Producent, scenárista a především režisér M. Night Shyamalan se nesmazatelně zapsal do vědomí filmových fanoušků svým třetím celovečerním počinem Šestý smysl (1999), kterým výrazně zčeřil vody mysteriózního thrilleru. Jeho následující snímky Vyvolený (2000), Znamení (2002) či Vesnice (2004) vzbudily u fanoušků rovněž zájem, ale dle některých už jen vykrádal sám sebe. Následující Shyamalanovy snímky daly škarohlídům za pravdu a z jednoho z nejnadějnějších „dětí Hollywoodu“ se rázem stal režisér se statusem tvůrce propadáků. Dokazuje to i přijetí jeho předposledního počinu The Visit (2015), které v podstatě upadlo do prachu zapomnění ještě dříve, než se objevilo na stříbrných plátnech. Ovšem právě tenhle film znamenal režisérův návrat ke kořenům a tvůrčí nezávislosti. Najednou tu byl skoro ten samý tvůrce, jehož fanoušci po Šestém smyslu vynášeli do nebes a dychtivě očekávali každý nový počin, jen starší, rozumnější a zkušenější. Není se co divit, že aktuální Rozpolcený opět vzbudil značná očekávaní…

Vše začíná dle mnohokráte omletého vzorce. Na parkovišti nákupního střediska sedí v autě tři mladé studentky a otec jedné z nich dává do kufru pár věcí, aby je následně odvezl domů. Kapota kufru se sklopí a do vozu nasedne někdo jiný; zcela neznámý muž – únosce. Dívky jsou omráčeny a následně uvězněny kdesi v temném sklepení. Netuší, co po nich únosce požaduje, a propadají hysterii. Při druhé návštěvě přichází tentýž muž, jenže se chová jako někdo úplně jiný a dívkám dochází, že situace je zlověstnější, než si byly ochotny připustit… Onen „magor“ se jmenuje Kevin a trpí duševní poruchou, dle které se v jeho těle střídá třiadvacet různých osobností. Identit, jež si ve slabých chvílích vytvořil, aby jej zastupovaly. Ty nejvyšinutější a nejagresivnější z nich navíc zvěstují příchod čtyřiadvacáté – Netvora.

Už samotný únos jasně napovídá, kudy se bude děj snímku v následujících minutách odebírat. Vše po dlouhou dobu plyne ve velmi poklidném tempu, divák sleduje komorní drama mezi vězněnými a věznitelem. Není nutné se obávat, že by se děj odebíral směrem ke Stockholmskému syndromu, protože to prolínání různých osobností v záporné postavě jednoduše znemožňuje. Kevin a jeho osobnosti jsou přitom hlavními hybateli děje, nechávají nás v napětí a nutí k přemýšlení, kdo se při následném příchodu vlastně objeví. Sledujeme herecký koncert Jamese McAvoye, jenž se do jednotlivých charakterů zcela položil a výrazně si role užívá. Vrcholy jsou kupříkladu Kevinova matka, únosce, módní návrhář nebo devítiletý spratek. McAvoy vás dokáže fascinovat i v momentech, kdy je tempo vyprávění pomalejší, než by se slušelo, ať už se jedná o scény z podzemí nebo návštěvy terapeutky, která se snaží dát jeho schizofrenii řád. Z vězněných studentek hraje prim Anya Taylor-Joyová, která se snaží v nastalé situaci co nejlépe zorientovat. Její úvahy jsou popoháněny záblesky vzpomínek z dětství, jež ji naučily ostražitosti a racionálnímu uvažovaní. Díky tomu v divácích vzbuzuje obavy o její budoucnost, aniž by přitom dovolovala nahlédnout do toho, co se jí odehrává v mysli.

Na závěr očekáváte charakteristický zlom a pokud možno bombastické finále, jenže tentokrát snímek je postaven především na emoční rovině a sám režisér ke sledu vyprávění přistupuje jinak. Příchod Netvora je tak spíše očekávaným vyústěním, které podpoří budovanou atmosféru, než zvratem, který zarazí diváky hluboko do sedaček. Není představeno všech třiadvacet osobností, což je pravděpodobně jenom dobře, snímek je postaven především na Kevinově duševní poruše, kterou v příběhu rozvíjí, než na něčem přelomovém. Hra s divákem je tak od začátku přesně nastavená a záleží jen na něm, zda ji přijme či nikoliv. Shyamalan tak naplňuje očekávání svých fanoušků jen částečně a ukazuje, že příběh umí vystavět i jinak. Drží vás v napětí, i když se vlastně nic podstatného neděje. Vzpomeňte například na Znamení a táhlé záběry nekončících polí, které jsou doprovázeny strašidelnou a gradující hudbou, po které také žádný zvrat nepřichází.

V Rozpolceném stupňování napětí zcela ovládá hlavní postava pohybující se ve stísněných sklepních prostorech a zároveň i v nejtemnějších zákoutích vlastního nitra. Film je více než čímkoliv jiným hlubokomyslným hororem o psychické poruše, sází na herecké výkony a zbytek jsou jen kulisy. U Rozpolceného pravděpodobně uslyšíme zcela rozdílné reakce, které v ryzí podstatě dokazují jen jediné: M. Night Shyamalan není režisérem pro masy a pokud bude do této úlohy dosazen, zklame všechny, kteří očekávají „něco bombastického“, i když takřka nikdo vlastně neumí definovat, co by to mělo být…

Rozpolcený

USA, 2016, 116 min

Scénář a režie: M. Night Shyamalan