Ocenění

S Romanem Tilcerem nejen o překladu… (rozhovor)

Autor | Aktuality | Středa 6 Únor 2019 11.10

S Romanem Tilcerem se známe od roku 2006 (tehdy mi ještě psal pod přezdívkou Filtr), první povídku jsem mu na překlad zadal jen o něco později a následně vyšla v antologii New Space Opera (dost možná šlo o jeho první vydaný překlad). Pro nakladatelství Laser následně překládal knihy Scotta Lynche, Kevina Hernea, Blakea Charltona, Henryho Kuttnera a Alana Campbella, mezitím si „odskočil“ do Persea přeložit několik titulů od Davida Gemmella, a v současnosti pracuje střídavě pro Euromedii (Joe Abercrombie, Kevin Hearne) a Host (N. K. Jemisinová). Mimo to přeložil řadu povídek pro časopisy XB-1 a Pevnost a několik různých antologií. Pro nakladatelství Argo, Host a MOBA příležitostně překládá i světovou a detektivní literaturu. V minulém roce přispěl na web časopisu XB-1 řadou rozhovorů z cyklu Tváře překladu, což je rovněž název jím založené facebookové skupiny nejen pro překladatele. Během uplynulých deseti let se vypracoval mezi vážené překladatele fantastického žánru.

Roman-Tilcer

Vzpomeneš si ještě na své začátky a první zkušenosti s překládáním? Co ti v počátcích tvé překladatelské práce dělalo největší problémy? Na co sis musel zvykat a co tě naopak u této práce doposud drží?

Když jsem začínal, honila se mi hlavou oblaka synonym a já z nich pracně vybíral ten pravý výraz. Někdy se to přenášelo i do mluvené řeči, přemýšlel jsem o volbě slov tak usilovně, až jsem se málem nedokázal vyjádřit. Posléze mi došlo, že někdy je méně více, třeba i co se týče patosu, k jakému to může člověka stahovat při překládání fantasy. Nějakou dobu taky trvalo, než jsem přestal nadužívat nepravé vedlejší věty, jak jsem je měl naučené z překladové fantastiky, ale i odjinud.

A u překládání mě drží spousta věcí. Hlavně asi fakt, že to obnáší nejpečlivější čtení, jaké můžete textu dopřát, pozorné sledování stylu i pozvolné rozvíjení příběhu, odhalování spojitostí. A důležitá je pro mě i ta volnost – že si můžu dle libosti poslouchat hudbu a nikdo se nestará o to, jak se v práci tvářím a jak často chodím vařit čaj.

Věnuješ se převážně fantastickému žánru. Je to otázka tvé osobní preference, anebo její kombinace s tím, jak ses na trhu uvedl a co od nakladatelů dostáváš za nabídky? Můžeš si dnes mezi nabídkami překladů vybírat, či dokonce přicházíš s vlastními tipy? A naopak, zvolil sis někdy natolik „špatně“, že jsi poté měl s překladem těžko překonatelné problémy?

Fantastiku překládám, protože mě upřímně baví. Dokážu si užít kdeco, ale fantastické knihy mají navíc velmi silný potenciál přitáhnout ke čtení mladší generace – a není nic lepšího, než když mladí čtou. Sám fantastice za mnohé vděčím, tak se jí snažím splatit, co mi dala – nejenže je zdrojem skvělé zábavy, ale naučila mě i hlouběji uvažovat o světě.

Co se týče vybírání si překladů, do značné míry mě teď zaměstnávají série rozjeté v minulých letech. Prostor pro vlastní tipy moc nemám, vybírám si tak, že většinu nabídek z nedostatku času odmítnu, a když se to pak někdy sejde, zvolím si, co mě nejvíc láká z několika titulů, které mi nakladatel zrovna může svěřit. A protože se obvykle jedná o první díl nějaké nové série, upisuju se na roky dopředu. Občas s nějakým tipem přijdu, ale zpravidla z toho nic není, protože vybírám buď úleťárny, nebo starší kousky. Vyhovuje mi hlavně fantastika minulého století, R. E. Howard, Henry Kuttner, P. K. Dick či Michael Moorcock (i když ten stále publikuje).

