aneb Rozhovory s překladateli je zajímavý cyklus článků, jenž se po úspěšném prvním kole znovu vrátil na web XB-1 a objevuje se u nás opět každých čtrnáct dnů. Jako dvacátá nám rozhovor poskytla překladatelka Martina Knápková (*1983). Znalosti anglického jazyka si osvojila během studií anglistiky a bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Knihám se nevěnuje pouze jako překladatelka, ale také v rámci svého zaměstnání v literární agentuře Kristin Olson. Jejími prvními překlady byly povídky z dvousvazkové sbírky Planeta, která neexistovala od Philipa K. Dicka, na níž spolupracovala rovněž jako jazyková redaktorka. Pro nakladatelství Argo přeložila i svoje dosud nejtěžší překladatelské kousky, jimiž jsou Megasmutná pravdivá lovestory Garyho Shteyngarta a především Zlatá jablka Eudory Weltyové. Ráda se věnuje rovněž komiksovým překladům, ať už rozpustilým sériím Hilda a Záleskautky, anebo naopak vážným a patřičně váženým titulům jako Essex County a Mrtvej svět.

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Vlastně to měla na svědomí láska. Ne láska k jazyku a literatuře, ale k mému tehdejšímu příteli, který byl překladatel a takříkajíc mě do toho „namočil“. Když jsem studovala na olomoucké anglistice, velká část mých spolužáků se překládání chtěla věnovat, ale já po tom nikdy netoužila. Teoretické překladatelské semináře mě moc nebraly a tíhla jsem spíš k akademické dráze. Pak jsem ale příteli začala dělat betačtenáře a redigování mě chytlo. Hodně jsme spolu nad jeho překlady diskutovali a od toho pak byl už jen krůček k tomu, abych si překládání zkusila i já sama. V roce 2007 jsem se vyhecovala k účasti v soutěži pro mladé překladatele, kterou pořádávala British Council, a vyhrála ji, což mi dodalo sebevědomí k tomu, abych začala chodit s kůží na trh i před větším publikem než jen před svým chlapcem. A nakonec to paradoxně dopadlo tak, že většina mých spolužáků s překladatelskými ambicemi se překládání nevěnuje a já ano.

Když už jsme u té romantiky, rád bych zmínil, že máš na kontě i komiks Slaďák od Philippy Riceové. Jeho překlad vznikal poněkud netradičně. Povíš čtenářům, jak to probíhalo?

Slaďák je útlý kreslený deník sledující počátky autorčina vztahu s jejím manželem, kterým je autor dětského komiksu Hilda Luke Pearson. S mým redaktorem z Paseky Lukášem Růžičkou jsme se dohodli, že ho přeložíme společně – on si vzal na starost Lukeovy repliky a já ty Philippiny. Chtěli jsme, aby nás to co nejvíc bavilo, a tak jsme spolu šli na pivo a hrubou verzi dali dohromady za jeden večer. Bylo to moc fajn. Asi nemusím říkat, že člověk si při překládání často připadá dost osamělý a taky mnohdy tápe a není si jistý svými řešeními. Mě na překládání vlastně nejvíc baví fáze redakce, kdy už v tom člověk není sám, dostává zpětnou vazbu, učí se z ní a piluje své dovednosti. A v případě Slaďáku překlad i redakce probíhaly vlastně simultánně, což se překladateli jen tak nepoštěstí. Obecně se s redaktory snažím nad přeloženým textem potkávat osobně. U komiksů je to o něco míň časově náročné, a proto se to daří víc – ale u svých nejtěžších překladů, což byly asi Megasmutná pravdivá lovestory Garyho Shteyngarta a především Zlatá jablka Eudory Weltyové, jsem to privilegium měla taky a byla to velká škola. Zvlášť v případě Weltyové, kde byli redaktoři dokonce tři.

Tvými prvními publikovanými překlady byly povídky kultovního P. K. Dicka ve dvousvazkové sbírce Planeta, která neexistovala. Jak se ti na nich pracovalo? A neplánuješ se ke sci-fi někdy vrátit?

