Mýtus Barbarelly coby komiksové postavy je na našem území poměrně populární. Mnozí viděli filmovou adaptaci režiséra Rogera Vadima z roku 1968 proslavenou především představitelkou hlavní role Jane Fondovou, mytickým sexuálním symbolem své doby. A nezapomenutelný je i filmový plakát určený pro tuzemská kina, kterého se v době největšího tvůrčího rozmachu zhostil s gustem sobě vlastním Kája Saudek. Ten také mimochodem posloužil jako podklad pro obálku limitované verze komiksu, kterou nedávno přineslo nakladatelství Argo ve své nové edici Argomiks. Dalším ze Saudkových blízkých spolupracovníků, jehož naplno zasáhl neskrývaný sex-appeal kreslené hrdinky, se stal nedostižitelný filmový scenárista Miloš Macourek. Barbarellina múza ovlivnila nejen vznik snímku Kdo chce zabít Jessii? (1966), ale i plánovanou komiksovou sérii o krásné lékařce Muriel, kterou vytvořil právě s Kájou Saudkem, přestože nakonec vznikly pouze první dvě plánované knihy. I po několika desítkách let se ovšem klade na mysl zásadní otázka: Jaký je vlastně původní černobílý komiks, jejž vytvořil talentovaný francouzský umělec mnoha profesí Jean-Claude Forest?

Pokud chceme spolu s Barbarellou cestovat vesmírem, v němž prožívá svá nespoutaná dobrodružství, musíme se zároveň vydat proti proudu pozemského času. V dnešní době by totiž světoznámé komiksové dílo jen stěží dosáhlo takové popularity a kultovní aury, jakou se pyšní. Musíme se tedy vrátit do politicky a sociálně divokých šedesátých let, kdy se (nejen) mladí lidé horlivě bouřili proti zahnívajícímu společenskému klimatu, jež se s konzervativní upjatostí dívalo shůry na všechny, kdo toužili uvolnit a leckdy i zcela odstranit společensko-kulturní dogmata. Mnohá z nich však byla zcela neslučitelná s duchem moderní doby, a něco se tak jednoduše muselo stát.

Barbarella byla jedním z průkopníků myšlenky, že záběr devátého umění je mnohem širší než jen obrázkové příběhy pro nejmenší nebo asexuální stripy v nedělních novinách. Stala se jedním z prvních komiksů určených výhradně dospělým, s čímž samozřejmě souvisí i dobový fenomén zvaný „sexuální revoluce“. Nahota ve svém bezprostředním půvabu přestávala být konzervativním synonymem smilného hříchu, ale stávala se všudypřítomnou realitou. A do tohoto kvasu progresivních názorů se zrodila dívka cestující ve vědeckofantastickém vesmíru z planety na planetu a zažívající dobrodružství, při kterých se těm stydlivějším minimálně často červenaly líce. Barbarella je erupčním produktem doby, bez jejíž podpory by jen stěží dosáhla na mety, na nichž se často i bez jakékoli pokrývky těla ocitla.

Zamysleme se nad tím, jakým způsobem bychom na bezesporu dobový fenomén pohlíželi současnou optikou. Mnozí by dozajista poukazovali na absenci kvalitního příběhu. V obou úvodních knihách – vedle prvního alba (1962 až 1964) se v tomto vydání nachází také pokračování z roku 1974 – se neobjevuje nijak výrazná zápletka, půvabná hrdinka „pouze“ cestuje po planetách, zároveň má nezpochybnitelný talent připlést se do místní společensko-politické šlamastyky, i když rozhodně není tou, která by tahala za nitky.

Ono to vlastně dost připomíná Serpieriho Druunu, kterou jsme v českém překladu měli tu možnost poznat paradoxně o dost dřív. Podobně jako zmíněná hrdinka italského kreslíře, rovněž Barbarella se z nepříjemných situací dostává pomocí svůdné tělesné schránky. Někdy se miluje jednoduše z lásky či v rámci fyzické přitažlivosti, jindy je to z čiré vypočítavosti. Výsledek je ale stejný – děj se posune dál. Zatímco Druuna se pyšnila odvážnými erotickými scénami, které odhalovaly vše a pornografický podtext nezapřely, Barbarella je lechtivou múzou, která se sice odhalí, ale co se týče samotného aktu fyzické lásky, jen nevinně naznačuje. Přece jen sexuální svoboda a pokleslost nebyla v době vzniku ještě tak uvolněná.

Své by k tomu jistě dodali i zastánci genderové vyváženosti a práv žen. Hlavní hrdinka totiž evidentně není plnohodnotnou ženou obdařenou silnou osobností, ale jen ztělesněnou mužskou sexuální fantazií, která se bezmyšlenkovitě oddává komukoli, kdo se zrovna namane. A do třetice by se jistě našli škarohlídi, kteří by se vztyčeným prstem upozornili na to, jak velkou cestu urazilo samotné technické zpracování komiksu. Rozmístění panelů, práce s textem v bublinách i mimo ně, popisování událostí, dynamika kresby a podobné drobnosti, které se však slučují ve výsledný dojem díla z jiných časů.

Mnozí budou tvrdit, že Barbarella nezestárla a zůstává uměleckým osvěžením. Dovolím si oponovat. Aniž bych komiksu upíral historický význam a vylučoval ho z klubu základních stavebních kamenů komiksové tvorby pro dospělého čtenáře, nelze popřít, že je zcela poplatný době svého vzniku. Stejně jako si z prvního pubertálního zhlédnutí Vadimova snímku pamatuji především spoře oděnou Jane Fondovou pobíhající v úsměvných sci-fi kulisách, z původní předlohy mi v mysli zůstane pouze bezduchá černobílá hrdinka pozoruhodných tvarů, která se tu pomiluje, jindy je zase polaskána. Jistě, seznámit se s ní v době jejího vzniku, byla by i pro mě uctívaným a neotřesitelným kultem, nyní mám ale pocit, že mi bylo dovoleno nahlédnout pod pokličku odvázaných sexuálních fantazií předešlé generace, která si nepřipouští, že se na ní čas podepsal. A stojí si za tím se stejnou urputností, s jakou bojovali proti neúměrnému konzervatismu těch před nimi…

Jean-Claude Forest: Barbarella

vázaná, překlad Richard Podaný, 168 stran, 398 Kč (běžná) / 498 Kč (limitovaná)