Petr Boček není pro domácí čtenáře hororové literatury neznámý. Jeho jméno můžete nejčastěji zaregistrovat ve společnosti Miloslava Zubíka, se kterým tvoří na zdejší poměry ojedinělý autorský tandem. Společně vydali dvě sbírky hororových povídek, přispěli do několika žánrových antologií a vydali knihu, která se větší než malou měrou opírá o zkušenosti z jejich pedagogické profese. Sám Petr Boček sepsal několik knih zabývajících se východočeským Lanškrounskem a rodnou Chrudimí, kde se mimo jiné zabývá místní mytologií a strašidly. Nedávno spatřilo světlo knihkupeckých výloh jeho první romaneto Hrobořadí, které je v duchu nastoleného literárního útvaru naplněno dramatickým dějem směřujícím k výrazné pointě…

Pokud jste se už setkali s hororovou tvorbou zmíněné autorské dvojice, dokážete si představit, v jakém duchu je Hrobořadí napsáno. Petr Boček se totiž ve svém samostatném díle nevrhl do neprobádaných experimentů, ale plynule navázal na tvůrčí styl, který po léta piluje se svým spisovatelským partnerem. Dočkáme se tak postav, které to nemají v hlavě zcela v pořádku a svým vyšinutým uvažováním spouštějí lavinu událostí, jimž nechybí prvky černého humoru ani nepříjemné mrazení. Společná tvorba obou autorů bývá často přirovnávána ke stylu Miloslava Švandrlíka, je ale nutno dodat, že autorská dvojice, kterou bychom mohli nazvat jeho následovníky, tlačí na pilu mnohem více. Ať už jde o navození houstnoucí hororové atmosféry, detailnější popis nepříjemných situací, kdy scény gradují, ale i humor, který je přes svou nespornou inteligenci jizlivější a černější. Také v Hrobořadí tyto ingredience výrazně vyplývají na povrch, Boček zde navíc projevuje cit pro situační komiku, rýpání do zdejší knedlíkové mentality a schopnost udržet čtenářovu pozornost. Hrobořadí je tak i přes silnou inklinaci k hororovému žánru a určitý fekální podtext především výrazně čtivým dílem, u něhož se budete dobře bavit. Částečně za to mohou i reálie, jež jsou jednoznačně domácí, stejně jako postavy, které mají mnohem blíž k maloměstským prosťáčkům než k drsným provozovatelům opuštěných čerpacích stanic na Route 66.

Hrobořadí je monumentální stavbou stojící na odlehlém místě, která doposud vystřídala několik funkcí,všechny však měly společný účel – někdo se v ní o někoho staral. Naposledy zde zdravotnický personál pod vedením podivné a tajemné baronky pečoval o důchodce, kteří sem přišli dožít důstojný zbytek života. Jenže spousta věcí uvnitř nebylo takových, jak se jeví na povrchu. Všechno však, jako když utne, skončilo během jediného dne. Místo začalo chátrat. Zůstaly jen strašidelné historky, které se nesly krajem a tajemnému místu přiřkly onen nelichotivý název. Takováto místa mají však silný genius loci a přitahují podivné existence. Jednou z nich je i duševně nestabilní Pavel Velc, který od mládí trpí zácpou a panickou hrůzou z toalet. Je si zcela jist, že za všechny tyto obtíže může právě penzion Zátiší, jak se Hrobořadí oficiálně jmenuje, který v mládí navštívil a kde se stalo něco, co je příčinou všech jeho problémů. Cesta na tohle místo je nejen jeho poslední šancí na vykoupení, ale zároveň výletem do minulosti a odhalením tajemství vlastní rodové linie. Pokud je však minulost obestřena rouškou hrůzného tajemství, pak přítomnost, která na něj čeká, je plná nespoutané hrůzy, nevyjasněných vražd a rituálů, které praktikované za úplňku mohou zcela změnit budoucnost.

Hrobořadí má všechny potřebné ingredience, aby se stalo oblíbenou knihou. Děj má spád a krom podmanivé hororové atmosféry se dočkáme i detektivního pátrání, které dává knize další rozměr. Stejně jako porce lidskosti, která čtenáře nutí táhnout s hlavní postavou za jeden provaz, i když si brzy uvědomí, že hrdina je spíš blázen než udatný rek. Vše do sebe zapadá, čímž vzniká touha rozlousknout záhady, které v sobě romaneto ukrývá. A to za každou cenu, i když je jasné, že to nic příjemného nebude a neskončí to zrovna šťastně. Kniha není tak dlouhá, aby měla jakoukoliv šanci začít nudit, což podporuje i autor, který dává dramatickým událostem přednost před nudnými popisy a sáhodlouhým vysvětlováním. Petr Boček dokazuje, že je vypsaným autorem, který přesně ví, co chce, a má dost zkušeností, aby toho dosáhl. Byla by tedy škoda, aby se Hrobořadí stalo nějakým pozapomenutým pomníčkem na hřbitově tuzemské fantastické literatury.

Romaneto doplňuje čtveřice povídek z pera Renaty Bočkové, které dal autor prostor oslovit jeho tradiční čtenáře. Příběhy mladé autorky jsou z jiného literárního světa, než v jakém se pohybuje její otec, přesto mohou zaujmout. A opomenout nelze ani obálku a ilustrace, které mají na svědomí mladé lanškrounské ilustrátorky, dvojčata Denisa a Daniela Ponomarevovy, jejichž výtvarný styl v sobě nese prvky morbidity, ale zároveň má podmaňující schopnosti. I zde by bylo jistě přínosem, kdyby se jejich dílo dostalo do širšího povědomí fanoušků fantastiky. I za tato dvě zviditelnění mladistvého potenciálu patří Petru Bočkovi pochvalné uznání, neboť jde o tah, který v literárním světě rozhodně není obvyklým jevem.

Petr Boček: Hrobořadí

brožovaná, obálka Denisa a Daniela  Ponomarevovi, 184 stran, 298 Kč