Krvavá čest a kouzlo historické fantasy (recenze)

Autor Jana Poláčková | Aktuality | Sobota 7 září 2013 8.15

Tytam jsou časy Sira Waltera Scotta či národního buditele Aloise Jiráska. Historie se z přísné učitelky změnila v rozevlátou lehkou holku, která vyrazila bavit čtenáře. A daří se jí to náramně. Na knihkupeckých pultech se válí dobrodružné příběhy z temných časů psané tu více, tu méně opilým perem. A vedle nich, zcela ignoruje poznámky o mesalianci, vystrkuje růžky i jistá odnož fantastiky. Pod praporcem knižní řady Fantastická historie a s pomocí známých i méně známých tváří domácích spisovatelů tak činí už druhá antologie editora Ondřeje Jireše – Krvavá čest.

Historická fantasy v plném lesku

Autoři české a slovenské historické fantasy si výborně uvědomují podstatu subžánru – a tou je vytvořit iluzi minulosti protkanou silným příběhem. Čtenáře často víc než fantastická složka zajímá zabudování reálií, mrknutí zpod scény, metatextové odkazy pro fajnšmekry. V konečném důsledku se pak stává, že o několik koňských délek překonávají historické romány (nejen) domácí provenience – minimálně pokud se týká schopnosti nastudovat si dobové reálie a držet se jich. To se zdařilo dnes už (polo)legendární antologii Memento mori. Jenže zatím, co se předchozí antologie brodila vodami rodícího se novověku, v té nové se autoři zaměřili na dobu v čtenářských očích vděčnější – na vrcholný středověk.

Díky tomu Krvavá čest servíruje čtenářům přesně to, po čem touží, připravené na způsob, který mají rádi. Svět je temný a drsný, pod romantickými frázemi i gesty je cítit sladce hnilobný zápach, pot čpí a emoce kypí. Recept na úspěch? Spíš příležitost si zopakovat základní pravdu. Přestože základem čtivé povídky je dobře odvyprávět příběh zasazený do věrohodných kulis, někdy to nestačí. Ke slovu přichází nejen otázka vkusu, ale i vnitřního čtenářova souladu s nabízenou minulostí.

Turnaj favoritů

Krvavou čest otevírá, jak se na jednu z českých hvězd historické fantasy sluší a patří, Leonard Medek. Dvanácté století se chýlí ke konci, vztahy mezi Přemyslovci a Vršovci nikdy nebyly napjatější, a do české kotliny přichází skupina Vikingů vedená vůlí osudu. Způsob, jímž autor pracuje s náznaky, si naprostý laik vychutná jen stěží. Medek nenapsal dobrodružný příběh, místo toho sleduje protnutí cest odsouzených k smrti, (historickému) zatracení a zapomenutí. Život za život vypráví o (ne)překračování vlastního stínu, křehké šanci něco změnit a cti, která má příliš mnoho podob na to, aby nedocházelo k jejich fatálním střetnutím.

To Saladinova lampa se vrací k tradici klasického rytířského románu, jen aby mu ukázala postmodernistický prostředníček. Martin D. Antonín dokáže plynule přecházet mezi mindfuckem, relativně vážně míněnou (pseudo)historickou klasikou a šílenou urban fantasy v rámci jednoho odstavce, a když ke svému vyprávění přihodí něco autorského exhibicionismu, smysl pro situační komiku, hořkou ironii, s níž gradují jednotlivé scény, lze ho buď milovat, nebo nenávidět. Jeho příspěvek do antologie si totiž vesele pobíhá mezi transparenty guilty pleasure a promr… promarněný potenciál s energií veverky na kofeinu. V povídce se setkávají templáři, asasíni, rodinná tragédie jak uprchlá z Maupassantových povídek, náboženský fanatismus, exotika Pohádek tisíce a jedné noci, to vše na půdorysu zběsilé putovačky odnikud nikam po křižáckých královstvích Palestiny. V závěru zanechává dojem mozaiky, jejíž jednotlivé kamínky mnohonásobně předčí pohled na celkový obraz.

Že se půvabná třetina Krvavé cti nenechá nijak zahanbit, bylo jasné už při pohledu na první řádek Starýma očima, za tisíc let. Vilma Kadlečková v ní dokázala spojit neslučitelné: jazykovou stylizaci ze Scottova Ivanhoea a Dumasova Robina Hooda, holdstockovskou atmosféru Talisiny pouti skrz Lavondyss a variaci na hoodovský folklór, která dokázala být překvapivá i jednoduše efektivní zároveň. Pod staletými duby Sherwoodu se ruku v ruce prochází prastará magie a láska až za hrob. Podobně jako ona i Alexandra Pavelková vsadila na spojení milostného příběhu, prvků ústní lidové slovesnosti, důrazu na atmosféru a těžko popsatelného kouzla romantismu. Ale přesto, že zvůle krále, zapovězený cit mezi vesničanem a říční vílou a hluboká emotivnost v pojetí Pavelkové dokáže posloužit jako základ pro sám o sobě silný příběh, díky začlenění za Kadlečkovou působí Řeka bohužel až lacině sentimentálně.

Zbývající dvě povídky se postupně přesouvají do časů, kdy se klasický temný středověk láme do méně klasické, ale o to temnější renesance. Hněv Boží Pavla Renčína je především atmosférickou exkurzí do světa morové epidemie, hladu a pomalého umírání. Zůstaly jen trosky, kterými bloudí blázen poháněný snad výčitkami svědomí, snad úkolem z míst vpravdě nejvyšších. Když se mu do cesty připlete dítě, je zaděláno na příběh, v němž není nic černobílé. Pečlivě vykreslené prostředí, všudypřítomný zmar a tenká hranice mezi horečnatým snem a realitou jsou hlavními klady – a paradoxně i zápory – povídky. Tanec po bílých místech historie nesedne každému.

Jan Galeta místo toho vsadil na spojení osobnosti dosti proslulé a události nikoli neznámé. Že v době válek s Turky sto dvacet šest zajatých vlastelů Zikmunt dal na skále doborské postínati, se psalo už před více než sto lety v Květech. Nápad přizvat do příběhu Vlada Tepese a odvyprávět, jak to bylo doopravdy, v sobě skrývá potenciál geniální povídky, nebo velkého průšvihu. Ovšem nekoná se ani jedno. Po skvělém úvodu vše upadá do šedého průměru. Nejhoršímu brání zejména Galetovo živé pojetí charakterů a několik šťouchanců do draculovského mýtu. Příběh sám vrcholí zhruba v polovině, do ztracena se začne rozplývat ještě před avizovaným masakrem a po Doborské skále není nic, co by vyšumění dále bránilo.

Když žába vlkodlaka láká

Koncentrovanou představu o středověku se podařilo pánům V+W nacpat do jednoho kupletu v Těžké Barboře. U každé vesnice šibenice, felčar nezná pojem dezinfekce, namísto justice – inkvizice… Krvavá čest se ani nesnaží dostat ze stínu toho zažraného obrazu, byla by sama proti sobě. Trocha romantiky, něco drsné rytírny, špína, pár kapek krve a sem tam i nějaké další tělesné tekutiny. A vše, prosím, bez nadějných vyhlídek, jsme přece v časech temných a tmářských. Občas je toho zoufalství až příliš, ale to nevadí. Dnes už přece není středověk a za stránkami knihy je relativně bezpečno. Nutno dodat, že všech šest autorů dokázalo z doby a jejího pozadí vytěžit opravdu hodně – byť každý po svém. Výsledkem je šestice novel, které stojí za přečtení. Laťka nastavená Mementem mori byla jednoznačně překonána.