Rok 2014 pro hororového diváka rozhodně neznamenal nějaké nadstandardní strašidelné žně. Jako každý rok vzniklo množství děsivého balastu, které může upoutat, ale těžko se v jeho filmových okýnkách dočkáme něčeho převratného. Naopak objevíme spoustu klišé, která už zapáleným hororovým fanouškům lezou pěkně krkem. Vykradačky stokrát omletých postupů příliš pobavit nemohou a největším proviněním je poté fakt, že se tvůrcům výsledek nepovede ani z poloviny tak dobře jako ve filmech, které si vybrali za vzory. Přesto se našlo pár snímků, jež rozhodně za pozornost stály! A také pár filmů, které měly něco do sebe, především nějaký skvělý nápad, i když k jeho dotažení a vypilovaní chyběla zkušenější tvůrčí ruka. Podívejme se tedy, jak loňský hororový rok vypadal, alespoň z mého subjektivního pohledu. Samozřejmě pár restů ještě mám, o něco se snad ještě v budoucnu podělím a k dalšímu se hned tak nedostanu, ovšem na to podstatné se v tomto článku snad dostane.

Co se týče povědomí mainstreamového publika, největší peckou by musela být ďábelská panenka Annabelle, která těží z úspěchu kasovního trháku V zajetí démonů,  (2013). Jedná se prequel a na rovinu, je to pěkná nuda. Unylá lekačka pro popkornovou generaci, která se jde do kina především pobavit a spolkne vše, co jí je naservírováno reklamním pozlátkem. Stejně jsou na tom i další hororové kinohity jako vymítací banalitka Ouija nebo duchařská odrhovačka Jessabelle. O dalším dílu kamerové telenovely Paranormal Activity: Prokletí se snad ani nemá cenu zmiňovat. Pokud stálo za něco jít do kina, tak to byl dříve recenzovaný snímek Scotta Derricksona Chraň nás od zlého a rozhodně byste si neměli nechat ujít ani potrhle drastickou akční hororovou komedii Dead Snow: Rudý vs. Mrtvý, pokračování filmu norského režiséra Tommy Wirkoly Mrtvý sníh o nacistických zombies. Tak na půl u mě dopadla Očista: Anarchie, která určitě stojí za vidění a není vůbec špatná, jen se stále nemohu zbavit pocitu, že z tak skvělého námětu šlo vytřískat mnohem více. Před několika lety se na vrchol dostal hororový podžánr found footage. Aktuálně už je asi zase na cestě dolů, co se diváckého ohlasu týče, ale letošní biják Pod zemí rozhodně stojí za pozornost. Cesta do pařížských katakomb je totiž dlážděna špatnými skutky.

Podívejme se v krátkosti na pár filmů, které se nedostaly do kin, přesto by byla škoda je nezmínit. Slovenský horor neumírá a na loňský rok připravil hned dva snímky, které sklidily patřičný ohlas. Socialistický Zombie Mord se u nás ovšem dočkal uvedení jen výjimečně a s filmem Prvý slovenský horor to bylo ještě o něco horší. Do kin se nedostala ani temná hororová fantasy Horns podle knihy Joe Hilla Rohy, a to ani přesto, že si tu hlavní roli zahrál čarodějnický učeň Daniel Radcliffe. Nový pohled na found footage přináší americký snímek The Den. Kamera v ruce byla tentokrát vyměněna za webkamery a na sociálních sítích se rozjíždí nervy drásající divočina. Tento film přináší nejen trochu odlišný přístup k žánru, ale navíc nenudí. A když už jsme u nových přístupů, opomenout nesmíme ani vymítačku Grace. V celkovém kontextu je to sice kravina jako řemen, ale samotný příběh je natočen z pohledu posedlé dívky, a to velmi umně. Myslím, že se jedná o přístup, který by jednou mohl přinést patřičně prohnilé ovoce. Zatím se však jedná o průkopníky dosud slepých uliček. Další novum, které je třeba zmínit, se objevilo v bijáku Zombeavers. Ano, dostat do filmu zombie bobry chce hodně velký kalkul nebo pořádného jointa. Bohužel tento nápad je tím nejzajímavějším, co inkriminovaný snímek přinesl. Z found footage žánru jsem letos měl ještě tu čest se snímkem Exists a pochybuji, že něco horšího z loňského roku ještě uvidím. Kombinace ruční kamery, klasické teenagerovské vyvražďovačky a první verze nepovedené masky z Planety opic působí opravdu děsivě. Jen nevím, jestli tvůrci skutečně chtěli natočit trapnou troškoidní komedii. Od mnoha hororových fanoušků zaznívá, že perly jako V/H/S: Viral, Wrong Turn 6: Last Resort či Cabin Fever: Patient Zero jsou na tom podobně.

