Bloody Xmas 2013 aneb zážitek pro fanoušky hororu

Autor Bloody Xmas Fest | Aktuality | Sobota 4 ledna 2014 11.00

Někdy v říjnu mi Jan Vojtíšek (jeden z tvůrců hororového časopisu Howard) napsal celkem vyčerpávající email o hororovém festivalu Marka Dobeše Bloody Xmas, který se má konat 15. listopadu 2013 v Chotěboři, a nabídl mi autorské čtení. A tak jsem i přes vyčerpávající dálku, kterou jsem s ním absolvovala (a že ten člověk pusu nezavře) nabídku přijala. Jako úplný nováček jsem si nedokázala představit, jak takový festival může vůbec vypadat, a realita mě dokonale usadila na zadek. Budova, která se nachází až na samém konci Chotěboře, by se klidně mohla zařadit mezi pět nejstrašidelnějších hotelů světa. Myslím si, že pro tenhle festival byla nejlepší volbou. Hned ze začátku jsme se s několika dalšími návštěvníky dohadovali, kolik musela stát ta přízračná mlha, která prostupovala celým městem a dodala mu tak skutečně ponurou atmosféru. Ubytování, neboli hoď si batoh na železnou postel, jsme absolvovali v několika málo minutách.

Nadšení nepřecházelo, a to ani přesto, že se páteční pořady neodehrávaly v hojném počtu. Měli jsme tak šanci se mezi sebou seznámit a začít si dokazovat, kdo z nás je větší hororový fanda. V šest hodin jsme se všichni sjednotili v místnosti s omyvatelnými kachličkami a rudým kobercem, což rozvedlo další deviantskou debatu. Zahájení bylo příjemné a ještě příjemnější byla zmínka Václava Pravdy o sklepních prostorách pod hotelem, čímž si získal srdce nás všech. Prohlídka následovala okamžitě. Vyzbrojeni baterkami v mobilech a uzavíraje sázky, kdo umře první (samozřejmě jsme všichni doufali, že to bude ten poslední, shodou okolností programový ředitel festivalu František Vaculík), jsme se vrhli do temných útrob sklepa. Troufnu si poznamenat, že pro mnohé z nás to byla nejlepší prohlídka, kterou jsme kdy zažili. Pro všechny však byla poznámka o uskladněném a tři měsíce hnijícím masu neskutečně vzrušující, ale dveře jsme neotevřeli (čekáme, až si je TO otevře samo).

Host festivalu Jaroslav Brabec, programový ředitel František Vaculík

a organizátorka Andrea Perezová.

Po prohlídce úzkých chodbiček a všemožného vybavení bývalé kuchyně (ve které si ani netroufnu spekulovat, co vařili) jsme se opět setkali v místnosti s kachličkami, která následně sloužila jako prostor pro přednášky. První z nich byla uspokojivě deprimující. Krvavé bubliny v podání Josefa Chozého Blažka a Shirley Nietzsche mě dokonale uchvátily. Nikdy bych nečekala, že v komixu se může vylíhnout horor, po kterém nebudete mít klidné spaní. Bohužel pozdní hodina byla šibeničním časem a přednáška byla tak nakonec zkrácena. Ovšem to nic nezměnilo na tom, že mladé dvojici přednášejících se v místnosti zalíbilo a navázala tak hned svou další přednášku Jak si natočit vlastní horor, které jsem se bohužel nezúčastnila a zašla si raději do menší restaurace, která se stala po zbytek dne nedílnou součástí festivalu. V hotelu sloužily pro uskutečnění programu ještě další dvě místnosti včetně salonku, kde se neustále promítaly hororové filmy, jak starší, tak novější. A právě na pátek připoutali pořadatelé v čele s Andreou Parezovou a Zdeňkem Skokanem návštěvníky na židle promítáním filmů jako Nevěsta Re – Animátora, Ohavný dr. Phibes, Babiččin dům a závěrem Světová válka Z.

Hned vedle se za tenkou zdí nacházel malý sál NightConu, kam jsem bohužel nezavítala ani jednou, i když názvy byly lákavé. Proč lidé sledují horory? Dělat NightCon to je horor! Kluci, holky a hektolitry krve a REPO – genetická opera. Jenomže stíhat prolínající se program nebylo možné, ačkoli se někteří z nás chtěli i roztrhat. Ke konci pátečního programu jsem zavítala ještě na Husí kůži (aby ne, pár minut slávy si neodpustí nikdo) hned po Utíkajících oběšencích pana Jirouška, kde jsem měla své první autorské čtení povídky Chcípni, ať můžu žít, která se nese zvesela v rodinném duchu. Při svíčkách se sice četlo špatně (atmosféra je atmosféra, no ne?) ale mohla jsem si poslechnout Supersmrt v podání Jana Vojtíška, kterou vřele všem doporučuji. Tímto program pro první den skončil, ale to neznamenalo, že skončil večer. Lidé se shromáždili v restauraci a živě diskutovali, smáli se a popíjeli. Ke spánku docházelo (a to jen občasně) v ranních hodinách a hřmotné chrápání některých účastníků bylo vskutku hororové.

