Ačkoliv je fantazie tvůrců často velmi divoká a nepředvídatelná, nezřídka se stává, že jí překonává hráč, který by se dal označit jako nejvšednější – sám život. Reálné události tvoří nejen rámec našich životů, tvoří i příběhy, které tvůrci zpracovávají a více či méně je koření fantastickými prvky. Události, které jsou potom natolik silné a šokující, se často dočkají i několika různých zpracování, vryjí se do obecného povědomí nebo dokonce vstoupí do žánru jako klišé. Mohli bychom polemizovat, kdo první pro žánr hororu odhalil kulisy amerického Jihu, pravdou ovšem je, že odtud pocházel jeden z nejznámějších sériových vrahů Ed Gein a jeho příběh je opravdu hrůzyplný. Spojení reálií amerického Jihu s padesátými léty prostě funguje.

V první části Pozoruhodných počinů, které jsme věnovali kanadskému režisérovi Davidu Cronenbergovi, jsme měli možnost seznámit se s počátky jeho filmařské kariéry. Cronenberg rozhodně není tvůrcem tuctovým, jak ostatně potvrzují nejen jeho artové debuty, ale i pozdější někdy až šokující snímky. Ačkoliv je to tvůrce skutečně žánrový, témata, která zpracovává, ryze žánrová nejsou. Účinky drog na lidskou psychiku, ke kterým se průběžně vrací, nebo mutace, které mění lidské chování. Pozornost médií upoutal takřka okamžitě, jeho vliv na diváky byl probírán i na vládní úrovni, kritika ho stíhala velmi nevybíravými slovy. Přes to všechno dokázal bez podpory velkých Hollywoodských studií natočit horor, kterým dokázal, že patří mezi světovou špičku…

Americký kontinent nabídl fanouškům audiovizuální fantastiky v období Nového Hollywoodu skutečně nová vedení příběhů i kultovní podívané. Ovšem filmovému průmyslu se dařilo nejen na území Spojených států, ale také i dále na sever, v Kanadě. Protože však v této zemi nepůsobí tak mohutná producentská mašinérie jakou jsou Hollywoodská studia, cesty tvůrců bývají často složitější a vedou přes televizní obrazovky. Překážkou ale není jen absence obdobných filmových kolosů, tvůrci často naráží i na problém jazykové bariéry uprostřed vlastní země. I tak se tu v éře Nového Hollywoodu objevil tvůrce, který se stal svou tvorbou pro fanoušky kultovním a upozornil na sebe nejen producenty, ale i diváky na celém světě. A ačkoliv je v naší zemi nejznámější jeho snímek Moucha…

Jeden z nejzávažnějších románů 20. století 1984 (Nineteen Eighty-Four, vyd. 1949) George Orwella jsme již zmiňovali v článku věnovaném Terry Gilliamovi. Antiutopická vize totalitního státu, kde na vše dohlíží „Velký bratr“ inspirovala ale nejen jeho snímek Brazil, který původně měl nést název 1984 a 1/2 a měl být i poctou Georgi Orwellovi. Námět je to natolik silný, že byl sám o sobě adaptován pro audiovizuální fantastiku hned třikrát. Dvakrát pro stříbrná plátna a jednou pro obrazovku. Každý z tvůrců si ovšem všímal jiných aspektů a každá z adaptací nese také jiný tvůrčí rukopis i odlišný podpis doby, ve které byla natočena. Ovšem fanoušci i odborná kritika se jednomyslně shodnou, že nejvydařenější rozhodně byla adaptace poslední, tedy ta z roku 1984.

Jsou tvůrci, kteří za celý život neopustí oblast fantastického žánru a přitom se nijak výrazněji nezapíší do povědomí diváka, jsou i tací, kterým stačí jeden snímek a stávají se velmi obdivovanými a uznávanými. I jedním filmem dokáží často přepsat dosavadní vývoj v žánru a posunout nejen jeho technické hranice. Ti první však na druhou stranu trpělivě sytí fanouška hodinami a hodinami zábavy a pěstují jeho vztah k fantastice. Osobnost, které se budeme věnovat dnes, je pozoruhodná nejen audiovizuálními počiny. Jde o tvůrce, který si vyšlapal svou cestu k režisérské židli od těch skutečně nejnižších pozic. Ale také tvůrce, který překročil nejen rámec žánru, ale i samotné kinematografie a sám o sobě se stal kultem nejen mezi fanoušky, ale i mezi ostatními filmaři.

