Když kráčí Žena se lvem… (recenze)
Žena se lvem vklouzla do vod české (a slovenské) fantastiky s drzostí femme fatale. Samotná koncepce antologie vyvolává šumění o feminacismu, jízlivé komentáře a otázky ze své podstaty dosti nekorektní. Má vůbec smysl se zaobírat knihou, kde jedním z kritérií výběru je pohlaví autora? Liší se ženské a mužské psaní? A existuje vůbec „ženská fantastika“? Odpovědi se však nebudou líbit zejména ctihodným kmetům bránícím čest pravého dobrodružství party správných hochů. Nejen tím, že budou složitější. A nejen, že se během nich spíše než na jednotlivé povídky pozornost zaměří na knihu jako na celek.
Stran kvality nelze říct, že by kterákoli z povídek výrazněji zaostávala. Antologie neskrývá ambice „být něčím víc“ – výjimečným kouskem rodinného stříbra vystaveném na rudém sametu. Cenou za to je vyhrocená námětová a motivová roztříštěnost. Snad každý si může vybrat svého favorita (respektive favoritku) – ovšem za cenu, že jiným příběhům nebude moci přijít na jméno a bude bojovat s touhou utopit je ve sklenici vody. Na jednom místě se sešly různě laděné steampunkové variace, science fantasy prošpikovaná symbolismem, sci-fi vedoucí svébytnou polemiku s Růžemi pro Algernon, magický realismus, urban fantasy, feministická fantastika, kříženec mezi lovecraftovským hororem a gotickým románem…
Společné mají skutečně snad jen pohlaví autorek. A… něco dalšího, co z Ženy se lvem dělá i jedinečnou definici ženského psaní. Je na místě zapomenout na šumivé bublinkové limonády, na nezbytnost křehkých dojmologií a vypjaté výkřiky emocí. Stejně tak není definováno přítomností domin, drsných vypravěček a nadlidsky nadaných dam. Místo toho dominuje nádech civilnosti a zakotvení v osobní zkušenosti. V každém z příběhů se dějem mihne tu více, tu méně zamaskovaný střípek reality, následovaný hořkosladkým dozvukem. Provází čtenáře jako sotva znatelný podtón hořkých mandlí, nic, co by mávalo transparentem a chtělo být okázale prezentováno. Nic programového a neupřímného, žádná póza. Pohlaví autorek prozrazuje několik slov, pootočení kaleidoskopu a pocit, že tohle by normální chlap nenapsal! V přítomnosti „mužských povídek“ by tento jemnocit tolik nevyniknul, pouze by působil dojmem pečlivého, vnímavého pozorovatele. Čtenář by byl u některých povídek natolik konsternován absencí očekávaného holčičího vyjadřování, že by za nimi jemnou ručku autorčinu nehledal.
S tím volně souvisí i volba témat a soustředění se na samotné hrdiny a hrdinky. Zachraňování světa není v kurzu; proč se starat o makrokosmos, když se ten mikro ocitá v plamenech. Boj o vlastní duši a možnost určovat svůj osud, o rodinu a domov, o malý, bezpečný svět – či naopak promrhání všech malých, podstatných věcí – se táhnou jako tematická červená nit zatkaná hluboko do osnovy příběhu. Právě s tím je však spojena síla ženského psaní. V odvaze, s níž se otáčí zády k velkolepým bitvám armád, magickým artefaktům a flotilám očekávajícím rozkaz vypravěče ke zničení hnízda zákeřných emzáků. V odhodlání skočit do hloubky, jít dál, než se kdo odvážil. V samozřejmosti, s níž skládá k sobě roztříštěné kosti, v jemnosti obvazování šrámů a tvrdosti, s níž předhazuje čtenářům katarzi… a nechává na něm, ať si s ní poradí. Sám a jak uzná za vhodné. Taková je tvář ženské fantastiky.
Žena se lvem
sestavili Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková
vázaná, obálka Jana Šouflová, 362 stran, 349 Kč
Související odkaz:
Na pole fantastiky přichází Žena se lvem (rozhovor)
(hlasů: 5, průměr: 4,00 z 5)
Žádné „mužské“ nebo „ženské“ psaní neexistuje, pouze dobré, nebo špatné 🙂
A to já si myslím, že trocha rozdílu v přístupu by se asi našla. Hlavně u těch skutečně dobrých na straně jedné a těch špatných na straně druhé. Proud mezi je dost zaměnitelný i napříč pohlavím. Protože tam jde často spíš o transformace pouček z literárních workshopů a kompilace „fungujícího“. Každopádně jsem nikdy u Kadlečkové, Butlerové, Allendeové (čestné místo v knihovně – dále ČM), Christie (ČM), P.D. Jamesové (ČM), Le Guinové (ČM), Neomillnerové, Veselé, Boučkové (ČM), nevědomky i Rowlingové (při čtení jsem netušil, že je Galbraith), ale ani u Novákové, Vrbenské, Bischopové, Swainstonové, Collinsové, E. L. Jamesové (jednu knihu jsem fakt dal!) a dalších (zůstaňme pouze u prózy) nepocítil nic z hořkých mandlí a podobně. No, u Christie by mě to možná i trochu děsilo.
Hm. Asi teď šáhnu po nějakém Hammettovi, jeho ženské a chlapi si fakt nemaj navzájem co vyčítat… Tam platí tvrdá rovnoprávnost v motivech i citové prázdnoty. Ale nejdřív se musím jít zase kouknout do zrcadla.
Rozdíl v přístupu dejme tomu, ale pokud se mi to líbí, tak je mi jedno, jestli to napsala žena nebo muž. Jinak s těmi „workshopy“ jsi to vystihl přesně, to jsou takové továrničky, produkující jednotně zmustrované „spisovatele“, které podle mě ani moc nezajímá, co píší, ale hlavně „aby se to prodalo“. Právě těmhle „workshopům“ myslím vděčíme za ty nekonečné ságy a space opery, které jsou jak z jednoho kadlubu 🙂
Jiří Žáček by se divil 😀
p.urban: Přestaňme krafat, máme sami dost co sepisovat.
Každopádně mě tahle recenze baví a jednou se dozvíme, jak moc ta slova o „definici ženské fantastiky“ ve světle předchozích opusů zúčastněných autorek myslela Elinor vážně. A zda se sama v budoucnu objeví v některém z pokračování. Ono „statečné otočení se zády k vesmírným bitvám, magickým artefaktům, nadlidským schopnostem hrdinek“ ale asi úplně univerzální nebude, když si vybavím Blížence, argenitový vesmír, Tinu Salo… Stejně tak jako muži píší dost pestřejší literaturu, než „Rychlé Šípy na Marsu zachraňují svět a stráví noc mezi vyprsenými pionýrkami v kožených bikinách“.
No, hodnocení na Legii je zatím vysoké, byť jen od dvou čtenářů a jedné (pokud se nepletu) spoluautorky. Ale stát si za svým (spolu)dílem není špatně, i když jinému by to tak nemuselo přijít. Za přečtení ta knížka asi stát bude. Jsou tam holky, které psát umějí. A to je asi to hlavní.
Tož tak. Haj hou.
standa.e: Co bychom pořád sepisovali 🙂 Mě osobně tedy z celého toho sborníku zajímá ten „kříženec lovecraftovského hororu s gotickým románem“. Aby tam nebyla nějaká nekorektní narážka!