Všechno je jednou naposled (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 19 října 2017 16.10

Všechno je jednou naposled, nebo ne? Naposled spolknete prášek, naposled si zakouříte, naposled si loknete vody… Naposled se krásně políbíte. Otázkou zůstává, zda opravdu víte, že ono naposled právě probíhá. Možná ano, možná ne. Nejen tuto otázku ve své knize Naposled jakoby mimochodem nadhodí americký ilustrátor a komiksový kreslíř Charles Burns. Svět, do kterého nás zavádí, je na první pohled neuchopitelný, surreální, depresivní a bizarní. Odehrávají se v něm zdánlivě nesouvislé dějové roviny, které vás nutí přemýšlet, co vlastně čtete a proč. V závěru však dojde k nečekanému protnutí a ve vaší hlavě se vyrojí mnohem více otázek, než kolik jste si byli ochotni během čtení podivného příběhu připustit. Přistoupíte-li na Burnsovu psychologickou hru, pak vám bude ale jasné, že aktuální počin nakladatelství Trystero nedržíte v rukou naposledy…

Komiksy Charlese Burnse jsou jako noční můra po požití LSD. „Problém“ je v tom, že příběhy mají hlavu a patu i nečekané vyústění, naprosto přesně zapadající do autorem vytvářené mozaiky, která nemusí být vůbec příjemná. Naopak z ní mnohdy pěkně mrazí. Výlety do nechutných snů, kde se střetává hororová atmosféra se surreální fantastikou, končívají tvrdým direktem rovnou do nejchráněnějších míst lidské psychiky. Zatímco někde mezi řádky se odehrává vcelku obyčejný příběh, který může být paralelou každodenního života, před očima vidíme něco zcela odlišného. Ošklivého.

Znáte už Charlese Burnse?

Vůbec poprvé jsme si to mohli ověřit v grafickém románu Černá díra (BBart / 2008), který množství fanoušků odkojených tím, co u nás v té době vycházelo, jednoduše nevstřebalo. Příběh ze střední školy v americkém Seattlu v polovině sedmdesátých let minulého století je zjevením hrůzy, která vstoupila do mladistvých životů. Hippies jsou už passé, světem cloumá sexuální revoluce a (nejen) na školních záchodcích se kouří tráva. Mládež touží po pohlavním splynutí a odpíraných orgiích. Jenže přichází pohroma v podobě sexuální nemoci, která způsobuje různé bizarní mutace: druhá ústa na hrudi, maličké růžky, svlékající se hadí kůže… A bude hůř. Lidé se začnou měnit i uvnitř. A začnou i umírat…Vaše puberta proti tomu byla procházkou velkoměstským parkem za úplňku.

Poté otěže Burnsovy tvorby na českém území převzalo malé nezávislé nakladatelství Al dente. Nejprve vydalo jeho prvotní povídkový cyklus Na oko (2011), kde pomocí tří příběhů objevíme svět autorovy neutuchající fantazie bez hranic, plné zvráceností a nechuťáren. Jednou z hlavních postav je například kluk s transplantovaným psím srdcem, kterému říkají Čokl. O rok později se v péči stejného vydavatele objevil El Borbah, drsný dvěstěkilový soukromý detektiv v zápasnické masce, který představil podivný svět jako vystřižený z noirové kriminálky plné těch nejroztodivnějších bytostí z odvrácené strany artového komiksu.

A konečně letos byl sešlápnut plynový pedál divnosti až na doraz. Dvousetstránková kniha Naposled, původně vydaná jako trilogie, je dalším krokem do hlubin už tak zvráceného světa, v němž jsou posunuty jak hranice chápaní, tak i toho, co můžeme všeobecně charakterizovat jako autorské vize. Hlavní hrdina Doug, kterému se pro jeho zastydlou dětinskost občas říká Dougísek, touží být umělcem. Touží jít do nitra problému a odhalovat skutečné hloubky. Svět undergroundových umělců mu je ale příliš těsný, on totiž prahne po uznání, slávě, pochopení své křehké duše i oddaných uctívačích. Jenže to nejde… Má psychické bloky, nevyřešené spory s otcem, a svou identitu halí do masky nejvíce ze všeho připomínající Hergého Tintina. Zatímco reportéra bojujícího za spravedlnost provází na jeho cestách bílý pes, tak Burnsova antihrdinu trefně provádí krajinami psychických anomálií černá kočka.

Jako mnoho jiných (zne)uznaných umělců před ním i po něm se z toho Dougísek snaží dostat chlastem, drogami, sexem a čímkoli dalším, co způsobí únik z reality. Ale všechno má své meze a tětiva poznání života, kterou Dougísek soustavně pokouší, jednoho dne jednoduše praskne. Lidově řečeno: hrábne mu. Freud by si výskl. V mysli hlavního hrdiny se rozprostře paralelní dimenze. Velmi prazvláštní svět, kde se Dougova zdánlivá normalita prolíná s jakýmsi postapokalyptickým královstvím plným zmutovaných zrůd, odpudivých postav, deformované civilizace, která funguje na principu velkého včelího společenství. Včetně dělníků, trubců a rodící královny. A to ještě není zdaleka vše…

Tam, kde končí realita, začíná fikce…

Projdete-li hlubokou tmou až na její odvrácenou stranu, na konci musíte nutně vstoupit do vizí vytvořených Charlesem Burnsem. Jeho komiksové příběhy totiž nejsou jen o okýnkách a práci s textem, ale dají se směle označit za komplexní vizuální dílo, které si bere vše potřebné z nejrůznějších složek umění tak, aby fascinovalo a hnusilo se zároveň. Vše zde má pevný řád a je do důsledku promyšlené. Jen hranice chápání je posunuta někam dál. Tam, kde se většina smrtelníků ve svých úvahách ani neodváží.

Zatímco Dougísek jen touží po velkém světě opravdového umění, Burns se v něm pohybuje s lehkostí baletky tančící na ostnatém drátu. Jako jiným podobně laděným mistrům se mu může lehce stát, že pro mnohé bude jen nepochopeným vyšinutým bláznem, ale pro ty, kteří se v křivolakých uličkách spletitých stejně jako lidská psychika nechají vést paprskem jeho mihotajícího světla, se stane vizionářem. Psychoanalýza doby, kterou ve svém barvitém díle přináší, totiž vede k různým závěrům. Jedním z nich může být prosté vyjevení toho, že jak mladý jedinec, tak celá civilizace dneška jsou nemocní. Ve zvrácené honbě za blyštivým pozlátkem něčeho rádoby vábivého se topí ve vlastních problémech, neduzích a nevyzrálosti. A takhle cesta nevede k tomu stát se z Dougíska Dougem.

A ještě jedna neopomenutelná věc závěrem. Nakladatelství Trystero za dobu své tříleté existence vydalo třetí nadmíru pozoruhodný komiks. Co rok, to perla. Jen si ji musíte vyloupnout z mušle povrchností, neboť akutně hrozí, že ji může nějaký Dougísek lehce spláchnout.