Jiří Grus je výtvarník, který už má v tuzemském komiksu pevně vybudované místo a nebojí se tak vyjádřit zcela volně své názory. S jeho prací se jistě setkal každý, kdo o domácí komiks byť jen trochu zavadil. Aktuálně připravuje nový ambiciózní komiks s osvědčenou scenáristickou dvojicí Džian Baban a Vojtěch Mašek, s nimiž spolupracoval na jednom z nejvíce diskutovaných komiksů loňského roku Ve stínu šumavských hvozdů. Nejen o této tvůrčí spolupráci, ale i o některých dalších projektech a samozřejmě také o nepříliš utěšeném stavu domácí komiksové scény bude tento rozhovor, přičemž by měl být první v seriálu rozhovorů se zajímavými tuzemskými tvůrci komiksu.

Nelze začít jinak než otázkou, na čem zrovna aktuálně pracuješ?

Pracuji na více věcech najednou. Kreslím například ilustrace k románu Ladislava Fukse Myši Natálie Mooshabrové, kterou vydá Karolinum napřesrok. Dále dělám průběžně na svých věcech, pokusech a komiksových experimentech, které mají přesahy i do malby. Nejzásadnějším projektem letošního roku je ale navázání na spolupráci s Maškem a Babanem. Kluci napsali scénář na motivy legendy o drakovi, spojené s počátky města Trutnov, kde jsem se narodil a žiji. Vznikne tak původní, dost temný a obrazově nespoutaný komiks většího rozsahu o rytíři, který musí obydlet nehostinný kraj, porazit draka, ale hlavně překonat řadu vnitřních konfliktů a pochybností.

Jak osobně hodnotíš uplynulý rok z pohledu komiksového tvůrce? Ve stínu šumavských hvozdů se setkalo s velmi pozitivní kritikou, vnímáš to?

Vnímám to, jsem rád. Být komiksových autorem v Čechách je ale tvrdé. Snažím se na sobě pracovat, někam to posouvat. Ty ceny jsou milé, lidé se o tom dočtou a občas mi někdo řekne, jak úžasně frčím, aniž by tušil, že se vše děje na amatérské bázi, že je to vlastně moje hobby a ne práce, která mě smysluplně živí. Asi proto je tak málo komiksových autorů, kteří by něco dotáhli do konce. Za posledních pět let u mě zvonilo tak deset géniů, ale kdo ví, kde je jim dnes konec. Asi v reklamkách, protože snažit se kreslit kvalitní komiks v Čechách lze jen za cenu krajních osobních obětí. Také chybí nějaký manager, komiksový taťka, který by měl energii a čas věnovat těm nejlepším kreslířům podporu a zázemí, např. v podobě galerie, která by prodávala originály autorů.

Jak zpětně hodnotíš spolupráci s Džianem Babanem a Vojtěchem Maškem? Jakým způsobem jste na Hvozdech spolupracovali? Scénář byl striktně dán nebo jsi měl prostor vyjádřit se k němu či ho pozměnit?

Zásadní moment. Oni prostě umějí psát. Mají bohatou imaginaci a schopnost rozvíjet příběh. Chápou potřebu budovat celkovou strukturu, v rámci které jsou schopni svobodně komponovat a přeskupovat části tak, aby to dostalo smysl. Moc jsem se naučil. Udělat Hvozdy byl vlastně takový spontánní nápad, chtěli jsme se tím prostě bavit a zkusit, co z toho vzejde. Smáli jsme se třeba scéně, kdy se Old zavře před Barborou v pokoji a tak podobně. Původně to měl být jen takový sešit kolem třiceti stran, ale postupně během psaní se příběh rozrostl. Náš nový komiks bude mít už kolem sto dvaceti stran.

„Jako by tady byla nakumulovaná touha se komiksem zabývat, 

jenže málokdo tuší jak tu touhu naplnit.“

Prozradíš nám o vašem dalším společném projektu něco víc?

