Vladimíra Šlechtu zná snad každý skutečný fanoušek české fantastické literatury díky knižním cyklům Oggerd a Krvavé pohraničí. Nehledě na to, zda jde spíše o čtenáře science fiction či fantasy. Na svém blogu aktuálně publikoval esej ohlašující Konec starých časů a protože jde o text hodný pozornosti a přímo volající po následné diskusi, rozhodli jsme se ho po dohodě s autorem publikovat i na našich stránkách. Rádi bychom slyšeli i váš názor a třeba i dospěli k odpovědím na otázky, zda skutečně končí staré časy a co to vůbec znamená pro českou fantastickou scénu? Diskutovat můžete samozřejmě nejen zde, ale i na našem facebooku a dalších sociálních sítích…

Jak říká klasik: „Tak roky plynuly, starý časy minuly…“ A minuly i v české fantastice. Trvaly zhruba dvacet let, ale teď už je definitivně po nich. Nevěříte? Dokážu vám to v několika jednoduchých a srozumitelných krocích

1. Zánik časopisů

Naše dva hlavní vlajkové časopisy, Ikarie a Pevnost, opakovaně vyhlásily zánik. Ikarie zanikla. Redakce původní Ikarie vyrobila nástupnický časopis XB-1, což je v podstatě Ikarie, ale s jiným názvem. Přišli však o předplatitele původní Ikarie (a to bolelo). Navíc si mnoho čtenářů vůbec nevšimlo, čím (a že) byla Ikarie nahrazena – a iksbéjedničku nekupují.. XB-1 nějakou dobu skomírala, pak vyhlásila zánik. V hodině dvanácté se trojčlenná redakce vzchopila k poslednímu vzdoru a zánik oddálila. Stále bojují o přežití. Odstranili veškerou omáčku a důraz kladou na povídky a literaturu – což je mi sympatické.

Pevnost rovněž vyhlásila zánik. I tam došlo k mobilizaci lidí, kteří v ní dosud pracovali. Koupili značku (tj. časopis se i nadále jmenuje Pevnost). Následně Pevnost vyprofilovali jako life-stylový popkulturní barevný obrázkový časopis a zabývají se především americkými vysokorozpočtovými filmy (které jsou o půl roku později zhusta kritikou i diváky označeny za propadáky – viz například Osamělý jezdec nebo John Carter na Marsu). Pevnost by se dala označit za časopis, věnující se především literatuře už jen s velkou nadsázkou. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale v obnovené Pevnosti dochází k rychlému střídání šéfredaktorů. Nejsem si jistý, jestli to něco znamená. Společně se starou Pevností zanikl i Dech draka, který nějakou dobu přežíval (dožíval) pod jejími křídly.

2. Zánik conů

Cony – které tady byly už před plyšovou revolucí – přetrvávaly v nezměněné podobě. Sloužily k setkávání fanoušků se spisovateli, k výměně (a získávání) informací, k nákupům nových knih, časopisů a fanzinů. V devadesátkách jsem cony navštěvoval poměrně často. Byl jsem na přednáškách Karla Pacnera, Ondřeje Neffa, Pavla Toufara. Zúčastnil jsem se besed s Holdstockem, Sapkowskim a (ano, vážně) s mistrem Kulhánkem. A bylo to úžasné. Po roce 2000 jsem rozjížděl živnost a cony jsem vypustil. Zúčastňoval jsem se jen velice výjimečně. V roce 2009 jsem neprozřetelně slíbil, že uspořádám přednášku na Parconu v Plzni. Když jsem tam pak v sobotu dopoledne dorazil, zjistil jsem, že místo konání (jedna plzeňská škola) je takřka prázdné. Fanoušci – a čtenáři – se nedostavili. Hlavními hosty Parconu 2009 byli polští autoři – manželé Maja Lidia Kossakowska a Jaroslaw Grzędowic. Na besedu s nimi vůbec nikdo nepřišel. Čekali tam čtvrt hodiny (jen oni dva a Robert Pilch, který jim měl tlumočit) – a pak to vzdali.

Vzpomínám si, jak jsem se na Parconu 2009 setkal z mile přiopilým Zdeňkem Zachodilem, přezdívaným Big Shaman. Někteří lidé mají agresivní opici, ale on byl vážně roztomilý… Zdeněk Zachodil byl brněnský knihkupec a organizátor Fénixconů. Loni v květnu zemřel na infarkt. Loňský Fénixcon, s jehož přípravou už začal, ještě proběhl tak, jak měl – ale jsem zvědavý, jestli budou bez Big Shamana pokračovat Fénixcony i nadále… (pozn. redakce – budou a na tom letošním se s vámi těšíme na viděnou). I tohle je syndrom současné české fantastiky, kdy něco končí, ale nic nezačíná. Myslel jsem si (a se mnou i jiní), že slabá účast na Parconu 2009 byla výjimkou a že se vše vrátí do starých kolejí. Jenže se to nevrátilo. Situace se opakovala v roce 2011, kdy Vašek Pravda, organizátor Parconu, zjistil, že se mu přihlásilo málo lidí. Dohromady asi stovka. Vašek tehdy napsal na Fantasy Planet svůj proslulý burcovací článek Úvaha o nevděčnosti a lenosti, jehož podstatou bylo, že fanoušci jsou nevděční a líní a že by se měli okamžitě chytit za nos a začít se přihlašovat na Parcon 2011. V diskuzi pod článkem slízl Vašek co proto. Já sám jsem mu tam (dosti uměřeně) napsal:

