Mikuláš Podprocký vystřelil do podvědomí komiksových fanoušků stylem odpálené rakety země-vzduch. Svůj dvousetstránkový komiks Divočina umístil na crowdfundingových stránkách, kde se nakonec na jeho vydání vybrala více než dvakrát větší částka, než byla původně požadovaná. Vydání komiksu se nakonec zhostilo nakladatelství Argo a projekt realizovalo i v limitované edici, která se poslední dobou stává pravidelnou součástí vydávaných komiksů. Ovšem Mikuláš Podprocký není zdaleka jen komiksový autor. Jeho umělecký záběr je mnohem širší a o tom všem jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Většina čtenářů zaregistrovala tvé jméno teprve coby autora komiksu Divočina, mohl bys o sobě prozradit trochu víc?

Pocházím z Košic. Jsem multimediální výtvarník, což neznamená nic jiného, než že rád zkouším a pracuji s různými vizuálními médii. Vystudoval jsem sochařinu u profesora Juraje Bartusze a profesorky Magdalény Jetelové, což jsou jedny z nejvýznamnějších kapacit v oblasti volného výtvarného umění. Už odmalička jsem nadšený pařan a vždy jsem se snažil tohle nadšení pro virtuální světy skloubit s mým postojem k současné vizuální kultuře a s mými díly. Aby ale nezůstalo pouze u naivního nadšení, začal jsem se hrám věnovat i profesionálně a dnes se už v herní branži pohybuji asi deset let. Vedle her tedy stále vymýšlím a realizuji různé výtvarné projekty, stále se věnuji klasické sochařině a samozřejmě kreslím.

Pracuješ jako výtvarník ve společnosti pro vývoj počítačových her, myslíš, že je to dobrá průprava pro komiksového autora, nebo jde o naprosto odlišný způsob práce?

Spíš bych to viděl na ten opak. Být komiksovým autorem je dobrá příprava na úspěšný start v herním průmyslu. Současné hry jsou ale mnohem náročnější – a tím myslím i ty na první pohled jednoduše působící příšery, které vyžadují často daleko víc než jen zasněného kreslíře, který se touží podělit o svoje úchylné představy.

„Za krátký animovaný film jsem dokonce získal i pár ocenění…“

Máš umělecké vzdělání, co konkrétně jsi studoval a jakým segmentům umění se věnuješ?

Jak už jsem říkal, vystudoval jsem sochařství. Ale protože nám ve škole vždy nechávali volnost a v podstatě nás vedli k experimentování, často jsem se věnoval i videu, animaci a různým digitálním a interaktivním projektům. Za krátký animovaný film jsem dokonce získal i pár ocenění, i když v podstatě o vůbec nic nešlo. V současnosti je pro mě hlavním médiem opět socha, příležitostně malba a úplným náboženstvím se pro mě stala kresba, respektive komiks.

Dočetl jsem se, že máš za sebou i několik výstav, můžeš svou práci trochu více představit?

V době studií a i potom jsem se poměrně často objevoval na různých skupinových výstavách. Střihl jsem si i pár samostatných exhibicí, ale hlavně po škole toho nebylo nikdy tolik, aby to snad nějak zásadně rozčeřilo vodu. Témata mých děl se vždy točila kolem přírody, přirozenosti, nepřirozenosti, divokosti, pudovosti, to vše v kontrastu s mým pohledem na společnost atd. Takže se dá říct, že komiks Divočina dále rozvíjí témata, které jsem nakousl už v minulosti v jiných formách vizuální tvorby.

Publikoval jsi předtím komiksy v nějakých fanzinech, časopisech nebo jiných médiích?

Ne, nepublikoval. Divočina je v tomhle médiu moje premiéra.

„Věděl jsem, že jestli chci, aby moje prvotina zarezonovala,

musí jít o něco víc, než jen o skromný sešitek.“

Divočina je tedy tvá první takhle rozsáhlá práce, chtěl jsi od začátku vytvořit dvousetstránkový komiks?