Než se dostaneme k tomu, co mě v loňském roce nejvíce zaujalo, je třeba ještě zmínit dva velmi povedené snímky. 13 Sins je spíše dobře zvládnutým thrillerem s jemným hororovým nádechem. Představte si, že jste na dně a všechno se vám hroutí. A hlavně nemáte to nejdůležitější – prachy! Najednou vám někdo zavolá a slíbí, že pokud splníte třináct úkolů, budete v pořádném balíku. Za každý úkol dostanete nějaký bakšiš a jackpot se zvyšuje podobně jako v soutěži Chcete být milionářem? Musíte ovšem splnit všechny úkoly, jinak nakonec odejdete s prázdnou… a začíná to tím, že máte sníst mouchu. Německý režisér v amerických službách Daniel Stamm odvedl výbornou práci a k dokonalosti mu chybí jen vybrousit detaily a nacpat do toho ještě o krapet větší díl temnoty a lepší spád. Výborně v mých očích dopadl i režijní debut mladičké Leight Janiakové Honeymoon. Komorní hororový příběh s takřka divadelními výkony hlavních protagonistů Rose Leslieové (Hra o trůny, Utopia) a Harryho Treadawaye (Penny Dreadful, Control, Zmizelý) si vystačí s málem, a přesto se mu povede navodit atmosféru, která by se dala krájet. Ve filmu účinkuje už jen další herecká dvojice, která má vpravdě vedlejší roli. Vše začíná jako romantický příběh, ve kterém se čerství novomanželé odeberou na opuštěnou chatu v lese, aby zde strávili líbánky. Problém nastane ve chvíli, kdy se paní domu začne chovat na své poměry poněkud nestandardně. Kdyby takto vypadaly všechny nízkorozpočtové bijáky, svět by byl hned děsivějším místem.

5. Housebound

Pokud se chceme podívat na páté místo mého pomyslného hororového žebříčku, musíme až na Nový Zéland. Tam totiž nebydlí jen děti z Kouřové hory, ale také dívka jménem Kylie, která má patent na průsery a drobné prohřešky. Není se tedy co divit, že se dostane do křížku se zákonem. Jako trest musí přijmout domácí vězení s elektronickým obojkem na kotníku. Ke všemu je jako místo trestu určen dům její matky, kterou slušně řečeno zrovna nemusí. Cynismem a apatií neplýtvající obyčejná pěkná holka v podání Morgany OʼReillyové záhy zjistí, že s jejím vězením je něco hodně v nepořádku. Vzhledem k tomu, že v její situaci není příliš mnoho možností do čeho píchnout, rozhodne se objasnit záhadu svého tajemného příbytku. Filmový debut Gerarda Johnstonea přináší temnou atmosféru, černý humor, parodický výsměch zaběhlým hororovým klišé a porci dobré zábavy. Nebojím se říct, že se zde kříží klasická hororová atmosféra osmdesátých let se suchým britským smyslem pro humor. A funguje to báječně!

4. Kristy

Dlouho to vypadalo, že se mi do osobního žebříčku nevejde žádný film ze země, kde mají na vlajce hvězdy a pruhy. (No dobře, Chraň nás od zlého bych sem asi mohl s klidným srdcem vecpat, ale nestalo se tak proto, že předchozí filmy Scotta Derricksona považuji za o chlup lepší, takže mě mírně zklamal.) Jenže pak mi do bytu vtrhla Kristy. Na první pohled zavání klasickou teenagerovskou vyvražďovačkou, jenže v tomto případě zdání klame… Justine je obyčejná studentka, která se potřebuje učit na závěrečnou zkoušku, a tak přes Díkuvzdání zůstane v univerzitním campusu. A jak se dalo touhle dobou očekávat, je v něm pusto a prázdno. Vzdá se i tradičního krocana a zásoby k přežití se rozhodne doplnit na nedaleké benzínce, kde potká dívku, která vypadá, že nemá všech pět pohromadě, a navíc ji pořád oslovuje Kristy… Tvůrci předložili film s dobrou atmosférou a akčními scénami. Tah na branku nechybí a závěr působí sympaticky. Není to sice nic nového pod sluncem, ale jedná se dobře zvládnutou řemeslnou práci.