Byla to ohromná zábava právě proto, že jsem si poprvé mohla přičichnout k překládání a ne jen redigování. Je to už bezmála patnáct let, takže si moc nepamatuju, s jakými konkrétními úskalími jsem se potýkala. Vybavuju si ale, že Dick není příliš konzistentní, co se popisů týče – protagonisté měli na jedné stránce tmavé vlasy a na další byli blonďatí, pohovky se měnily z modrých na červené a podobně. Takže jsme si tehdy s Bobem Hýskem, s nímž jsem Planetu kromě překládání taky redigovala, dost užili – neustále jsme řešili, zda autora opravovat, či jeho chyby nechávat jako jistý kolorit a riskovat, že je čtenář připíše na vrub nám. A jestli se k překládání scifi chci vrátit? Myslím, že na to tu máme jinší kapacity. Není to můj žánr, a vzhledem k tomu, že ho ani moc nečtu, cítím, že do tohohle zelí bych lézt neměla.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Kromě pár restů, které dodělávám, mi teď největší radost dělá Nimona Noelle Stevensonové, fantasy komiks nejen pro dospívající čtenáře, který vyhrál nejprestižnější komiksovou Cenu Willa Eisnera a probojoval se i do finále National Book Award. Noelle Stevensonová je taky jednou z tvůrkyní komiksové série Lumberjanes neboli Záleskautky, kterou u nás vydává Paseka a na které taky dlouhodobě pracuju – brzy začneme připravovat čtvrtý díl. A aby to nevypadalo, že už překládám jen komiksy, když všechno dobře půjde, snad se brzy vrhnu na překlad povídkové sbírky Evening in Paradise Lucii Berlinové, která je mi ze všech „mých“ autorů snad nejbližší. Letos v dubnu v Argu vyšel její Manuál pro uklízečky, výběr toho nejlepšího z její tvorby, který v roce 2015, kdy ho v USA vydalo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux, vzbudil velký rozruch a nakonec vyšel ve více než 30 jazycích – což je na povídky nevídané.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

Nedokážu a vlastně bych se jím živit ani nechtěla. Mám tendenci k poustevničení a práce z domu by byla moje zkáza. Takže překládám po večerech a o víkendech a jinak pracuju na plný úvazek v literární agentuře, která na českém a slovenském trhu zastupuje zahraniční nakladatelství a zprostředkovává českým nakladatelům překladová práva k jejich knihám. Jsem ráda, že na překládání nezávisí moje živobytí – umožňuje mi to vybírat si k překladu opravdu jen srdcovky, což mi dává obrovskou tvůrčí svobodu.

Mohla bys čtenářům prozradit, co všechno je v moci takové literární agentury? Můžete třeba žádat nápravu, když se překlad nějaké knihy nepovede?

Pracujeme pro zahraniční nakladatele, a vzhledem k tomu, že místní trh známe lépe než oni a sledujeme zdejší literární dění, měli bychom fungovat taky jako jejich hlídací pes. Takže pokud se nějaký překlad hrubě nepovede, informujeme je o tom, a zahraniční majitel práv pak může žádat nápravu. Pokud má nějaký nakladatel špatnou pověst, taky je na to upozorňujeme – například se snažíme nespolupracovat s notorickými výherci Skřipců –, ovšem finální rozhodnutí bohužel není na nás. Jsou i tací zahraniční nakladatelé, kteří chtějí překladová práva prodat za každou cenu a je jim jedno, v jaké kvalitě kniha v překladu vyjde. Naštěstí jsme si u jednoho takového majitele práv vymohli alespoň to, že nám český nakladatel musí předem oznámit jméno překladatele, zaslat nám jeho životopis a v některých případech nakonec i český překlad k přehlédnutí. Zažili jsme už i situaci, kdy jsme po dohodě s majitelem práv českému nakladateli jejich autora sebrali – tam však nebyl důvodem pouze špatný překlad, ale především to, že neplnil povinnosti, které mu ukládala smlouva.

Mohla bys čtenářům vysvětlit, co to ten Skřipec vlastně je?

Anticenu Skřipec každoročně uděluje Obec překladatelů, a to buď za špatný překlad, anebo za jednání, které nějakým způsobem porušuje práva překladatele. Kandidáty na Skřipec může nominovat kdokoliv a vítěze pak vybírá odborná porota. Tradičně se předává na květnovém veletrhu Svět knihy a zpráva o něm obvykle proběhne i médii, takže je to vlastně jeden z mála prostředků, jak můžeme bojovat proti mizerným překladům, které snad mají alespoň nějaký reálný dopad. I tahle série rozhovorů svědčí o tom, že o překládání a překladatelích se v poslední době konečně začíná víc mluvit a zdá se, že čtenáři už nejsou zdaleka tak lhostejní k tomu, v jakém provedení se k nim kniha dostane. Skřipec rozhodně nevnímám jako samoúčelné pranýřování – obzvláště v posledních pár letech upozorňoval především na podivné praktiky některých nakladatelů, jejichž pověst díky tomu zcela po právu značně utrpěla.

Pokud bys dostala možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Já mám pocit, že se mi všechny překladatelské sny vlastně už splnily. Miluju komiksy a vždycky jsem tajně doufala, že si je někdy budu moct zkusit překládat. Nemám ale moc ostré lokty, a tak mě ani nenapadlo nějak aktivně se snažit vklínit mezi skvělé české komiksové překladatele. Náhoda mi nicméně přivedla do cesty již zmíněného Lukáše Růžičku z nakladatelství Paseka, kterého bůhvíjak napadlo, že by mi to mohlo jít, a nabídl mi k překladu dětský komiks Hilda Lukea Pearsona. Teď v říjnu vyšel už čtvrtý díl Hilda a král hory a kromě již zmíněných Záleskautek jsem pro Paseku čerstvě přeložila taky „dospělácký“ komiks Essex County, nádherné souborné vydání tří dnes už legendárních alb Kanaďana Jeffa Lemirea. Nesmírně si téhle spolupráce a toho, že mi Lukáš spolu s šéfredaktorem Jakubem Sedláčkem věří, vážím. Vlastně by se dalo říct, že tohle je můj největší splněný překladatelský sen – že mám tu čest pracovat pro nakladatelství, jako jsou právě Paseka, Argo nebo Trystero, jejichž produkce je mi blízká a která knihám věnují náležitou péči. Myslím, že pro překladatele není vyšší mety než najít „spřízněné duše“, které s ním sdílejí lásku ke knize, na které pracuje, pomáhají mu překlad cizelovat a nakonec se s ním radují z toho, co společně přivedli na svět.

