Ačkoli se v čase posuneme o notný kus dopředu, je třeba připomenout, že originální poetiku ve fantastickém žánru ovládají i tvůrci z Evropy. Nejsou zajištěni tak obřími rozpočty a v jejich tvorbě hrají významnou roli státní granty, ale k ukázce jejich talentu to často stačí. Naopak bychom mohli tvrdit, že jsou zoceleni nejen vyjednáváním se zhýčkanými producenty, ale i s nezřídka nechápavými úředníky, kteří o grantech rozhodují. Nakolik to ovšem tvorbě prospívá už musí posoudit zejména diváci – fanoušci audiovizuální fantastiky. A tak, i když nás tedy nezásobuje trháky každý rok, francouzský režisér a samouk Jean-Pierre Jeunet se fantazií i hravostí nedávno probíranému Timu Burtonovi rozhodně vyrovnává. Společného mají ovšem mnohem víc, než se na první pohled zdá.

Jean-Pierre Jeunet je svým způsobem pozoruhodným zjevem celé audiovizuální fantastiky. Stejně jako Tim Burton miloval už jako dítě kreslené komiksy i černobílé grotesky a němé filmy, ovšem jeho cesta k filmu byla mnohem složitější. Začínal jako recenzent animovaných snímků pro časopisy Charlie menusel, Fantasmagorie, A suivre a Fluide Glacia. O tvůrčí dráze ovšem začal uvažovat až po seznámení s výtvarníkem Marcem Carem. Stalo se tak na festivale animovaných snímků a jejich spolupráce audiovizuální fantastiku rozhodně obohatila. Vytvořili plodnou autorskou dvojici a začali točit pro francouzskou televizi originální videoklipy a reklamy. Zároveň pracovali i na krátkometrážních snímcích, které představili i na festivalových projekcích. Prvním celovečerním počinem této autorské dvojice je ovšem snímek Delikatesy (Delicatessen, 1991), který délkou přípravy a natáčení směle konkuruje filmové adaptaci Duny. Těžko zařaditelný příběh z podivné budoucnosti či alternativního světa, který tvůrci sami nazvali jako „retrofikce“, vznikal celých deset let. Ačkoliv je žánrově neukotvitelný, příběh klauna, který v domě podivného řezníka získá práci jako domovník, oslovil široké publikum i kritiku a slavil veliký úspěch. Výtvarné zpracování pak dávalo tušit, že dvojice Jeunet-Caro má v sobě značný tvůrčí potenciál.

Film byl natolik úspěšný, že se Jean-Pierre Jeunetovi otevřela možnost spolupráce i s velikými studii, a tak mohl hned pomýšlet na další snímek. Bez předchozích těžkostí spolu s Marcem Carem natočili podivuhodné Město ztracených dětí (La Cité des enfants perdus, 1995). I tentokrát nebyli Jeunetovi hrdinové tuctoví lidé. V žánrové směsi pohádky, fantasy, hororu i dramatu se divák seznámil se značně podivnými lidmi, i s lidmi, kteří se stávali hrdiny navzdory svým fyzickým předpokladům. Místy bizarní podívaná o dětech, kterým zlý padouch krade sny, byla opředena hudbou Angela Badalamentiho (např. Twin Peaks) a nadchla nejen široké masy diváků, ale i tvůrce obdobného vkusu, jakým je například Terry Gilliam. Neopakovatelnými pak byly i kostýmy, které navrhnul známý návrhář Jean-Paul Gaultier. V roce své premiéry otevíral tento snímek festival v Cannes. Ač tedy původem z evropské produkce, Město ztracených dětí stojí za zhlédutí. A to nejen kvůli tomu, jakým směrem se Jean-Pierre Jeunet vydal dál. (Na jeho motivy a pod dohledem Marca Cara vznikla v roce 1997 ve firmě Psygnosis jedna z nejoceňovanějších adventur v herním průmyslu.)

Úspěch pohádkovo-hororového příběhu znamenal další velký zlom ve filmové kariéře Jean-Pierre Jeuneta. Uvědomíme-li si fakt, že se jedná více o milovníka a samouka než o zkušeného režiséra, překvapí nabídka, kterou dostal od studia 20th Century Fox. Oživení slavné mimozemské entity, kterou stvořil H. R. Giger a kterou uvedl na plátna Ridley Scott, vyžadovalo nejen důkladnou přípravu, ale také osamostatnění se od výtvarníka Marca Cara. Můžeme tedy prohlásit, že Vetřelec: Vzkříšení (Alien: Resurrection, 1997) je vlastně pro Jean-Pierre Jeuneta skutečným režijním debutem a zároveň i (bohužel) posledním žánrovým snímkem. Na už uzavřenou trilogii o statečné Ripleyové a mimořádně žravém a nebezpečném Vetřelci se navazovalo velmi těžko. Svět i způsob vyprávění byl dán a zhýčkaní fanoušci žánru byli pro tvůrce nemalou výzvou. Jean-Pierre Jeunet vnesl do snímku francouzskou hravost, komiksovou estetiku a atmosféru snímku odlehčil. Obohatil sice snímek zajímavými podvodními sekvencemi, ale nejvěrnější fanoušky nepřesvědčil. Snímek nezůstal prodělečný, ovšem je vnímán jako nejméně povedený z celé „vetřelčí“ série.

Zajímavou se jeví i cesta Marca Cara, který se po tvůrčím rozchodu s Jean-Pierre Jeunetem opět vrátil ke krátkým animovaným snímkům. Okouzlení žánrem sci-fi ho však neopustilo. Po dlouhém čekání na vlastní snímek natočil v roce 2008 příběh z orbitální trestanecké kolonie Dante 01 (Dante 01, 2008), kterým jako režisér debutoval a ke kterému napsal i scénář. Snímek zůstal pro mnohé nepochopitelný a nesrozumitelný. Podepsala se na něm bohužel nejen nezkušenost Marca Cara, ale hlavně fakt, že jeho rozpočet byl během natáčení zkrácen o polovinu, což těžce zasáhlo nejen trikovou část filmu a postprodukci, ale donutilo tvůrce vymyslet krátké a rychlé zakončení. Nakolik by byl film úspěšný, pokud by měl Marc Caro dostatečné prostředky, tedy zůstává nedořečené. Trailer ovšem rozhodně špatný není.

Jean-Pierre Jeunet potom svým debutem ze série Vetřelců pole žánrových filmů opustil, aby sklízel úspěchy se snímky nežánrovými. Francouzský šarm a originálně postavené světy, kterými ovšem společně s Marcem Carem obohatili svět fantastiky, rozhodně mezi pozoruhodné počiny patří. Stejně jako deset let trvající tvrdohlavost, se kterou tvořili svůj první počin – Delikatesy.