S každým oznámením nové herní konzole vstupuje mezi hráče a herní publicisty až euforické očekávání, zda a jakým způsobem se herní scéna posune vpřed, jestli budou exkluzivní tituly natolik zásadní, aby investici do nového železa obhájily desítkami a stovkami hodin luxusní zábavy, anebo zda bude celkový výkon zase jednou posouvat hranice audiovizuálních možností. V posledních týdnech jsou tato očekávání nasměrována ke konzoli Nintendo Switch, od níž si fanoušci slibují pořádnou porci ničím neředěné hratelnosti. V loňském listopadu se ale na trhu objevilo nenápadné zařízení pro příznivce klasických her od Nintenda, jejíž výrobce hluboce podcenil obrovskou poptávku a mnozí hráči ji budou muset ještě nějaký čas jen zoufale vyhlížet…

Nintendo Mini Classic je drobná šedivá krabička, která se k televizi nebo monitoru připojuje přes HDMI rozhraní. Obsahuje integrovanou třicítku her, z nichž si téměř každá buď okamžitě, nebo s postupem let, vysloužila status videoherní legendy. Konzole je dodávána s jedním ovladačem, který si vystačí s pouhými dvěma akčními tlačítky. Přítomnost jediného ovladače v balení je jen těžko pochopitelná, neboť většina titulů nabízí možnost hraní pro dva hráče a navíc jsou samostatné ovladače v současnosti ještě nedostatkovější zboží než samotné konzole. Největší bolístkou této konzole je ovšem krátký kabel ovladače. Pouhých sedmdesát pět centimetrů znamená pro uživatele umístění konzole nikoli na stolek v obýváku, ale spíše až na pohovku, kde už nehrozí pád zařízení následkem urputného boje a náhlého škubnutí. Kdyby výrobce trochu slevil z retro designu a dodal by ke konzoli bezdrátový ovladač, sice by narostla výsledná cena, ale už teď se ukazuje, že by to zřejmě nikomu nevadilo. Napájení přes USB adaptér mohlo být také vyřešeno přítomností baterie. A konečně tlačítko Reset, díky němuž lze opustit hru, je umístěno na konzoli, takže její přítomnost v dosahu rukou je přímo žádoucí.

Po vyřešení kabelových patálií a následném zapnutí konzole už na hráče čeká jen čirá radost. Dalo by se říci, že pro každého se najde něco a pro toho, kdo si ony s láskou vzpomínané časy neprožil (nebo je prožil jinak), nabízí v podstatě všechno. Úplný začátek osmdesátých let zastupují Pac-Man s Donkey Kongem, k nimž patří ještě rozhopsaný Mario s Luigim v jejich první sólovce Mario Bros. Nepopírám význam a zábavnost titulů, jimž vzdal poctu zdařilý nostalgický animáč Raubíř Ralf, ale s opravdovou hráčskou nirvánou přichází až trojice plošinovek Super Mario Bros. uvedená notoricky známou úrovní World 1-1. Řadu hopsaček máriovského typu uzavírá Kirby’s Adventure jako zdaleka nejmladší hra z celé třicítky, jejíž vznik se datuje do roku 1993. Právě Kirby dokáže dopřát jisté uspokojení i úplným začátečníkům, kterým umožní alespoň zpočátku slušný postup hrou. Jinak jsou téměř všechny hry svou vysokou obtížností poplatné době svého vzniku.

RPG žánr si na konzoli Nintendo vybudoval také několik nezapomenutelných klasik. První Final Fantasy má na rozdíl od sedmého dílu, který se nesmazatelně zapsal do paměti mnoha hráčů, jednodušší grafiku a samozřejmě zcela postrádá FMV animace. Nabízí však rozlehlý fantasy svět, velké dobrodružství v podobě záchrany princezny ze spárů zlotřilého Garlanda a tahový soubojový systém. Kosení nepřátel v reálném čase a další rozlehlý svět nabízejí první dva díly série Zelda. Vzhledem k obrovské obtížnosti možná oceníte spíše pohodovější StarTropics, která z konceptu Zeldy vychází, je však jednodušší a při hrání vám na mysli vytane současný rouge-like hit The Binding of Isaac. Akční žánr ve světě fantasy hájí první dvě Castlevanie a Ghosts ‚n Goblins, čistokrevné sci-fi přináší Metroid se střílečkami Gradius a Galaga. Galagu hraje na automatu i Matthew Broderick v úvodní scéně filmu Válečné hry, což ke hraní takových her, pro něž kolem sebe najde hráč, čtenář a filmový divák tolik odkazů, přidává ještě další podněty. Některé tituly si přímo říkají o převedení na tablety a chytré telefony, jako například Bubble Bobble a Balloon Fight, což se jim poštěstilo hned v několika verzích.

Jen pár dní před příchodem Nintendo Mini Classic se objevila podobná konzole s hrami od Segy s názvem Mini Mega Drive a rovnou osmdesátkou her, dvěma ovladači a možnosti zapojení originálních cartridgí. Ačkoli mám Sonica, Golden Axe a Mortal Kombat hodně rád, nejedná se zdaleka o tak exkluzivní tituly, abych na ně v průběhu let nenarazil i na PC. S Nintendem, jako s dlouhodobě uzavřenou platformou, je to jinak. Lze sice namítnout, že všechny uvedené hry lze dnes bez problémů emulovat, anebo je rozběhnout na jiných malých mašinkách s ještě menšími náklady. Jenže Nintendo Mini Classic těží z uživatelské lenosti a kromě problémů s kabely nabízí vysokou spolehlivost zajištěnou přímo značkou výrobce. Není pak problém pohodlně nahlédnout do historie světa Zeldy a Maria a nechat se okouzlit jednoduchou a krystalicky čistou hratelností.