Hilda se dočkala už i seriálového zpracování z dílny Netflixu, ještě ale nemá české znění ani titulky. Nemáš v plánu se toho zhostit?

To bych moc ráda! Překlad titulků jsem si párkrát vyzkoušela pro různé festivaly a práce s živým jazykem mě moc bavila. Takže pokud tenhle rozhovor čte někdo z Netflixu – mrk mrk!

A k Hildě do třetice. Kromě seriálové adaptace máme i knižní přepis. První díl, Hilda a pidilidi, sleduje komiksovou předlohu dosti věrně. Je pořád ještě zábava to překládat?

Upřímně mě mnohem víc bavil díl druhý, Hilda a parádní slavnost, která už se od komiksových příběhů trochu víc odchyluje – sleduje spíš děj seriálu, ale rozehrává i své vlastní příběhy. V knižním přepisu se objevují nové postavy a kouzelné bytosti, pro které je třeba vymýšlet jména, takže se u překládání rozhodně nenudím. Vystupuje tam třeba hadodrak s vášní pro zahradničení, v lese roste divomech nebo kytka jménem broukožravka říhavá a mimo jiné se taky konečně dozvíme, co za zvířátko je Hildin věrný kamarád Větvík – je to… liškoloušek!

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkala?

Vybavuju si jeden, který mě hodně potrápil. Je ze Záleskautek, kde hlavní hrdinky při jednom ze svých dobrodružství narazí na tajemnou větu, která jim nedává smysl. V angličtině zní „BEWARE THE KITTEN HOLY“. Posléze jim dojde, že se jedná o přesmyčku, jejímž rozluštěním je věta: „IN THE TOWER BY THE LAKE“. Což je indicie, která jim napoví, kam se dále vydat. Bylo tedy potřeba vymyslet překlad, který bude stejným způsobem fungovat v češtině. Přesmýknutá věta navíc roznítí představivost jedné z hrdinek, takže si okamžitě začne ono „svaté koťátko“ představovat – v knize je tudíž nakreslené, a proto musí zůstat i v překladu. Beware the Kitten Holy je taky název celého komiksového alba, takže překlad ještě ke všemu musí mít tu správnou „názvovou“ údernost. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si hrubý překlad věty „BEWARE THE KITTEN HOLY“ rozstříhala na jednotlivá písmena a strávila nepočítaně hodin jeho přesmýkáváním a dolaďováním, až z toho nakonec vylezla přesmyčka „Střez se svaté kočičky“ a její rozluštění „Věž – test i skrýš, co čeká“. Záleskautky jsou podobných hříček plné a to mě na nich moc baví.

Na začátku rozhovoru jsi zmínila, že v roce 2007 jsi vyhrála v soutěži pro mladé překladatele, kterou pořádala British Council. Roku 2014 tě Obec překladatelů odměnila Prémií Tomáše Hrácha za překlad Megasmutné pravdivé lovestory, v roce 2017 jsi získala Tvůrčí ocenění za Zlatá jablka. (Nemluvě o tom, že v témže roce jsi na vyhlašování Ceny Josefa Jungmanna dostala od kamarádů speciálního SUPERJungMANna.) Rostou s takovými úspěchy i tvé překladatelské honoráře? Vnímáš nějaký kariérní růst? Máš třeba víc klidu na práci?

Mám to štěstí překládat převážně pro lidi, kteří mě znají dlouho a věřili mi už předtím, než přišly zmíněné ceny, takže mi život vlastně nijak výrazně nezměnily. Kdyby se mi stalo, že by mi někdo nabídl mizerný honorář, asi bych se jimi oháněla, ale zatím to nebylo potřeba. Na druhou stranu se přiznám, že nepatřím zrovna k nejrychlejším překladatelům, navíc trpím separační úzkostí a nejsem překlad schopná dát z ruky, dokud si nejsem jistá, že už ho v dané chvíli nemůžu nijak vylepšit. A díky tomu, že jsem si vybudovala nějakou pověst, se mnou mí nakladatelé mají o něco větší trpělivost. Zatím. 🙂

Závěrem bych se rád zeptal, co bys jako ostřílená překladatelka doporučila začínajícím kolegům.

Čtěte. Hlavně po sobě a nejlíp nahlas.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ

Tváře překladu 08: JITKA JINDŘIŠKOVÁ

Tváře překladu 09: PAVEL BAKIČ