Pozoruhodné počiny audiovizuální fantastiky 18 – Tron
Osmdesátá léta byla v mnoha ohledech přelomová pro širokou škálu odvětví. V zábavním průmyslu se objevil nový formát VHS, který nejenže umožňoval dříve natočené filmy prodávat či půjčovat pro domácí promítání, ale který také zkrátil cestu amatérským tvůrcům k natočení snímků vlastních. A nejen samotní amatéři pochopili, že trh opravdu expandoval, zareagovala všechna velká studia a šanci dostaly i nízkorozpočtové nebo experimentální projekty. S rozvojem technologií se ovšem objevil na trhu další významný hráč audiovizuální zábavy. Zprvu velice nenápadně, ovšem později se stále razantnějšími nástupy produktů. Objevily se první počítačové hry a svět audiovizuální fantastiky se změnil nejen pro tvůrce, ale i pro diváky.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o dvě zcela odlišná odvětví, postupem času se hry a audiovizuální tvorba začaly čím dál více prolínat. Nejde ovšem jen o vytváření animovaných či hraných krátkých filmů v herním průmyslu, které nastoupily v pokročilejším období vývoje, jde především o náměty, světy i samotné hrdiny. A ačkoliv byl v mnoha ohledech nejpokrokovější George Lucas, který založil herní divizi svého impéria v roce 1982, nebyl to ani on, ani jeho kouzelníci z ILM, kdo zprostředkoval divákům první tvůrčí náhled do virtuálního světa. Byl to režisér Steven Lisberger, který pod křídly studia Walt Disney oživil svět uvnitř počítače a nechal do něj společně s hlavním hrdinou vstoupit i diváka. Psal se rok 1982 a v kinech měl premiéru Tron (TRON, 1982), přelomový snímek, který v mnohém skutečně předběhl dobu.
Příběh tvůrce počítačových her, kterého ztvárnil Jeff Bridges, přeneseného proti své vůli přímo do virtuálního světa, kde se z programů stávají bytosti, není jen podivuhodnou ukázkou fantazie tvůrců. Pod taktovkou studia, které proslulo především animovanými filmy, vytvořil Steven Lisberger svět inspirovaný 8bitovou grafikou prvních počítačových her a poprvé ve filmu použil animaci částečně tvořenou právě počítači. Snímek sám byl snímaný černobíle a dobarvován a kolorován ručně. Je nabitý odkazy na známé hry včetně legendárního Pac-Mana. Bohužel ještě ale nebylo možné zkombinovat akci živých herců s počítačovými triky, a tak je v tomto unikátním snímku užita i ruční animace. Není tajemstvím, že na výrobě tohoto snímku odmítli někteří animátoři Walta Disneyho pracovat, protože se báli, že jim počítače vezmou práci. Jejich tušení se skutečně naplnilo o dvě desítky let později, kdy studio oddělení ruční animace zcela zrušilo.
Tron (jako ostatně většina přelomových snímků) ovšem i přes dvě Oscarové nominace za zvuk a kostýmy v konkurenci E.T. neuspěl a virtuální realita se pro producenty na dlouho stala jen nezajímavým námětem pro úzkou skupinu lidí. Následná hra zaznamenala ovšem veliký úspěch. Snímek sám ovšem přesáhl své vlastní hranice a vtiskl estetiku virtuálního prostředí i dalším svým pokračovatelům, kteří se o vykreslení tohoto světa pokusili. Připomeňme například Trávníkáře (The Lawnmower Man, 1992), který měl premiéru deset let po prvním Tronovi a který s ním sdílí barevně pestrý svět prvních počítačových her.
Rozvoj herního průmyslu ale svou rychlostí předčil mnohá očekávání. Technologický vývoj umožňoval pro hráče věrnější zobrazení i jemnější akce, zpětně pronikal i do světa filmu vytvářením dokonalejších a dokonalejších triků. Postupem času se začaly objevovat snímky inspirované hrami a čím dál častěji se objevovali ve filmu i herní hrdinové. A tak se po téměř třiceti letech Tron objevil znovu. V novém 3D provedení uvedlo studio Walta Disneyho pod režijním vedením Josepha Kosinskeho pokračování s názvem TRON: Legacy 3D (TRON: Legacy 3D, 2010). Snímek v mnohém inovoval, ale zároveň i zachovával vizuální stránku původní předlohy. O hudbu se postarala dvojice úspěšných hudebníků Daft Punk, v jedné z hlavních rolí se opět objeví Jeff Bridges, v epizodní roli barmana dokonce můžeme zahlédnout i Stevena Lisbergera, režiséra původního Trona.
Ať už vás estetika tohoto virtuálního prostředí uchvacuje či ne, nebo nejste fanoušky elektronické hudby, designersky vypracovaných scén či herního světa, oběma Tronům nelze upřít jejich inovativní a inspirativní pohled do zákulisí počítače. A ačkoliv je jim i vytýkán slabý scénář a příliš předvídatelný děj, z jiného pohledu se ukáže i ten jako pozoruhodný. Doporučuji proto pročíst si pozorně článek Alberta Kšiňana Hrdinský mýtus a virtuální podsvětí, který byl uveřejněn v únoru na serveru psychologie.cz.
1 548 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora
Tron Legacy je možná zdařilou aplikací mýtu o Hrdinovi, ale to je v podstatě každá lepší pohádka také. Z filmového světa budiž příkladem vynikající Na vlásku nebo Shrek, který se tak moc snaží bořit klasické postupy, až se jich nakonec za nic nechce pustit, nebo prakticky každá pixarovka.
Pokračování Trona shazuje hlavně fakt, že se na počítačové univerzum úplně vykašlal. Arénové bitky se dějí pouze na efekt a pro připomenutí tronovských trademarků, ale jinak se programy můžou jmenovat třeba Jediové a najednou začínáme tušit, odkud vítr (po letech už ne tak svěží) vane. Je to také zřejmě první film, kde jsem viděl programy chodit do práce. Když zrovna nepracují, tak se potulují po ulicích nebo chlastají v baru. Svět, estetika a motivace prvního Trona jsou tu postavené na hlavu a Daft Punk spolu s omlazeným Jeffem Bridgesem to nezachrání.
Ja myslim, ze to je prave zminovanou posedlosti efekty. Rozmach 3D nabada prave k recyklaci zajimavych vizualnich napadu za kazdou cenu. Jako kdyby se do kina nechodilo za pribehy, ale na „poutovou jizdu na kolotoci“. Na druhou stranu je jina doba a nova generace divaku muze mit jine potreby. Osobne stale vubec nevim, co si o Tron: Legacy myslet.
Když si u filmu za 170 milionů dolarů nedokáží tvůrci pohlídat kvalitu scénáře, který stojí cca setinu celkové částky, musí jít opravdu o nějaký typ posedlosti. Na efekty samotné bych to tak úplně neházel, protože díky nim vznikají i výborné veletoče jako Inception nebo Benjamin Button (na Avatara je spousta lidí pozérsky alergická, ale také mezi ně patří).