Ocenění

Walter M. Miller: Chvalozpěv na Leibowitze (recenze)

Autor Aneta Čižmáriková | Aktuality | Čtvrtek 10 Listopad 2011 9.20

Tradovalo se, že Bůh chtěl vyzkoušet lidstvo, jež se začalo dmout pýchou jako v časech Noemových, a tak poručil moudrým mužům té doby, mezi nimi i blahoslavenému Leibowitzovi, aby sestrojili obrovské válečné stroje, jaké země do té doby nepoznala, zbraně takové síly, že v nich byly ukryty samy ohně pekelné. A Bůh strpěl, aby tito mágové svěřili zbraně do rukou knížat a každému z nich řekli: „Jen proto, že takovou věc mají i nepřátelé, vynalezli jsme ji pro tebe, aby věděli, že ji také máš, a báli se udeřit. Ty sám pak, pane náš, boj se jich stejně jako oni tebe, tak aby zlo, které jsme stvořili, nemohl nikdo vypustit.“

Avšak knížata, která pramálo dala na slova moudrých rádců, si řekla: Když pouze já udeřím rychle a potají, zničím ostatní ve spánku a nebude nikoho, kdo by se vzmohl na odvetu; Země bude má.

Tak pošetilá byla knížata. Pak přišla Plamenná potopa.

Když se mocní světa pohádali a nedokázali už své vášně udržet v mezích zdravého rozumu, přišla Plamenná potopa, následovaná démonem jménem Spad. Většina lidstva vyhynula, shořela přímo v atomových hřibech nebo vymřela na radioaktivní záření, které ještě dlouho zamořovalo planetu. Ti, kteří přežili, si hluboko v DNA nesli prokletí generací: vysokou úmrtnost novorozenců, rakovinu, hrůzostrašné deformace, některé (bohužel) slučitelné se životem… Lidská existence zaznamenala ne postupnou devoluci, ale totální a fatální destrukci.

Tvrdý reset civilizace.

Ve smyslu duchovním šlo o mnohem zásadnější katastrofu. Obnovit genofond není zas tak složité, chce to jenom hodně plození a rození. V tom je náš druh poměrně efektivní. Jenomže lidstvu se stalo i něco mnohem horšího. To, co autor nazval kulturní amnézií. Přišlo téměř o všechno vědění. Minimálně o vědecké poznatky a všechny výdobytky, které předtím získalo během 20. století.

S tím jsme nepočítali.

Když nastane cesiový soumrak lidstva, s tělem hyne i duch. Už neexistují sítě, počítače ani knihovny, které by vědomosti uchovávaly. Poslední z nich byly zdecimovány v období Zjednodušení. Byla to pomsta na nevinných za vynalezení atomové bomby, konečná odplata za konečné řešení, masakr přeživší inteligence. Společně s většinou zbylých dokumentů tak zemřela věda v krvavých rukou zaslepenosti.

Středověk začal, středověk trvá…

 

FIAT HOMO

600 let po Plamenné potopě je situace o něco klidnější. Bývalým Spojeným státům americkým vládnou převážně barbarské tlupy nomádů, v lesích živoří kolonie primitivních znetvořenců, ale v izolovaných bublinách přežívá víra v křesťanského Boha a s ní pozůstatky vědění. Kněží a mniši na sebe vzali role „kniháků“ a „pamatováků“, kteří v klášterech úzkostlivě chrání „memorabilie“, jakékoli zachované dokumenty z doby před Plamennou potopou. Ať jsou to technické nákresy nebo papírky s nákupním seznamem, na tom nesejde. Každý zlomek minulosti je vzácný, i když jim mniši vůbec nerozumějí.

Sedmnáctiletý Francis Gerard z Utahu je novic v klášteře Albertiánů. Největší touhou řádu je kanonizace jejich mučedníka Leibowitze. Během půstu na poušti najde Francis s pomocí tajemného Poutníka zasypaný protiatomový kryt a v něm artefakty hodny zázraku, dokazující život i existenci blahoslaveného Leibowitze. Ty můžou otevřít cestu k jeho kanonizaci, nicméně podle opata Arkose ji můžou i uzavřít. Bratr Francis je opakovaně vyslýchán, poučován, trestán i zaváděn, ale nenechá nahlodat své přesvědčení…

Mniši čekali. Bylo jim úplně jedno, že vědomosti, které zachránili, jsou k ničemu, že většina z nich už ani vědomostmi není, že jsou v některých případech stejně záhadné pro mnichy jako pro negramotného divokého chlapce z kopců, že jsou to vědomosti obsahově prázdné, neboť to, čeho se týkají, je už dávno pryč. Jistě, dala se v nich najít symbolická struktura, která byla zajímavá sama o sobě, a dalo se pozorovat přinejmenším vzájemné působení symbolů. Pozorovat způsob, jakým je soustava vědomostí uspořádána, znamená vytěžit z nich alespoň minimum poznání a čekat, až jednoho dne – za den nebo století – přijde Sjednotitel a souvislosti do sebe znovu zapadnou. Na čase nezáleželo. Memorabilia tam byla a jejich povinností bylo je chránit; a chránili by je, i kdyby světová doba temna měla trvat ještě deset století nebo dokonce deset tisíciletí.