Martin Jiroušek diskutuje s publikem o klasických italských hororech.

Do sobotního rána jsem se probudila se skvělou myšlenkou, že je den delší a program taktéž. Prošvihla jsem bohužel Jirouškovy oči, pardon Fulciho oči, ovšem usadila jsem se na přednášce Česká hrůza loutková a malovaná v podání Ctibora Topolovského a přednášku si náramně užila. Ten chlap byl prostě dokonalý. Prožíval hrůzu se svými malovanými a loutkovými postavičkami s takovou vervou, že některé pasáže jsme ho donutili zopakovat i po přednášce. Ráda bych zmínila vše, co bohatý program nabízel, ale bohužel by šlo jen o názvy, takže raději o tom, co jsem viděla osobně. Jan Vojtíšek se nacpal do záběrů všude, kde to bylo možné, a zahrnul nás informacemi o Neznámých hororových autorech, které Česko prostě překládat nebude (a basta!). Jejich knihy nemůžu mít v českém překladu, a pokud bych je alespoň chtěla v knihovně, polština by byla nutností. A tak jsem se rozhodla se zklamaným srdcem žal alespoň zajíst a se zájmem napochodovala na Alternativní konce hororových filmů, kde se spokojeně usmíval Zdeněk Krajíček, jenž mi později zlomil srdce svými opětovnými výhrami v tombole.

A protože Krutý šok z Asie byl vážně krutý (autor se jich nezúčastnil) rozhodla jsem se zastavit na Pionýrech hororu, které jsem předčasně odsoudila jako amatéry. Vzápětí jsem však byla ze svého omylu vyvedena, a to hned několika krátkými hororovými filmy, které mě fascinovaly. Moje očekávání bylo nasnadě. Parta lidí s roztřesenou kamerou a herci, co se do dialogu smějí. No… Opak byl skutečností. Nakonec šlo o vrchol BXM na vysoké úrovni.

Václav Pravda vyhlašuje šťastného výherce, který si odnesl masku Freddyho Kruegera.

Kdybych měla vyprávět o každém filmečku zvlášť, bylo by to na dlouho, ale s jistotou vím, že by každé mé druhé slovo doplňovala slova úžasné, dokonalé, neskutečné! Při pozdější debatě, kde jsem mohla vidět herce, režiséry a kameramany, jsem si připadala jako v Hollywoodu a moc mě mrzelo, že tihle lidé nejsou více viděni a slyšeni. Po krvavém zážitku už jsem nepustila svůj povídkový sešit z ruky a čerpala atmosféru a smršť nápadů, jež se valily v potocích krve. Jan Vojtíšek a Albert Lopraiz (jeden z pionýrů) čerpali zase ty své. Poskakovali s kamerou po festivalu a natáčeli upoutávku na další číslo časopisu Howard, takže jak to na BMX vypadalo se zhruba dozvíte i z ní. Poslední přednáška, které jsem se zúčastnila, byla Sexy stránka asijského gore. Ano, sice tam byly krásné polooděné asiatky, ale ve všech možných polohách brutálního gore. Mužská populace však byla stejně ujetá jako autor sám a slintala nad fotografiemi, které byly snad krví i focené. A pak se roztočila další oplzlá debata na téma jak to s těma Asiatkami vlastně je. Ano, také jsem se přidala. A abych nezapomněla na Vojtíškovy průpovídky o tom, jak všechny jeho přednášky mají špatné časy, myslím, že Asiatky měly přesto obrovský úspěch a remcal zbytečně.

Po asijské náloži jsem se rozhodla, že už toho bylo pro dnešek dost, a nechala jsem si ujít přednášku Váchalovská poetika v praxi, s letošním hlavním hostem Jaroslavem Brabcem, režisérem a kameramanem filmu Krvavý román. Podle přítomných jsem však udělala chybu. Pan Brabec se od hlavního tématu, kterým byl, jak jinak než Krvavý román, dostal i k filmu Andělská tvář (podílel se na něm jako kameraman), jehož scénář prý byl, navzdory tomu, jak film nyní vypadá, rovněž dost hororový. Brabec ocenil hororový ráz hotelu Fantazie, prohlídku sklepa však odmítl.

Kdo se skrývá pod děsivou maskou?

Sobota se strašně rychle přehoupla do noci. A přesto hotel žil hororovým životem, pilo se a lidé se smáli, přehrávaly se zážitky, hororové masky se spolu čumáčkovaly na toaletách a tak to šlo až do ranních hodin. Jeden by potřeboval stroj času, aby stihl všechno, co stihnout chtěl. Vždyť jsem viděla jen slabou polovinu toho, co program nabízel… Připravte si mlhu, příště jedu zas!

Ivana Prajerová