Ovšem s jedním tipem mi to vyšlo – nakladatelství Planeta9 se zrovna nedávno rozhodlo vydat román skotského autora Alistaira Rennieho BleakWarrior. Česky se bude zřejmě jmenovat ChmurnýVálečník a je to jedna z těch úleťáren. S žánrovým zařazením to není lehké – setkal jsem se s názorem, že je to meč a magie pro jednadvacáté století, nicméně magie se v téhle knize prakticky nevyskytuje. Autor sám používá označení „meč a smilstvo“, Jeff VanderMeer zvolil slova „next weird“. Stručně řečeno je to ukrutánská vyvražďovačka proložená filozofickými úvahami o smyslu bytí a okořeněná pořádnou dávkou šťavnatého porna. (Budete si to holt muset přečíst!)

Nemůžu říct, že bych si někdy zvolil špatně a překládal něco, co se mi nelíbí. Kdybych měl mluvit o textu, který mi dal nejvíc zabrat, byla by jím novela Velmi rychle a potichu od Catherynne M. Valenteové.

Tilcer-Laser

Přestože máš díky sériím (Abercrombie, Jemisinová, Hearne, Lynch aj.) co dělat na roky dopředu, nemáš v tomto ohledu přece jen nějaký dosud nesplněný sen, kterým by tě nakladatel případně zlákal? Co třeba Elrik z Melniboné, není právě on tvou Achillovou patou?

Ha, Elrik, to by byla práce snů! Případně další Moorcockovi (anti)hrdinové. BBC údajně chystá seriál podle první série s Hawkmoonem – třeba vyvstane příležitost k novému překladu, a snad i k vydání navazující trilogie. Ostatně i Corum by snesl jak nový překlad, tak doplnění o druhou trilogii. A ještě nám tu chybí Jerry Cornelius! A nemusí zůstat jen u knih, Elrika bych si s chutí dal i v komiksu, třeba v té krásné francouzské adaptaci z pera Juliena Blondela (ano, zvládl bych to i z francouzštiny!) nebo v Elric: The Balance Lost (tuhle sérii zase kreslí italský ďábel Francesco Biagini). Zlákat bych se nechal i na Jeffa Noona a jeho knihy s Johnem Nyquistem. Zatím vyšly dvě, ale tuším, že časem přibydou další.

Občas se i u některých překladatelů setkávám s názorem, že překládání fantasy je oproti beletrii hlavního proudu takovou lehčí kratochvílí pro volnější chvíle a odpočinek od „náročných“ děl. Podobné přesvědčení většinou trvá do doby, než se sami dají do překladu fantasy románu s propracovaným fikčním světem. Setkal si se s podobnými úvahami i ty? Necítíš občas v tomto směru nejen od svých kolegů jistý despekt?

Rád bych řekl, že jsem se s tím nesetkal, ale to bych lhal. Člověk by od takových čtenářů čekal trošku větší toleranci, jejich pohled na fantastiku je zřejmě omezený. Všechny žánry pochopitelně nejsou pro každého, ale co se týče náročnosti překladu, netroufl bych si tvrdit, že je fantastika snazší. Může mít všechno, co jiná literatura, a k tomu ještě kdeco navíc. Naštěstí se nesetkávám jen s tím despektem, třeba takový Viktor Janiš má bohaté zkušenosti jak s fantastikou, tak mimo ni a z pozice renomovaného překladatele dokáže čtenářům vysvětlit, jak se věci mají.

O literární překlad převážně z anglického jazyka je velký zájem. Jako redaktor dostávám poměrně časté nabídky od začínajících překladatelů, z nichž někteří jsou teprve dospívající, přesto považují svou znalost cizího jazyka za dostatečnou. Co pro tebe musí překladatel na samém začátku své překladatelské dráhy znát a splňovat? Před čím bys jedince se zájmem o překlad varoval a co bys jim pro začátek doporučil?

Překladatel samozřejmě musí dobře rozumět originálu, a to natolik, aby zachytil autorovy zvláštnosti, do značné míry ale rozhoduje obratnost v cílovém jazyce. Proto radím, aby začínající překladatelé nečetli pouze překladovou literaturu, ale i domácí autory, češtinu ve zcela přirozené podobě.

