Už v roce 1993 jsme mohli poprvé nahlédnout pod pokličku společnosti UAC (Union Aerospace Corporation), která tajně experimentovala s teleportací na Marsu. Pokoušeli se vytvořit bránu mezi měsíci Phobosem a Deimosem, ovšem nedopatřením se jim podařilo otevřít portál, z něhož se snad ze samotného pekla hrnuly hordy démonů, proti nimž se musel postavit osamocený mariňák, co mu broky stačily. To je v kostce příběh počítačových populárních stříleček Doom, který nás bavil kdysi dávno a baví dodnes. Nyní se do české lokalizace dostala i desková hra, čerpající především z rebootu původní gamesy. Takže nabíjet a hurá do akce…

Po rozbalení krabice na vás zaútočí hned dva pocity. První bude nával obav prýštící z hracího plánu, který vzbuzuje jistý pocit malosti. Plán se skládá z dvaceti čtyř do sebe zapadajících dílků, ze kterých podle operačního manuálu skládáte mapy misí. Po sestavení mapy se vám v porovnání s některými podobnými hrami (např. Zombicide) může opravdu zdát, že designéři mohli přidat na rozměrech. Nicméně po odehrání první hry se obavy z malých rozměrů vytrácejí a rozdělení hrací plochy na sektory dává dokonalý smysl. Stejně ale zamrzí, že vyznačení stěn je provedené jen tenkou černou čárou, která splývá s malovaným prostředím na mapě a pod běžným žárovkovým světlem není jasně vidět, což někdy zapříčiní nedorozumění, které jako by vypadlo z původní počítačové hry, kdy postava po použití cheatu procházela zdmi, jako by se nechumelilo.

Druhým pocitem je samo sebou němý úžas ze skvěle vyvedených (třiceti sedmi) figurek, z nichž pouze čtyři jsou mariňáci ze společnosti UAC a zbytek krvežízniví démoni ve své hrůzné kráse. Někteří dokonce převyšují mariňáky o několik řádů a na hrací desce zabírají i šest sektorů. Nicméně ke ztvárnění čtyř lidských figurek musí zaznít jedna velká výhrada. Mariňáci se od sebe liší pouze zbraněmi, které třímají ve svých plastových rukách, a tak se stávají snadno zaměnitelnými. Mrzí hlavně to, že se tomu dalo snadno předejít, kdyby v balení vývojáři přidali barevné rozlišovače na podstavce figurek, které jsou k vidění ve většině deskových her.

Záplava herních karet a žetonů může vyvézt z míry i otrlého hráče. Přesto po prostudování návodu veškeré komponenty dávají jasný smysl a jsou pro hraní potřebné. Bohužel množství komponentů má i své nevýhody, jen příprava hry zabere klidně patnáct až dvacet minut času. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o kooperativní hru v pravém slova smyslu. Hra se hraje ve dvou až pěti hráčích, přičemž jeden z nich hraje vždy za démony. Takže pouze mariňáci hrají v kooperaci. To přináší výhodu v inteligentním nepříteli, který není poháněn jen systémem hry, ale hráčem samotným, což je třeba oproti výše zmíněnému Zombicide příjemná změna. Jakákoli postava může navíc využívat prostředí a krytů k lepší obraně, což může být pro strategii leckdy stěžejní.

Nakopou mariňáci démonické zadky?

Příjemné je, že cíle pro mariňáky se v jednotlivých misích různí. Jednou musí evakuovat přeživší, jindy sbírat zdroje a někdy se ubránit přesile. Démoni se v misích „rodí“ podle různých klíčů, takže i za ně každá mise neztrácí punc něčeho nového a nevyzpytatelného. Do samotné hry vstupuje i faktor náhody, který dění do značné míry ovlivňuje. Hráči si totiž losují, kdo bude na řadě, pomocí balíčku karet iniciativy. Každý mariňák je v něm zastoupen jednou kartou, naopak démoni dostávají karet podle počtu jednotlivých kast, které se nachází na mapě. To může vyústit v značnou strategickou výhodu, protože se může stát, že démoni nebo mariňáci mohou mít i několik tahů za sebou.

Ve hře čtyři na jednoho obdrží mariňáci tři akční karty do ruky (zbytek karet je v doplňovacím balíčku), jež zastupují zbraně, a také základní obrannou sadu UAC. Karty jsou vždy označeny jako hlavní akce, vedlejší akce a reakční karta, přičemž použít se smí libovolný počet bonusových, ale pouze jedna hlavní akce. Reakční karty jsou pak na obranu nebo útok mimo herní tah. Toto je stěžejní, protože na každé akční kartě je určeno, o kolik sektorů se daná postava může na mapě pohnout a jaký má dostřel a sílu útoku. Může se totiž stát, že máte sice silný útok, ale nepřítel je příliš daleko a vám nestačí body pohybu, protože v rukou máte pouze tři hlavní akce.

Pokud se hraje v méně hráčích, mariňáci dostávají různé výhody. Pokud hrají ve třech, což objektivně považuji za nejvíce zvýhodňující, dostávají hráči do rukou čtyři akční karty a smějí použít až dvě hlavní akce. Při hře ve dvou mariňácích získávají k předchozímu upgradu i navýšení života ze základních deseti na dvanáct a pokud hraje osamocený bojovník UAC, pyšní se hned patnácti životy. Hra se po prvním hraní stává návykovou a vynaložená investice za to stojí. Neustálé měnění map a úkolů hráče udržuje v bdělosti a chuti zahrát si další mapu. Takže i přes těch pár neduhů je třeba říct, že se jedná o hru, která vás na desítky hodin zabaví a přestože potěší i bez znalosti počítačových předloh, pro jejich hráče přece jen nabízí ještě o něco navíc…

Doom

design hry: Jonathan Ying, výtvarníci: Zoe Robinson a Ben Zweifel

pro 2 až 5 hráčů od 14 let s dobou hraní od dvou do tří hodin