Jak jsem řekl, jde o příběh na motivy dračí legendy z roku 1006. Rytíř Albrecht přijede z Prahy zabydlet nehostinný kraj v místě, kde se dnes nachází město Trutnov, musí se ale utkat s loupeživými hordami, dračí nestvůrou, ale hlavně temnotou uvnitř sebe samého. Vznik knihy iniciuje sdružení Město draka z Trutnova, které ji vydá pravděpodobně napůl s Lipnikem, uvidí se. Podmínky pro práci jsou ideální, máme volnost a tvůrčí svobodu, vznikne silná věc. Album by mělo být hotové příští zimu a vyjde na jaře 2014.

A co Voleman, plánuješ další pokračovaní?

Pátý díl je napsaný a rozkreslený jako storyboard už tři roky. Vydavatelství se ale rozpadlo spolu s předchozím vztahem (přítelkyně byla vydavatelkou), takže teď čekám na vhodnou chvíli. Někdy mám ale pocit, že to už nedopadne, jindy mě přepadne touha a vize se k Volemanovi vrátit, jenže to znamená pět měsíců koncentrované práce. Kde na to vzít klid, čas a energii? Je to prostě celé trochu paradoxní s tím komiksem v Čechách. Píše se o pěti autorech pořád dokola, kteří ale nejsou z hlediska námětů žádný mainstream a svoje věci dělají z vnitřních osobních pohnutek. Byli jsme s třeba s Dzianem a Vojtou na FAMU a účastnili se debaty o možnosti propojit katedru scenáristiky s kreslíři. Jeden jejich kolega mi tam říká, že nechápe, proč jsem si na toho Volemana nepřizval scenáristu, že by to bylo lepší a já mu na to řekl, že jsem to prostě v těch šestadvaceti dělal proto, abych znovu sbalil přítelkyni, zachránil vztah, že to prostě bylo romantické gesto a pokus.

Dnes se o Volemanovi píše v monografiích, jsem zařazen do tzv. Generace nula a kdoví čeho, ale tahle teoretická nadstavba je mimo uměřenost původního impulsu, ze kterého vše vzniklo. Nevím si s tím rady, jako by tady byla nakumulovaná touha se komiksem zabývat, jenže málokdo tuší, jak tu touhu naplnit. V té rovině teoretické mi to připadá přehnané, jakoby bylo víc textů než kvalitních komiksů vzniklých s vervou a nábojem. Věci často zůstanou jen torzovité a těžko uchopitelné, což je myslím i případ Volemana, který je tak trochu recyklát supermanských fetišů vstřebaných v dětství. Z celkového pohledu se snad ale něco mění, chybí tady také nějaká škola komiksu, kde by se vyučovaly základy tohoto média, protože člověk ztratí tápáním a hledáním mnoho času. Jinak jediným autorem/autorkou, která s nadhledem zvládá svoji situaci (námět, profesionalita, schopnost se prosadit a věc dotáhnout bez ustrnutí) se mi jeví být Lucie Lomová.

Sešitového Volemana vydávala tvá bývalá přítelkyně, jak dnes hodnotíš publikování samonákladem? Vyplatí se to vůbec finančně?

Vyplatí, nevyplatí – nebylo naší hnací silou. Dnes je doba jak dělaná na domácí vydávání. Každý má skener, komp, datovou maketu pošlete netem do tiskárny a za týden máte třeba první díl sešitu o superhrdinovi z Dobrušky v nákladu dvě stě kusů doma v obýváku a můžete hned rozjet byznys. Technické překážky dnes úplně zmizely, chybí jen odhodlání, námět, schopnost srozumitelně kreslit. Myslím, že na Umprum se na ilustraci formuje generace, která tohle chápe a ještě to rozjede.

„Figury jsou jako písmena, která komponujete tak,

aby vše bylo srozumitelné.“

Jaký byl rozdíl mezi Volemanem, kterého jsi takto vydával, a tím, který vycházel na pokračovaní v Deníku? Měl jsi ze strany Deníku nějaká omezení?

Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, to nějak dohodl Tomáš Prokůpek a za to mu patří dík. Rozdíl byl ve formátu a barvě a taky šlo vždy o uzavřenou jednostranu, takže bylo potřeba přijít s nějakým nápadem, pointou, což se povedlo jen někdy. Taky proto to asi po půl roce utnuli, prostě to bylo na normální noviny trochu divné, někdy vyloženě nezáměrně.