FIAT LUX

1200 let po Plamenné potopě jsme svědky toho, jak se mění nový svět. Jak opět přichází ke slovu věda, ale zároveň i politická moc. Mnichy svatého Leibowitze navštíví učený Thon Taddeo, aby prostudoval klášterní memorabilie. Přitom se stane svědkem znovuobjevení elektřiny řadovým bratrem Kornhoerem. Taddeo je příbuzný vládce Texarkany, negramotného Hannegana II., který buduje složitou síť intrik, aby si zajistil vliv nad celou oblastí jižních plání. Jenže jeho nemilosrdné mocenské ambice vedou až k popravě papežského nuncia, za což ho nová římská církev exkomunikuje.

Znovu se setkáváme s Poutníkem, bezesporu tím samým člověkem, kterého potkal bratr Francis. Jeho mysteriózní postava se zjevuje jako deus ex machina, a na otázku, kým nebo čím ve skutečnosti je, si musí každý čtenář odpovědět sám. Tentokrát bude mít mnohem hmatatelnější roli jako starý přítel a rádce opata Paula.

Zjišťuje, že některé jeho objevy jsou jen objevy objeveného, a to zanechává hořkou pachuť. Musí přece vědět, že celý život nebude dělat nic jiného než objevovat jednou objevené; i kdyby byl sebedůvtipnější, může dělat jen to, co dělali jiní před ním. Jinak to ani nemůže být, dokud se svět nedostane na úroveň, na jaké byl před Plamennou potopou.


FIAT VOLUNTAS TUA

1800 let po Plamenné potopě je svět kolem opatství Albertiánů k nepoznání jiný. Starobylé zdi kláštera a nové moderní budovy odděluje šestiproudá dálnice s automaticky naváděnou dopravou. Jednotlivé země i globální politiku ovládají nová zřízení, monarchie a seskupení národů. Ale pořád se rodí děti s mutacemi způsobenými pozůstatky radioaktivity, jako paní Gralesová, které na rameni vyrostla druhá hlava. Expanze pokročila až do vesmíru, kde existují dokonce kolonie za hranicí sluneční soustavy. Avšak lidstvo znovu vynalezlo i atomovou bombu, mnichy přezdívanou Lucifer…

Kruh se uzavírá.

Znovu glóbus roztočil, až osové úchytky začaly rachotit, „dny“ letěly jako nejkratší okamžiky… Opačně, všiml si najednou. Kdyby se matka Gaia točila tímto směrem, Slunce a ostatní tělesa na obloze by vycházely na západě a zapadaly na východě. Obrátil by se tak čas? Jak řekl můj jmenovec: Nepostupuj, Slunce, ke Gabaonu, ani ty, Měsíci, k údolí – šikovný trik, pomyslel si, dnes by se taky hodil. Zpátky, Slunce, et tu, Luna, recedite in orbitas reversas… A tak točil glóbem obráceně, jako by doufal, že napodobenina Země přesvědčí Chrona, aby vrátil čas.

Třetina z milionu otáček by mohla přetočit Zemi o dost dnů zpátky, aby se vrátila do Diluvium Ignis. Ještě lepší by bylo použít motor a přetočit ji zpátky k počátkům Člověka.


* * *

 

Prozradila jsem z knihy jenom málo, vyhnula jsem se mnoha zápletkám a především vyvrcholením všech třech příběhů. Nenacházím slova, kterými popsat atmosféru a styl knihy, která dokáže čtenáře upoutat a zároveň ho nutí přemýšlet, zaujímat vlastní postoje a analyzovat ty, se kterými nemusí být naprosto ztotožněn.
A vůbec nezáleží na tom, že Walter Michael Miller jr. (1923-1996) byl přesvědčený křesťan-katolík, což se i odráželo v jeho tvorbě, a že já jsem zarytým ateistou, který za příčinu mnohého zla, nenávisti, neshod a genocid v minulosti i současnosti, včetně hrozby globální apokalypsy, považuje právě náboženství a jejich fanatické vyznavače.

Recenze převzata z blogu Riddick´s Realm.