3. What We Do in the Shadows

Poskočme o příčku výše a vraťme se do země Maorů a ragby, kde byl natočen fiktivní celovečerní dokument o skupině upířích spolubydlících. Snaží se protlouct nástrahami moderní doby, byť se jejich zrození datuje do úplně jiných věků. K tomu patří nestravitelné úkoly jako platit činži, umýt po pěti letech nádobí, dostat se na večírky do nočních klubů, před jejichž vchody stojí nesmlouvaví vazouni, anebo zvládnout pro dnešní společnost banální obsluhu počítače. Viago, Deacon a Vladislav jsou prostě partička k pohledání, a to mají ve sklepě ještě schovaného kolegu Petyra, který je starý jako Metuzalém a v dnešním světě je úplně mimo. Tandem Jemaine Clement a Taika Waititi, který se zhostil režie, scénáře a také dvou třetin hlavních rolí, přináší výborný snímek umně balancující na hraně dokumentu, reality show, sitcomových postupů, hororu a komedie. A ve finále vítězí můj nejoblíbenější žánr, mystifikace!

2. The Canal

Irsko je země rázovitá a mají tam spoustu krásných věcí, například vodní kanály. Do blízkosti jednoho takového se nastěhuje i David v podání Ruperta Evanse se svou rodinou. Je to obyčejný spokojený týpek, který miluje svou ženu, pracuje v archivu, nemusí tchýni a zbožňuje syna Billyho. Jednoho dne v práci narazí na filmový dokument, z něhož se dozví, že v roce 1902 byly v domě, který před synovým narozením s manželkou Alicí zakoupili, spáchány brutální a dosud neobjasněné vraždy. Ke všemu se ještě následující den nevrátí jeho manželka z práce domů… Režijní debut Ivana Kavanagha nepostrádá mrazivou atmosféru, duchařské napětí, dobré herecké výkony a patřičné emotivně psychedelické záběry. Jedinou vadou na kráse tak je poněkud průhlednější děj, který snímek poněkud sráží ke dnu hororového kanálu. Jinak by se asi jednalo o pořádně vypečenou záležitost.

1. The Babadook

Začali jsme na Novém Zélandu a z toho je do Austrálie, co by klokan doskočil. A právě u protinožců vznikl dle mého skromného úsudku nejlepší hororový snímek minulého roku s tajemným názvem The Babadook. Opět se dostaneme do jednoho domu, kde to není tak úplně v pořádku. Bydlí v něm Amélie se svým synem Samuelem. O manžela přišla během autonehody a zatím se s tím moc nevyrovnala. Ještě hůř to snáší její syn, který trpí poruchami chování. Tenhle malý rošťák v podání Noaha Wisemana pozvedává film svým hereckým výkonem o pomyslnou laťku výše. Stejně jako po celou dobu neutuchající stísněná a mrazivá atmosféra snímku. Psychologické drama s všudypřítomným zlem je rozehráno na jedničku. Strašidelná postava z dětské knížky Mr. Babadook je peklem, které spíše cítíte, než abyste ho viděli. Práce s divákovými pocity je vedena takovým japonským stylem a atmosférou. Na první příčku tento film vystřelil rovněž fakt, že konec opravdu není tušený ani tuctový. Režisérkou filmu je Jennifer Kentová, která má zatím na svém kontě jen krátkometrážní hororový thriller Monster z roku 2005. Jedná se tedy o další celovečerní debut, jenž dokázal zaujmout a upoutat diváky. Zatímco ostřílení režiséři produkovali letos spíše béčkové otřepanosti, mladá krev ukázala, kde má strach příbytek. A já jsem jedině rád!