Gnóma definujeme jako skřítka, ovšem jeho konkrétní pojetí se v rámci bájí a literatury dle místopisu různí. Ten náš tuzemský je malý vzrůstem, ale velký duchem. Vidím ho jako mužíčka, který na konci duhy vykopává poklad. Otevře truhlici, která se nijak neblyští zlatem, ale i tak z ní tahá jeden skvost za druhým. Všechny mají sympatický kapesní formát – přece nenecháte toho malého dobráka vláčet se s nějakými bichlemi – a uvnitř jsou ukryty slova a věty. Říkejme jim třeba fantastické příběhy. Ty dokážou potěšit, i když z nich může i mrazit. Jsou totiž přesně takové, jako jsme my, lidé. Na povrchu podobné, uvnitř však nevyzpytatelné. Snad proto nám je ta malá mytická bytost servíruje postupně, tak, abychom se z nich rovnou nezbláznili. Skrze hranice opojné slasti lze totiž snadno propadnout až k nedefinovatelnému šílenství. Přesně jako v poslední literární cennosti, kterou nám nedávno věnoval. Napsal ji pan Brian Evenson a pozve nás v ní do svého Doupěte, kde dojde nejen ke Zhroucení koně, ale i k mnoha dalším příběhům, které si s naší psychikou důkladně pohrají. Chvalme proto pána Evensona i malého Gnóma!

Představte si svět, kde moderní literaturu hrůzy píše Franz Kafka. Představte si, že zeměměřič K. je uvězněn v jakémsi doupěti, které může být stejně tak výzkumnou stanicí na neznámé planetě, jako i podzemním bunkrem uprostřed zničeného světa. Neví, jak se tam ocitl, ani proč tam je. Jestli tam s ním jsou i ostatní, nebo alespoň byli, zda se vše odehrává v reálném čase, nebo se to už stalo, či nedej bože, teprve stane…

Vítejte ve světě dvou novel a šestnácti povídek, které si pro nás Brian Evenson v knize Doupě / Zhroucení koně přichystal. Říká se, že genialita a šílenství jsou od sebe oddělené pouze tenkou hranicí. A přesně takové jsou i povídky tohoto amerického profesora literatury. Dříve nebo později dojdete díky přesným formulacím a krátkým výstižným větám k přesvědčení, že je mistrem literárního řemesla, ale stejně tak vás díky obsahu a atmosféře napadne, že tady není něco v pořádku. Jen nevíte, jestli jde o chybu ve čtenáři, nebo v autorovi. Jenže to už jste dávno zavřeni v potemnělém labyrintu, z nějž není cesty ven, a vše napsané je jen dokonalá smyčka mezi prostorem a časem, která se pomalu stahuje, až má vaši psychiku ve své moci a pomocí pár slov ji následně zformuje, jak se jí zamane. Čas, prostor, dokonce ani postavy tady totiž nic neznamenají, jsou to jen figurky ve hře s niterními motivy. Nečtete očima, ale ohmatáváte si Evensonovy příběhy nervy. A začínáte být stejně podobně zmatení jako jeho hrdinové, a to je přesně ten čas prozření, kdy zjistíte, že z nejhoršího jste uvnitř.

Jako problém se může jevit i to, že Evensonovi nemůžete vlastně nic vytknout, protože když to vyslovíte nahlas, dojde vám, že to je vlastně jeho klad, poznávací znamení a autorský styl. Příkladem budiž závěry většiny povídek, kdy konec je nedořečený. Dá se ale vytýkat něco, co ve výsledku funguje tak, že vám ještě dlouho zní v hlavě a sami si odpovídáte na nevyřčené otázky a posouváte děj dál než autor sám? Vždyť všem autorům jde jen o to, aby jejich příběhy nekončily poslední tečkou a odložením knihy, ale doufají, že čtenáři budou s jejich příběhem ještě chvíli žít, že o něm budou přemýšlet. Stejně tak se ale nedá ani určit, jaký žánr Brian Evenson vlastně píše. Můžeme hovořit o new weirdu nebo hororu, stejně tak jako o psychologickém dramatu či existenciální próze. Albert Camus se v jeho textech pře s Franzem Kafkou, Laird Barron s Jeffem VanderMeerem, fantastika s magickým realismem. Zručné balancovaní na hraně žánrů a stylů je dalším poznávacím znamením, které autor zvládá dokonale. Možná se tím vědomě distancuje od těch, kteří zabřednou v jenom literárním schématu. Ale proč ne, vždyť už Raymod Chandler říkal: „Když kniha, jakákoliv kniha, dosáhne jisté intenzity uměleckého prožitku, stává se literaturou.“

Brian Evenson evidentně nepíše literaturu pro každého, ale spíše pro ty, kterým nevadí, že atmosféra může vítězit nad příběhem a výsledný dojem nad přesnými reáliemi. Ti, kteří už vědí, s jakou pečlivostí skřítek své poklady vybírá, budou jistě spokojeni i s tímto aktuálním darem. Bude na ně (jako už tradičně) fungovat precizní zpracování knihy: lesknoucíma se stříbrnýma očima na obálce počínaje přes náladotvorné ilustrace Václava Šlajcha, tradičně výborný překlad Jakuba Němečka až po sympatický formát, jenž z malé knihy dělá velkou. I když se styl, jakým Evenson píše, může jevit jako strohý, funguje dokonale a do hlavy vám vystřelí pestrobarevný rej myšlenek, při kterých se můžete sklouznout z přemyšlení o jednotlivých povídkách až k úvahám o sobě samém, či věcech kolem vás. Doupě / Zhroucení koně proto není určeno k hltání, ale pečlivému dávkování, které vás za vaši trpělivost po zásluze odmění.

Brian Evenson: Doupě – Zhroucení koně

brožovaná, překlad Jakub Němeček, obálka Václav Šlajch, 376 stran, 370 Kč

Související odkaz:

Gnóm! vydává Briana Evensona (ukázka)