Jak už bylo zmíněno, John Carpenter dokázal natočit kultovní snímky za pár dolarů, složit k nim hudbu a dokonce stvořit hrdiny, kteří překročili rámec příběhu a žijí si tak říkajíc vlastním životem. Ať už to je Michael Myers z Předvečer svátku všech svatých nebo Snake Plissken z Útěku z New Yorku, či mimozemská entita zamrzlá v ledu, dočkali se svých pokračování, komiksů, děl z řad fanoušků i profesionálních remaků. Ovšem osmdesátá léta teprve začínala a John Carpenter rozhodně nehodlal odložit kameru. Dalo by se očekávat, že jako nekorunovaný král moderního hororu bude v tomto žánru pokračovat, ovšem nebyl by to on, kdyby opět nepřekvapil. Hororu se sice zcela nevzdal, ale zaexperimentoval si i s jinými žánry.

V první části Pozoruhodných počinů, kterou jesme věnovali Johnu Carpenterovi, jsme zmínili režisérův razantní nástup na pole filmového hororu. Nejen že stvořil temnou postavu vraha Michaela Myerse, která pronikla i do jiných odvětví fantastiky a dodnes inspiruje tvůrce dalších a dalších pokračování, navíc s takřka nulovým rozpočtem producentům předvedl, že umí diváky poděsit i pobavit. Ačkoliv se dnes může jeho úspěch zdát jako samozřejmá věc, je potřeba připomenout nejen kontext doby, ale i snímky, které se v té době objevovaly a určovaly vkus doby. Při bližším pohledu tak o to více oceníme úspěch, s jakým se Carpenter na konci sedmdesátých let v audiovizuální fantastice prosadil. Psal se rok 1980 a kouzelník minimálních rozpočtů začal točit další hororový snímek.

Osmdesátá léta, vyznačující se tvůrčí odvahou, vděčila za svou otevřenost ve filmovém průmyslu nejen nástupu VHS, ale i prvním velkým „blockbusterům“, které ve svých spanilých jízdách kinosály předváděly producentům, kolik je možné na audiovizuálním umění vydělat. Byla to éra Nového Hollywoodu, odvážné evropské produkce, ale i tvůrců z destinací, kde se filmový průmysl teprve rozvíjel. Na retrospektivní cestě Pozoruhodných počinů jsme vysledovali nejen začátky různých subžánrů, zmínili jsme i počátky fantastiky na televizních obrazovkách, ale i ojedinělá díla, která posouvala filmový jazyk nejen v technických řešeních o krok dál. V osmdesátých letech ovšem vrcholilo také „zlaté“ období pro žánr hororu…

I když největší konzumenty komiksových příběhů najdeme na americkém kontinentě, byla to Evropa, která tento žánr objevila i pro stříbrná plátna. První filmovou komiksovou hrdinkou byla krásná Barbarella, která díky francouzsko-italské koprodukci brázdila vesmír na konci šedesátých let a zažívala neskutečná erotická dobrodružství. Bohužel nebyl tento první pokus dostat komiksové hrdiny na plátna kin moc úspěšný, a tak je fanoušek audiovizuální fantastiky v průběhu sedmdesátých let v kině nepotkal. Nebyla by to ovšem Evropa, líheň zajímavých filmařských talentů, kdyby se tvůrci nepokusili o podobně odvážnou adaptaci znovu. Krásnou Barbarellu tedy vystřídal svalnatý hrdina, francouzsko-italská produkce uvolnila místo Britům a přizvána byla i tehdy velmi slavná rocková kapela. A výsledek?

Ačkoliv jsme se doteď věnovali tvorbě evropské a hollywoodské, fanoušek audiovizuální fantastiky nebyl ochuzen o domácí tvorbu ani v jiných lokalitách. Od nástupu televize se čím dál více hlásila o slovo i japonská tvorba, kde vládla fantastika kreslených seriálů, která později zažehla obrovskou módní vlnu nejen na americkém kontinentě. Na konci sedmdesátých let potom o sobě dala razantně vědět i kinematografie australská, která potěšila diváky „postapo“ exteriéry i příběhem. A zatímco na americkém i evropském kontinentě vedl jako téma postapokalyptických filmů jaderný konflikt, poukázali australští filmaři na jinou, v té době nenápadnou věc. Nesoustředili se tolik na samotný zrod poničeného světa, ale předjímali chování lidí ve chvíli, kdy docházejí základní suroviny.