Dále bych doporučil účast v Soutěži Jiřího Levého, pořádané Obcí překladatelů. Já sám, samouk, jsem se po několika bezvýsledných pokusech prosadil až po úspěchu v Soutěži. A i když třeba nezískáte cenu, porota vám text vrátí se spoustou cenných poznámek a po vyhlášení výsledků s ní můžete všechno probrat osobně. Krom toho Obec překladatelů pořádá překladatelské kurzy, ty jsou taky k nezaplacení. Jeden takový jsem absolvoval po pěti letech aktivního překládání, a přesto mi toho dal hrozně moc. Varoval bych především před přílišným sebevědomím. (Dřív jsem býval namyšlený, ale dnes už nemám chybu.) Redaktoři to s námi obvykle myslí dobře!

Tilcer-překlady

Často se setkávám s tím, že překladatel tvrdý chleba má, zvláště s přihlédnutím na výši honorářů a také na podmínky jejich proplácení, které platbu často podmiňují odevzdáním překladu či dokonce vydáním díla. Co je tedy podle tvého uvážení cestou k větší spokojenosti překladatelů na českém trhu tak, aby šlo o profesi, která je placena tak, jak si při profesionální práci zaslouží, a jak toho docílit na českém přebujelém a stále ještě nedostatečně profesionalizovaném trhu?

Honoráře by měly být vyšší, na tom se asi shodnou všichni, kdo kdy k překládání přičichli. Uživit se literárním překladem je úkol hodný šílence či mnicha, případně šíleného mnicha. Dále by prospělo, kdyby si čeští nakladatelé zvykli na model doporučovaný CEATLem (Evropskou radou asociací literárních překladatelů) a vypláceli honorář po třetinách – první už při podpisu smlouvy, druhou zhruba v půli překládání a třetí po odevzdání překladu, respektive po jeho přijetí. Dalším problémem jsou příliš dlouhé, široké a bystrozraké, pardon, nejasně vymezené licence – kvůli těm překladatelé mnohdy přicházejí o možnost odměny za nová vydání textu či jeho převedení do zvukové podoby a podobně.

Zřejmě by to chtělo sestavit nějakou vzorovou smlouvu, nebo rovnou příručku pro překladatele, jako to udělali kupříkladu naši kolegové v Německu. Překladatelé často nevědí, co mohou a mají žádat, a zdaleka se to netýká jen samouků. Nezřídka to podle mě vede k tomu, že se začínající nadšenec při prvních zkušenostech krutě spálí a honem z oboru uteče. Zkušenější překladatelé zase musejí nevyhnutelně bojovat s vyhořením. Láskou k literatuře složenky nezaplatíte a vražedné tempo nikdo nevydrží věčně. Kdyby se podařilo udělat z překladatelství práci poskytující důstojnou obživu, snad by to bylo ku prospěchu i nakladatelům – přece musí být lepší zadávat překlady profesionálům, kteří jsou v oboru už léta, než nechávat nešťastně placené redaktory, aby se zas a znovu potýkali s prvopřeklady.

Nedávno jsi na webu XB-1 uvedl sérii rozhovorů se svými kolegy vázanou na tebou založenou, stejnojmennou facebookovou skupinu Tváře překladu. Cítíš, podobně jako já, že tato skupina přinesla spolu se jmenovanými rozhovory do překladatelské profese jisté oživení? Ty ses jako významná tvář této skupiny rovněž zviditelnil možná víc, než tomu bylo doposud tvými překlady. Je podobná veřejná prezentace pro překladatele důležitější, než tomu bylo kdy předtím?

Tváře překladu oživení podle všeho přinesly. Zdá se, že mimo jiné pomohly otevřít témata, která překladatelé doposud moc neřešili. Pokud jde o moje zviditelnění se, nedokážu to dost dobře posoudit, ale rozhodně jsem díky skupině poznal spoustu zajímavých lidí. Veřejná prezentace překladatelů a překladatelství má smysl. Nejde o to, že bych se chtěl někde předvádět, ale pokud chci nadále dělat to, co mě baví, musím bojovat o lepší honoráře. A situace se nezlepší, dokud nás nebude bojovat opravdu hodně. V současnosti je to takový mírový boj, poskytujeme si navzájem podporu a všechno to zviditelňování se má sloužit tomu, abychom získali podporu širší veřejnosti. Podle posledního průzkumu CEATLu (je to už jedenáct let, na čerstvější výsledky teprve čekáme) jsou čeští překladatelé spolu s litevskými nejhůře placení v Evropě. Od té doby nedošlo k žádnému dramatickému zlepšení. Je potřeba s tím něco dělat, ať nám překladatelství nezchřadne.

Foto Lenka Šafářová.

♦ ♦ ♦

1 346 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.