Jako fénix zrozený z popela (recenze)

Autor Miroslav Štrobl | Aktuality | Úterý 25 června 2019 23.30

Bájný pták propůjčil jméno filmu, který měl původně zažehnout další, omlazenou X-Men sérii. Místo toho je Dark Phoenix v této produkci filmem posledním a Disney si po odkupu studia 21st Century Fox zařadí slavnou značku a s ní i slušnou řádku superhrdinů do vlastního univerza. Ačkoli se hodnocení filmu pohybují jen těsně nad průměrem, což je při více než dvou set milionovém rozpočtu a nízké návštěvnosti příznakem všeobecného a brzkého zatracení, následující řádky budou k restartovanému vzdoru Jean Greyové podstatně vstřícnější. Stejně jako v případě Avengers: Endgame se přímo nabízí odhlédnout od Dark Phoenix jako samostatného filmu a zaměřit se na něj jako na film systémový, významný ve své výpovědi…

Jednoduchý způsob, jak se s filmem v recenzi vypořádat, spočívá v jeho rozkladu na prvočinitele, které se jednotlivě podrobí kritice. Následně se podle nejasně definovaného vzorce z těchto dílků slepí dohromady závěrečný verdikt. V případě vysokorozpočtových produkcí postavených na masivním nasazení speciálních efektů bývají úhelnými kameny kvalita akce a vizuálních efektů, tempo vyprávění, scénáristické a herecké uchopení postav a uvěřitelnost záporáka, případně vypjatost ústředního konfliktu, pokud třeba záporák chybí. Ve výčtu atributů by bylo možné samozřejmě pokračovat a při všeobecné shodě na tom, jak vypadá nejlepší akce a jaké je nejlepší tempo, natočit i ten úplně nejlepší film. Takový okamžik naštěstí nikdy nenastane.

Dark Phoenix si v jednotlivostech nevede nijak zle. Akční scény si narozdíl od některých svých předchůdců a konkurentů vystačí s pár zničenými auty a vrtulníky. Před pár lety by to jistě byla velká věc, dnes už záleží jen na tom, zda dokáží digitální scény nabídnout něco nového. A přesně takovou trefou je velká řež ve vlakové soupravě. Vstřícná stopáž a časté střídání prostředí snad svědčí o svižném tempu, boj o duši Jean Greyové je zase příznakem onoho šťavnatého konfliktu, díky němuž se štěpí dosud bezchybně fungující tým. Tady už záleží na každém divákovi, v jaké náladě na film dorazí a zda mu příběh zabrnká na tu správnou strunu. Při rýpání do scénáře se můžeme třeba ptát, proč raketoplán na oběžné dráze zachraňují superhrdinové ve speciálu schopném bez problémů vzlétnout do libovolné výšky a proč tedy obyčejní lidé nepoužívají k výletům do vesmíru právě onen x-menovský speciál, ovšem odpovědi na takové otázky leží daleko za hranicemi konvenční filozofie.

První X-Men z roku 2000 zahájil dlouhý běh, na jehož konci jsou filmy podle komiksů pravidelně těmi nejvýdělečnějšími a nejnavštěvovanějšími filmy roku. Diváci se na ně naučili chodit a ze zábavy pro podivíny, puberťáky a cinefily se stala zábava masová. Ztráta výlučného postavení je charakteristickým rysem i v jiných ohledech. Jedno ze stěžejních témat, s nímž první X-Men vstoupil na scénu, je homosexualita. V prvním filmu možná ještě není tahle paralela mezi mutanty a homosexuály tak zjevná, ovšem v X-Men 2 je již jednoznačně přiznaná. Mutanti skrývají své schopnosti, občas učiní coming out, na vládní úrovni je snaha je izolovat a v lepším případě léčit, v horším úplně vyhubit. Dark Phoenix ukazuje svět změněný. Už se vlastně ani nemluví o mutantech, takové slovo je najednou jaksi nepatřičné. Z mutantů se stávají superhrdinové, kteří mají mezi obyčejnými, neobdarovanými lidmi své fanoušky. Společnost se z nového vztahu naučila těžit, ovšem jakmile dojde k výrazné odchylce v případě jednotlivce, okamžitě je uplatňován princip kolektivní viny. X-menovská série urazila za posledních dvacet let opravdu dlouhou cestu a není vůbec žádný div, že se jedna z postav dožaduje přejmenování týmu na X-Women. Pro českého diváka je vývoj zřejmý už z původního názvu, s nímž jde film do distribuce a který je přijat zcela přirozeně a bez reptání po českém překladu.

Místo srovnávání Dark Phoenix s Captain Marvel, což jsou filmy v základních rysech až podezřele podobné a přesto zpracováním a atmosférou zcela odlišné, je vhodné poznamenat, že Dark Phoenix je mnohem lepším zakončením x-menovské ságy, než by byl sterilní a přímo nadbytečný film X-Men: Apokalypsa. V tomto případě je přímo citelný dotyk filmové historie odrážející současné společenské trendy.