Stále zkoušíš nové kresební techniky nebo už máš vypracovaný vlastní styl? Když máš nějaký nový námět, přemýšlíš nejprve nad tím, jakým stylem ho zpracuješ?

Ten vizuální charakter tomu dodá právě námět. Hvozdy by vyzněly jinak, kdyby byly postavy obtažené černou linkou a vybarveny plošně. Technika je samozřejmě záměr, to vzejde ze základního pocitu. Z hlediska námětu už vím, že je dobré si vybírat, člověka to musí nějak zasáhnout, kreslíř se na téma musí naladit a prožít ho. Vystudoval jsem nejdřív malbu a až potom jsem si na Volemanovi vypiloval štětcový styl černou tuší. Malba a komiks je pro mě území mezi jednoduchostí a složitostí, tíhou a lehkostí. Lze kreslit rychle a jednoduše nebo se snažit o maximální plasticitu a pečlivé vykreslení detailů. Baví mě tohle zkoumat.

Postupně jsem si uvědomil, že v komiksu musí být každý tah literatura, musí to sloužit příběhu, atmosféře, rytmu skladby. Figury jsou jako písmena, která komponujete tak, aby vše bylo srozumitelné. Každý obrázek musí mít tuhle kvalitu, nesnáším třeba, když nevím, co zrovna postava v příběhu drží v ruce, nebo proč se tváří neutrálně, když situace je vypjatá. Komiksu podle mě škodí polovičatosti. Je to disciplína náročná na srozumitelnost, protože ta mnohost obrazů je nesnesitelná. Musí to být uděláno tak, aby obrazy samy a hladce vpluly do nervového systému čtenáře. O to usiluji, ale ještě je toho hodně přede mnou.

Spolu se Štěpánem Kopřivou jsi u nás i v zahraničí vydal komiks Nitro těžkne glycerínem, máš nějaký přehled o jeho prodejnosti?

Občas přijde, po dvou letech, nějaké vyúčtování. Asi už to zmizelo z pultů. Teď tu byl na Komiksfestu nějaký holandský ředitel festivalu, koukal na Hvozdy, líbilo se mu to a pořád měl pocit, že jsem mu nějak povědomý, pak se plácnul do kolen a řekl, že má Nitro v knihovně. Podivoval se nad vývojem, kterým jsem prošel. Říkal, že nechápe, proč nejsem slavný a nevystavuji po světě… Takže snad bude na podzim něco v Bruselu, výstava a tak, uvidíme.

„Pro mě jako autora je další meta zkusit štěstí ve světě s něčím, 

za čím si můžu stát.“

Jsi velkým sběratelem tuzemských komiksových cen a ocenění, dokážou ti domácí ocenění pomoci posunout svou práci dál?

Hele, situace je taková, že cena potěší, ale nejsme ve Francii. Pro mě jako autora je další meta zkusit štěstí ve světě s něčím, za čím si můžu stát, co vyjadřuje Gruse jaký je teď a tady v Čechách. Po Nitru byla šance dělat další věci, ale já pochopil, že je to cesta do pekel. Kreslíř musí mít zodpovědnost ke svým schopnostem. Postupně se každý dostane do situace, kdy jsou ta rozhodnutí na ostří nože. Je důležité, řekl bych, poslouchat sebe, svoje téma a nenechat se nahlodat, neztratit vnitřní celistvost. Občas člověk udělá ústupek, ale lepší než zabřednout do blbosti a ztratit se v ní je zpomalit a uvědomit si podstatné a na tom stavět. Ještě k ceně Muriel – letos jsme ji dostali za Hvozdy. Máme nejlepší scénář a kresbu, ale knihou roku jsme nebyli. Absurdní!

Sleduješ ostatní tuzemské komiksové tvůrce? Kdo nebo co tě nejvíce potěšilo?

Sleduji. Zajímá mě třeba ta mladá generace z Umprum (Groch, Chomová), i když procházejí takovým tím obdobím plyšových zvířecích metafor a to se časem vyčerpá. Pro komiks je důležitá lidská figura, je třeba ji zvládnout, ať si člověk nezavírá cestu k dalším námětům a může svobodně komponovat, co se mu zlíbí. Těším se moc na nový komiks Branko Jelínka.

