Vzpomínáte si na začátek filmu Malý velký muž? Jakýsi indiferentní týpek zapnul magnetofon, cívky se začaly otáčet. Dustin Hoffman v roli 121 letého Jacka Crabba se třaslavým hláskem pustil do vyprávění o svém životě mezi Indiány… Toto se však skutečně stalo. Vypravěčem ovšem nebyl Jack Crabb, ale Helena Valerová, kterou v jejích dvanácti letech unesli brazilští Janomamové. Její vyprávění v letech 1962 a 1963 nahrál na magnetofonové pásky italský antropolog Ettore Biocca. Později vzpomínky uspořádal a vydal knižně. Kniha u nás vyšla pod názvem Sama mezi Indiány. Jde o svědectví návštěvníka doby kamenné, který se nedobrovolně vydal tam a pak se vrátil zase zpátky.

Helena Valerová se narodila roku 1925 (pravděpodobně, datum není přesně známo), z pralesa se vrátila (snad) roku 1958. V době vyprávění jí ještě nebylo ani čtyřicet – tedy žádných 121 let jako v případě Bergerova Malého velkého muže. V Amazonii totiž skončila doba kamenná o století později než v Severní Americe. Internet je ohledně Heleny Valerové na informace velice skoupý. Podle Wikipedie však byla v roce 1996 stále ještě naživu, takže je naší současnicí. Navštívila dobu kamennou a zase se vrátila. To se jen tak někomu nepodaří. V dobách, kdy žila Helena Valerová v pralesích v povodí Orinoka, byli domorodí Janomamové nedotčení civilizací. Věděli o existenci bílých lidí, směnným obchodem se k nim dostalo pár mačet. Když však nad jejich příbytkem zakroužilo letadlo, pokládali ho za zlého ducha. Žili stejným způsobem jako jejich předkové. Jako naši předkové. Ovšem nebyli to nějací lovci a sběrači, jak byste si mohli myslet. V pralese zakládali jakési zahrádky, v knize nazvané roça (což je brazilský výraz pro ornou půdu), v nichž pěstovali bavlnu, kukuřici, šípovou třtinu, tabák a celou řadu dalších jedlých i užitkových plodin. Když se však jednotlivé skupiny znepřátelily, začaly si své roçy navzájem ničit, což byl jeden z mnoha podnětů k válčení a vzájemnému zabíjení. Oni vlastně válčili pořád.

Důležitější než válka bylo už jen jídlo. Tropický prales je přívětivý v tom smyslu, že tam určitě nezmrznete. Obvykle ani neumřete na podchlazení. Takže nemusíte nosit oblečení. Také tam oblečení nikdo nenosil. O to větší péči věnovali zdobení svých těl a piercingům. Ovšem jídlo – to je jiná. Bez jídla to nejde. Je třeba mít hodně znalostí, abyste v pralese neumřeli hladem, nebo se neotrávili. Musíte vědět nejen to, které plody a kteří živočichové jsou jedlí, ale musíte znát i správný interval jejich konzumace. Rostliny i hmyz mají totiž svá krátká jedlá období a mimo ně jsou nepoživatelná. Také potřebujete vědět, jak tu kterou poživatinu správně připravit, aby vám nezpůsobila zažívací potíže. Musíte si důkladně zapsat za uši, co všechno je v pralese jedovaté – a že je toho hodně. Pokud se v pralese ocitnete sami a bez ohně, vaše šance na přežití se drasticky snižují. Ovšem ani mezi lidmi nemáte vyhráno. Pokud kolem sebe nemáte příbuzné, kteří vás podporují, snadno se z vás stane otloukánek. Můžete být rádi, že vás rovnou nezabijí. Jenže oni vás, pokud se jim nelíbíte, nakonec stejně nejspíš zabijí. Celé dvacetiletí života Heleny Valerové mezi Janomamy bylo vyplněno zoufalou snahou zajistit přežití nejprve pro sebe a později i pro své potomky.