V podání autora Chvalozpěvu na Leibowitze mají nukleární holokaust na svědomí blíže nespecifikované politické šarvátky či boj o moc jako takovou, a katolická církev je nositelkou míru, stability a moudrosti (byť se Miller nevyhýbá ani zobrazení její ultrakonzervativnosti v různých podobách). V jeho době, v letech padesátých, byla situace jiná než dnes, protože zuřila Studená válka. Po pádu dominantní části komunistického bloku a vítězství kapitalismu se na scénu krvavých, nezřídka i masových konfliktů, vrátil evergreen – krvavá bitva o to, čí bůh je lepší a kdo půjde do pekla.

Kdyby takovouto postkatastrofickou sci-fi napsal současný spisovatel – ateista, byla by to hodně odlišná kniha. Ale dvě věci by mohly zůstat stejné – začátek a konec.

Protože jak se zdá, lidstvo je stejně destruktivní a nepoučitelné bez ohledu na to, jak „mírumilovná“ je jeho víra, a náboženství, rasy, moc či peníze jsou jen záminkou pro to, abychom se mohli vzájemně vybíjet v naprosto nesmyslných válkách. Ale ani moje znechucení nad stavem světa a společnosti nic nemění na tom, že v mých očích je tohle dokonalé vědeckofantastické dílo a dokonalý román.

Jestli vám načrtnutí děje ani moje chvála nepomohly k přesvědčení, že jde o nadmíru zajímavou až zásadní knihu, nemusíte ji číst hned. Její čas přijde. Já jsem se do ní pustila bez zkoumání obsahu. Jen se mi nějakou dobu v hlavě převalovalo povědomí o její pověsti, mlhavá představa o kvalitním díle. Dnes už ani nevím, jaké útržky informací mě k ní přivedly, ale nelitovala jsem ani na minutu. Získala si mě od první chvíle, kdy jsem ještě netušila o čem to celé je a co se bude dít. Po zážitku s Enderovou hrou Orsona Carda jsem opět měla v rukou román, který upoutával mé myšlenky i v průběhu dne a večer jsem se k němu dychtivě vracela. Doslova jsem jím žila a žiju i teď, při psaní recenze.

Chvalozpěv na Leibowitze (orig. A Canticle for Leibowitz, 1959) je jediným románem Waltera M. Millera vydaným za jeho života. Byl to především povídkář. Rok po jeho smrti (1997) vyšel Terry Bissonem dokončený Svatý Leibowitz a Vládkyně divokých koní – ani pokračování, ani spin-off, spíše dodatek, jehož příběh se odehrává mezi částmi Fiat lux a Fiat voluntas tua v „hlavní“ knize. Obě knihy vyšly v nakladatelství Laser-books, první pak ještě v edici Mistrovská díla science fiction. Zaslouženě, jelikož titul získal v roce 1961 cenu Hugo, je uznávaný kritikou a okouzlil široké spektrum čtenářů. Od svého vzniku zaznamenal Leibowitz více než 40 vydání, pravidelně se objevuje v žebříčcích nejlepších vědeckofantastických románů a v anketách časopisu Locus se třikrát umístil v první desítce nejlepších science fiction všech dob.

První dvě části byly původně uveřejněny samostatně jako novely v The Magazine of Fantasy and Science Fiction (1955-56), až při psaní třetí si Miller uvědomil, že dokončuje román. A tak jednotlivé části přepracoval a poté spojil.

Mimochodem, ani celoživotní katolicismus autorovi nezabránil, aby během manželství bydlel půl roku s jinou ženou, a aby po smrti milované manželky nakonec spáchal sebevraždu. Za což by měl jít dle své víry rovnou do pekla. Zvláštní postavou mezi spisovateli SF byl ale i z více důvodů. Možná je to osud, že ty nejlepší díla tvoří ti nejkontroverznější umělci.

Walter M. Miller: Chvalozpěv na Leibowitze (Laser-books, 2007)

brožovaná, překlad Petr Kotrle, obálka John Picacio, 360 stran, cena 199 Kč

Aneta „Riddick“ Čižmáriková

903 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 2 »

  1. Comment by Tommy-Gun — 10.11.2011 @ 11.46

    Veľmi pekná recenzia. Asi som sa konečne rozhodol že si túto knižku kúpim :) Opäť sa mi trochu rozšíri zbierka majstrovských diel sci-fi.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  2. Comment by mouse — 10.11.2011 @ 20.52

    Leibowitz je super kniha, môžem len odporučiť…aj keď som ju nikdy nečítal – len počul ako audio knihu. Neviem ako v českej verzii, ale v pôvodnej je dosť latiny, chce to trochu orientácie :)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.