Ano. Věděl jsem, že jestli chci, aby moje prvotina zarezonovala, musí jít o něco víc, než jen o skromný sešitek. A kromě toho jsem měl ještě předtím, než jsem se vůbec pustil do kreslení, v hlavě tolik nápadů, že pro mě bylo téměř vyloučené, abych je jen tak nechal ležet v šuplíku. Když se pustím do práce, jsem prostě maximalista. To znamená, že vždy se vždy snažím zajít – pokud jde o rozsah nebo velikost díla – co možná nejdál, jak mi to moje momentální možnosti dovolují. A tuhle hranici vždy svým následujícím dílem ještě posouvám. Jsem si zcela vědom toho, že s tímhle přístupem si lehce „nabiju hubu“, což už se mi ostatně v životě mnohokrát potvrdilo. Pro mě je ale chodit po tenkém ledu ohromná zábava. Nejde přece o život, tak proč neriskovat?

Na Startovači jsi psal, že jsi na komiksu pracoval dva a půl roku. Při takovém rozsahu jsi hned na začátku musel vědět, že se jedná o běh na dlouhou trať, přišla někdy v průběhu tvé práce krize, při které jsi už nechtěl pokračovat?

Ten běh na dlouho trať jsem si samozřejmě uvědomoval. Čím víc práce jsem už ale měl za sebou, tím jistější jsem si byl tím, že tuhle věc musím dotáhnout do konce. Bylo by mi totiž všeho toho investovaného času nesmírně líto. Takže ty nejnebezpečnější krize přišly na začátku. Když jsem viděl, kolik práce mě ještě čeká a hledal jsem sílu na její realizaci. Tehdy mě často napadalo, zda to má vůbec smysl. Jsem ale strašně tvrdohlavý.

Kolik je potřeba osobní odvahy k tomu, když v podstatě neznámý autor nabídne své dílo čtenářům a žádá po nich grant?

Není jí potřeba zase tolik. Pokud jste neznámý autor, nemáte co ztratit. Daleko víc odvahy budu potřebovat, až se pokusím lidem nabídnout něco dalšího.

„Když jsem viděl, kolik práce mě ještě čeká,

 hledal jsem sílu na její realizaci.“

Čekal jsi takový ohlas, když jsi svůj komiks umístil na Startovač.cz? Čekal jsi, že nakonec vybere více než dvojnásobek toho, co jsi žádal? Jaké z toho máš s odstupem času pocity?

Nic takového jsem samozřejmě nečekal. I s odstupem času jsem za tuhle úžasnou podporu nesmírně vděčný a mrzí mě, že jsem nemohl nabídnout ještě lepší komiks, než nakonec Divočina je. Celé je to pro mě obrovskou motivací do další práce.

Co si vlastně myslíš o crowdfundingových kampaních? Je to dobrý start pro lidi, kteří chtějí vydat své dílo? Myslíš, že je to i určité měřítko toho, jak dílo samotné poté obstojí v konkurenci?

Měřítkem úspěchu finálního produktu crowdfundingová kampaň určitě není. Je to logické, vždyť finálový produkt většinou ještě vůbec neexistuje a celá kampaň může být jen šikovný marketing. Začínajícím autorům bych ale tuhle formu zcela jistě doporučil. Nejde totiž ani tak o získání peněz, ale i o přímou odezvu od nezainteresovaných lidí. A to je alespoň pro mě velmi důležitý faktor. A to hlavně v době, kdy dílo dokončujete a odezva je pozitivní. Je to k nezaplacení.

„Pro Divočinu byla pozice ledoborce určitě nesmírně výhodná…“

Napadlo mě, že časem bude chtít vydat své dílo stejným způsobem kde kdo, a tak může klesat jak úroveň prací žádajících o podporu, tak i zájem investorů. Myslíš, že se to může stát? Je dobře, že Divočina zachytila v podstatě první vlnu takových to projektů?