Vysvětlení proč už fanoušci nejezdí na cony je podle mého názoru jednoduché: cony spadají do kategorie zábava a od toho se odvíjí vše. Parcon, jak už vyplývá z 30-tého ročníku, vznikl v dobách hlubokého socialismu, kdy bylo všechno jinak. Všichni jsme měli spoustu času, většina spotřebních záležitostí (jako třeba jízdné na vlak, autobus atd.) byla v kontextu doby nesmírně laciná. A taky jsme se po nějaké zábavě museli aktivně pídit, protože komunisti všechny zajímavé věci cenzurovali. Kdo se aktivně nepídil, ten se díval na Ženu za pultem, nebo mu nezbylo než pozorovat jak se na stropě stmívá… První Parcony sloužily právě ke zhlédnutí filmů, k získání knížek i polosamizdatových tiskovin, k výměně informací a především k setkávání podobně zaměřených lidí. Upozorňuji, že internet se tady pořádně rozjel až na samém konci devadesátých let, takže jiné setkání než face to face (přeloženo: xichtem v xicht) nebylo možné.

Nejde tedy ani tak o konkurenci různých conů, (kterých se vyrojily mraky), ale o tsunami jiné zábavy, které se na nás valí ze všech stran. Filmy, knížky, počítačové hry – to všechno teď máte na dosah ruky, ani se nemusíte zvedat ze židle a dovezou vám to až do bytu… Teď nemluvím jen o pasivní zábavě typu klikání myší, i když spousta lidí ji taky preferuje… Vzpomínám, jak jsme museli složitě transportovat keňu do Suchdola, abychom mohli sjet Lužnici… Dneska dorazíte na místo a půjčíte si cokoliv: kánoi, raft, kolo, řiditelný padák… Mladým lidem se otevřely hranice a mohou si vyjet kamkoliv se jim zamane… Proč by tedy jezdili do Chotěboře, když se můžou podívat do Španělska nebo do Alp?… Na závěr: těžko lidi nutit, aby si vybírali zábavu jinak než podle své chuti / peněženky / časového rozvrhu. Na druhou stranu oceňuju, že Vašek naplno napsal to, co se dosud víceméně tutlalo.

V každém případě se Parcon 2011 stal ranou do vazu conům starého střihu.

3. Průnik zahraniční literatury

Ještě v roce 2000 mi jeden nakladatel řekl, že knížky zahraničních autorů už vydávat nebude, protože autorská práva ho stojí majlant a překladateli musí zaplatit víc, než kolik by dal českému autorovi. Takhle to viděli v podstatě všichni nakladatelé. V devadesátkách a na začátku tisíciletí se u nás vydával v podstatě jen západní šrot z padesátých a šedesátých let (nebo takzvaná béčková fantastika), u kterých byla práva za hubičku. Boom zažíval barbar Conan a další Howardovy povídky, u kterých už práva propadla (pozn. redakce – k propadnutí práv došlo až poměrně nedávno, nikoli v devadesátých letech) – a některé texty se nepřekládaly z angličtiny, ale z polštiny, protože polonisté byli levnější. Na začátku tisíciletí zažívala česky psaná fantastika obrovskou konjunkturu. Vycházely povídky – a dokonce i romány – celých tuctů debutantů. Ta doba však skončila a debutanti (i mírně pokročilí) mají utrum. Situace se dramaticky změnila a přežívá (nás) tady jen několik veteránů z devadesátek.

Zhruba pět let už probíhá masivní invaze současných zahraničních sci-fi a fantasy knížek na český trh – což je způsobeno zejména tím, že česká koruna se srovnala s eurem. Typickým příkladem invaze je série s kojotodlačkou Mercy Thompson od Patricie Briggs. První díl (Měsíční píseň) vyšel v roce 2009 (vázaný!) a prodával se za 249 Kč. Stejně tlustá (brožovaná) knížka českého autora se prodává za zhruba za to samé. Zdánlivě jsou tedy podmínky rovnocenné, navíc zahraniční série má handicap honoráře pro překladatele. Jenže… Série od Patricie Briggs je už napsaná – nemusí se čekat, až ji autor dohnidopiší. Je redakčně vychytaná už v originále. Je provázená aurou úspěchu. A také masivní reklamní kampaní. Sérii s kojotodlačkou jsem uvedl jen jako příklad. Takových počinů je teď na českém (fantastickém) knižním trhu spousta. Čeští autoři tomu nemohou nijak zvlášť konkurovat.

Závěr:

Žádný závěr z toho ještě dělat nebudeme, protože nás čeká pokračování o „kotletizaci“ české literární fantastiky, o zániku sborníků a internetových magazínů a také o době „stahovací“. To ale někdy příště.