Máš mezi zahraničními tvůrci nějaké vzory? A měnily se tyto vzory v průběhu času?

Nejde už o vzory, ale spíše kolegy, jejichž tvorbu sleduji. Nejdůležitější autor současnosti je pro mě Bastien Vives z Francie. Dále R. Kikuo Johnson, Blutch, Jillian Tamaki a Manuele Fior.

Jsi zastoupen snad ve všech tuzemských komiksových sbornících, oslovují tě jejich vydavatelé sami, nebo iniciativa pochází od tebe?

Můj vývoj je tak složitý, jde ruku v ruce s životem, že se nedivím, proč mě nikdo neoslovuje. Nestěžuji si, protože vím, že jsem si to tak sám vnitřně vybral, působím trochu nepřístupně, ale každému zájemci o moje služby rád a slušně odpovím, jen už nemám náturu nakreslit cokoli. V takovéto situaci si kreslíř musí sám vytvářet vlastní podmínky a prostor, kde se je možné realizovat svoje nápady a touhu. I když je pravda, že se situace mění, oslovili mě s HN, kam kreslím do barevné přílohy strip, i další časopisy občas něco s komiksem zkouší. Kreslím ilustrace pro Karolínum k humoristickým románům: Hašek, Bass, teď ten Fuks, maluji obrazy, je to takový víceboj. Ale jak jsem řekl, vybírám si, třeba komiks o historii potravinářské firmy jsem odmítl, proč bych se měl půl roku trápit, to radši půjdu dělat ke známému na dva měsíce kopáče.

„Chybí manager, galerista, vydavatel, který by zařizoval e-maily, telefony,

zajišťoval překlad, nabízel výtvarníky v cizině.“

Máš na svou tvorbu nějaké ohlasy ze zahraničí? Takovému Volemanovi by určitě nějaké cizojazyčné vydání slušelo, nemyslíš?

Chybí manager, galerista, vydavatel, který by zařizoval e-maily, telefony, zajišťoval překlad, nabízel výtvarníky v cizině. Aby to dělal profesionálně a se zaujetím, ne jako vedlejšák s vidinou kreslíře použít k dalším účelům, ale naopak podpořit jeho vývoj s přihlédnutím k ekonomické stránce věci. Na to zde chybí velkorysost, ale i skutečně vyzrálé hvězdy mezi autory (tohle bych chtěl u sebe změnit). Jinak projevili zájem v Polsku, snad tam vyjde Voleman u malého vydavatelství Wazka, uvidíme…

Jak vidíš sám sebe v pozici scenáristy? Dělá se ti lépe na něčí námět nebo dáváš přednost tomu vše vymyslet a udělat sám od začátku do konce?

Já scenárista nejsem, jsem samouk, myslím, že mi jdou spíš kratší historky, jakési portréty, ale učím se. Teď s Maškem a Babanem je to super, skvěle se doplňujeme a myslím, že na novém komiksu zúročíme to, co jsme se naučili ve Hvozdech. Věřím, že nové album bude intenzivní zážitek.

Na svém blogu prodáváš i své originální kresby, je o ně zájem?

Občas se něco prodá. Ceny se pohybují od pár stovek za skici po několik tisíc za barevné stránky. Patrně došlo k tomu, že se vytvořil okruh sběratelů, asi šest až sedm, kteří začali zejména v posledním roce originály cíleně sbírat. Informace o prodejní galerii jsou na mém blogu – jirigrus.blogspot.com (Art for sale); kresby posílám nebo je možné se osobně sejít. Originál je někdy potřeba vidět naživo. Radši bych to řešil přes nějakou galerii, ale komiksy nikdo nebere vážně, takže se autoři musí snažit sami, např. Lucie Lomová má také vlastní galerii…

Máš nějakou touhu či metu, které bys chtěl jako komiksový tvůrce dosáhnout?

Prostě dál pokračovat a uvidí se.

Navštivte autora na jeho domovských stránkách,

anebo se podívejte na televizní pořad Hyde Park, jehož byl hostem.