Já doufám, že lidé budou stále posuzovat projekt za projektem individuálně a nezačnou všechno házet do jednoho pytle jen pro povahu díla. To by bylo smutné. Bude ale záležet na autorech, aby se pokoušeli vždy najít nové cesty, jak přitáhnout pozornost právě ke svému dílu. Jejich kreativita bude v tomto směru nakonec rozhodující. Pro Divočinu byla pozice ledoborce určitě nesmírně výhodná a věřím, že v konkurenci většího množství podobných projektů by to mohla mít daleko těžší.

Měl jsi původně v plánu vydat Divočinu sám? Jak pak došlo k tomu, že se vydání zhostilo nakladatelství Argo?

Ne, nechtěl jsem Divočinu vydat sám. Nikdy jsem nic takového nedělal a neměl jsem ani tu nejmenší představu, jak to funguje. Pořád jsem počítal s tím, že budu oslovovat různá nakladatelství a uvidím, u kterého to klapne. A najednou se vám ozve samotné Argo, že má zájem o váš projekt. To se nedalo odmítnout. Byl jsem štěstím bez sebe…

Jak vzniknul samotný námět komiksu? Věděl jsi od začátku, že chceš udělat hard SF se zvířaty? Měl jsi dopředu promyšlený scénář, nebo jsi to nechával nějakým způsobem plynout samo?

Námět komiksu vznikal pomalu, několik let předtím, než sem se ho nakonec rozhodl realizovat. Vycházel z témat, kterým jsem se věnoval už předtím a často mě napadlo, že by bylo zajímavé transformovat je do komiksového příběhu. Věděl jsem, že to asi bude science fiction, protože synopse obsahovala fantastické prvky už od začátku. Ale nijak zvlášť jsem na tenhle fakt netlačil. Nechal jsem tomu volnou cestu, aby se komiks vyprofiloval sám. Takže to nebylo tak, že bych si sedl a řekl si „chci napsat hard SF“. Daleko víc mě zajímala situace, kterou jsem chtěl v komiksu zobrazit, a metafory, které jsem chtěl do děje zakódovat.

Máš k fantastice blízko? Jsi na tom řekněme odkojený? Máš oblíbené autory tohoto žánru?

Vyrostl jsem na hrách. Z Pána prstenů jsem v roce 1993 dokázal recitovat a ve věku, kdy děti čtou Kačera Donalda, já jsem louskal komiksy od Andreasa Martensa nebo Moebia. Takže ano, k fantastickým motivům mám dost blízko.

„Daleko víc mě zajímala situace, kterou jsem chtěl v komiksu zobrazit,

a metafory, které jsem chtěl do děje zakódovat.“

Viděl jsem i celobarevné stránky, jsou to pouze návrhy na obálky, nebo jsi přemýšlel i o celobarevné verzi?

Byly to jen návrhy na obálku. O barevné verzi jsem sice uvažoval, ale z čistě racionálních důvodů jsem ji nakonec zavrhl. Což v podstatě znamená, že jsem nechtěl, aby se komiks zbytečně prodražil.

Samotný závěr příběhu mi přijde udělaný trochu narychlo… měl jsi komiks kompletně hotový, když jsi jej na Startovač umístil?

Synopse příběhu se táhne daleko za děj samotné Divočiny. Od začátku jsem věděl, že chci vytvořit několik na sebe navazujících knih a že Divočina bude tím pádem určitě končit „cliffhangerem“. V Divočině jsem chtěl představit svět a motivace postav. To byl můj primární záměr. Otevřený konec měl dát jasně najevo, že to není zdaleka všechno. Ještě v době kampaně na Startovači jsem na konci příběhu stále pracoval a pravděpodobně z nedostatku dostatečného odstupu jsem udělal pár ne zrovna nejlepších rozhodnutí. Stále se mám co učit.

S tím souvisí i v podstatě otevřený závěr, takže bude druhý díl? Uvažuješ nad tím?

Už na něm pracuji.

Divočina jistě musela zvýšit zájem o tvou osobu, takže co se u tebe za poslední dobu nejvíce změnilo?

Ano. Zájem se opravdu zvýšil. Nejde ale o nic v takovém rozsahu, aby se u mě něco zásadního změnilo. Stále chodím do stejné práce, piju pivo a kreslím své komiksy. Uvidíme, co bude dál.