V pralese koexistovaly desítky samostatných skupin. Některé měly padesát členů, jiné více – třeba i dvě stě nebo tři sta. Nejednalo se však o jednotlivé kmeny, všichni to byli Janomamové. Mluvili stejnou řečí. Příslušníci různých skupin byli spřízněni pokrevně nebo sňatkem. Spřízněnost v mnoha případech znau kmenala hodně – a v jiných vůbec nic. I bratři si šli navzájem po krku, když to na ně přišlo. Je zajímavé, že pralesní indiáni byli nesmírně společenští. Skupiny se navzájem zvaly na slavnosti, při kterých se hodovalo, tančilo, zpívalo a vdechoval se halucinogenní prášek epená. Slavnosti však byly zhusta spojeny s léčkou, kdy hostitelé ve vhodné chvíli napadli návštěvníky, pobili část mužů, zbytek zahnali na útěk a vzali si jejich ženy. Takovéto záludnosti se opakovaly s železnou pravidelností, přesto se Janomamové nepřestali navštěvovat. Svědectví Heleny Valerové přišlo v poslední chvíli. Krátce poté, co se vrátila k bílým lidem, vtrhla do pralesů kolem Orinoka civilizace. Janomamy ve velkém pokosily jak evropské nemoci, tak pušky dřevorubců, hledačů kaučuku a zlatokopů.

Foto: Dauphin

Nabízí se otázka: Souvisí vůbec knížka Sama mezi Indiány s fantastickým žánrem? Odpověď je jasná: samozřejmě, že souvisí. Především dosti podrobně popisuje duchovno pralesních indiánů, všechny ty duchy hekurá a jiné bubáky. Autoři, kteří už mají plné zuby upírů, tady najdou ucelený (a autentický!) systém nadpřirozena. Za druhé: v končinách, ve kterých (stále ještě) žijí Janomamové, se odehrává jedno ze stěžejních děl fantastických žánrů: Ztracený svět (The Lost World, první vydání 1912). Jeho autor, sir Arthur Conan Doyle, však nevařil z vody. Podkladem pro Ztracený svět mu byla přednáška plukovníka Fawcetta, který brazilské pralesy prozkoumával. Plukovník Percy Fawcett přivezl do Anglie zvěsti o obřích anakondách, obřích pavoucích a dalších bizarních živočiších (za což sklidil ve vědecké obci posměch). Také vyprávěl o messách, náhorních plošinách ukrytých hluboko v pralesích, zcela odříznutých od ostatní krajiny. Na jednu messu umístil Doyle své prehistorické tvory a potvory. Samotný plukovník Fawcett pak v roce 1925 beze stopy zmizel v Brazílii. Jeho výpravu s největší pravděpodobností pobili Janomamové.

Po stopách plukovníka Fawcetta se roku 1978 vydal i český cestovatel Jaroslav Mareš. Chtěl dojít k jedné přesně vytipované náhorní plošině (messe) a prozkoumat ji. Prostě se chtěl podívat, jestli nahoře opravdu žijí dinosauři. Napsal o tom velmi zajímavou knihu Hledání ztraceného světa (1992). Jaroslav Mareš cestopis později rozšířil. Vznikla kniha Kurupira: zlověstné tajemství (2005), která stoprocentně zapadá do fantastického žánru. První část Kurupiry, záznam původní výpravy z roku 1978, nechal autor tak, jak byla. V druhé části už nejsou jeho vlastní prožitky, ale zprostředkované zážitky jistého brazilského dobrodruha. Tato druhá část není příliš věrohodná a podle mého názoru je celá vycucaná z palce, ovšem s využitím jak vzpomínek Heleny Valerové, tak i prací dalších antropologů, zabývajících se Janomamy. Třetí část Kuripiry je velice krátká a obsahuje dänikenovsko-součkovské spekulace. Ať tak či tak – já doufám, že Kuripira vydělala Jaroslavu Marešovi nějaké peníze. My jsme se jejím prostřednictvím dostali od skutečných indiánů až k fantastickému žánru a zase zpátky, takže můžeme být spokojení.

Na závěr: kniha Sama mezi indiány je vlastně jediná svého druhu. Je to autentický a syrový záznam způsobu života společnosti doby kamenné. Kromě toho, jako bonus, má i výrazný dějový oblouk. Můžu ji jen doporučit, ovšem nikoliv slabším povahám. Je opravdu drsná.

Ettore Biocca  Sama mezi Indiány

vázaná/elektronicky, 488 stran, 488/248 Kč, vydalo nakladatelství Dauphin