Život čaroděje není snadný. Nejen, že se při své práci setkává s nepochopením laické veřejnosti věřící na prosté mávání rukama a nesrozumitelně mumlaná slova, navíc se musí neustále potýkat s nadpřirozenou verbeží jako elfové, kmotřičky víly, draci a další vysoce otravní fantastičtí i ryze obyčejní tvorové, kteří člověku nedají na chvilku pokoj. O kolezích, nebo dokonce alchymistech, se lépe ani nezmiňovat… Vítejte ve světě amerického spisovatele Johna Morressyho – a seznamte se s Kedrigernem, mistrem odeklínadel a protikouzel.

Na hraně mezi pohádkou a fantastikou

Když se profesor anglické literatury pustí do psaní fantasy inspirované ostrovním folklórem, čtenář si hned vzpomene na J. R. R. Tolkiena a v hlavě mu začne poskakovat obrovský nápis BESTSELLER. Přesto však série o čaroději Kedrigernovi nevynesla svého autora na přední příčky prodejnosti, ani jej nezasypala prestižními cenami, i tak se ale navždy zapsala do srdcí českých milovníků fantastiky. Na vině byla především hravost a poetické vidění světa odporující představě žánru plného strhujících soubojů, zákeřných intrik, polonahých žen v nesnázích a magických sil v podobě blesků ve všech barvách duhy.

Přestože z nedostatku vhodnějších literárních šuplíků bývá Kedrigern řazen do humoristické fantasy, Morressyho tu jemná, jindy zase drsnější ironie se víc než satiře Terryho Pratchetta podobá spíše poetickému rýpání z pohádek Jana Drdy, a na rozdíl od kupříkladu Johna Moorea nemá ani potřebu se potutelně pitvořit. A proto je zřejmě českému čtenáři tak sympatická. Morressyho čaroděj může čelit setkání s drakem či s rozzuřenými vílami kmotřičkami, zachraňovat království potažené černým suknem či řešit otázky spojené s romancí dvou mladých vlkodlaků, a autor přitom ani špičkou nohy nevstoupí na tenký led parodie čehokoli.

S motivy, ať už vypůjčenými z (nejen) ostrovního folklóru či spojenými se současnou literaturou, nakládá naopak s nejvyšší úctou. Kedrigernovský cyklus sice začíná záchranou princezny proměněné kletbou v odpornou ropuchu, ale hra na „trochu jinou a patřičně jízlivě dovyprávěnou pohádku“ se nekoná. V celkem šesti románech a dvou povídkových sbírkách (prequelovou trilogii Mladý Kedrigern vynechme, kdyby nevyšla ani v češtině, hrdinův příběh by tím nestrádal) se postupně rozvíjí příhody jednoho obyčejného, relativně spokojeného, manželství. A právě jeho fungování je, především z ženského pohledu, mnohem silnější „fantasy prvek“ než všechna magie.

Středověk a hřejivý dotek realismu

Svět Johna Morressyho podezřele připomíná časy rytířů Kulatého stolu – kdyby se události spojené s Kamelotem sledovaly v delším časovém úseku a z pohledu nezainteresovaných čarodějů prožívajících vlastní starosti a radosti. Ovšem nemějte obavy, na rozdíl od mnoha jiných fantasy zde tato legenda slouží jen jako inspirace, které se dílo nikterak nepodřizuje. Není nouze o malá, hašteřící se královstvíčka, moudré, zlovolné či prchlivé panovníky, krásné dámy, ctí a výpravami posedlé rytíře, loupežnickou chásku… to vše prostoupeno nadpřirozenými prvky, nad nimiž nikoho nenapadne se pozastavovat.

Samozřejmostí není jen úcta k čarodějům žijícím a rozvíjejícím své umění po mnoho generací, ale také až paranoidní sestavování seznamů nadpřirozených hostů na akce typu svatba, křtiny či rytířský turnaj či zoufalá snaha nezaplést se s tzv. sličným lidem víc, než je nezbytně nutné. Dotaženo do důsledků, ze zdánlivě idylického bezčasí by se mohla kdykoli vyklubat poměrně děsivá variace na raný středověk. Invazi temnoty však brání autorův jemný, takřka lyrický nadhled. Morressyho jako autora naprosto nezajímá, jaké hrůzy si jsou lidé (a další bytosti) schopni navzájem provádět. Raději svou pozornost soustředí na člověka jako tvora radujícího se ze života. A čtenář mu je za tuto oázu poklidu vděčný, ne všechna fantasy musí nutně končit krvavými střety, z nichž nikdo nevyjde jako vítěz.

Víc než jen odpočinková četba

Kedrigernovy příběhy snad nikdy neměly ambice být něčím víc než odpočinkovými knihami. Ne však na způsob akční jízdy, která strhne pozornost na horskou dráhu příběhu, dramatických scén a šokujících odhalení. Svou podstatou připomínají šálek horké čokolády se šlehačkou – uklidní, pohladí na duši, vyloudí úsměv na rtech. Poselství Kedrigerna – dá-li se o něčem jako je poselství hovořit nad stránkami těchto útlých a sympatických knih – se neschovává v tvrzení, že i z pasáčka vepřů se může stát král či čaroděj poroučející větru, dešti. Místo toho odhaluje, že jeden z největších mágů může být obyčejný zápecník milující svou ženu, profesi, dobré jídlo – a nenávidět cestování, o účasti na hrdinských výpravách ani nemluvě. I jako v jádru obyčejný člověk však dokáže proměňovat svět kolem sebe v o něco lepší místo k životu, a to mnohdy i bez sebemenší špetky magie.